Marcela Pavlíková: Rozhodla jsem se, že vytvořím školu podle svých představ

Ředitelkou jsem se rozhodla být proto, že jsem velmi silně pociťovala potřebu působení ve škole podle svých představ. Nelíbilo se mi, jak je české školství zkostnatělé, konzervativní. Nebyla jsem spokojená s možnostmi a prostorem pro mě, mé vize a plány na mém předcházejícím působišti, a tak jsem se v duchu hesla „Schody se zametají odshora“ rozhodla, že budu ředitelkou a vytvořím školu podle svých představ. Je to náročná práce, která mě ale velmi baví a naplňuje. V posledních letech se učím vyvažovat čas pro práci a volný čas. Hodně se vzdělávám, a samozřejmě o práci přemýšlím i ve svém volném čase. Stále vidím, co je možné zlepšit, kam se posunout. Díky kurzům typologie MBTI se učím ale také více rozumět lidem, kteří jsou jiní než já, mají jiné priority, jiné typické vlastnosti a pohledy na různé situace. Pro moji práci je to velmi důležité. Dlouhé roky mě zajímá téma leadershipu a snažím se v tomto směru i o osvětu mezi ostatními kolegy a kolegyněmi. Považuji za velmi důležité, aby také náš zřizovatel správně chápal novou roli ředitele školy.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Na sebe, své zájmy a koníčky si umím čas najít. Je to stejné jako v práci. Je to otázka delegování, případně v osobním životě podělení se o domácí povinnosti. Mnoho žen dělá tu chybu, že vše v domácnosti dělají samy. Mým největším koníčkem je cestování. Využívám každé možnosti k tomu, abych objevovala nové kraje a země, poznávala jejich kulturu a lidi. Z tohoto důvodu nejraději cestuji spolu se svým přítelem bez cestovek. Užíváme si i poznávání krásných koutů naší země. Milujeme hory, každé léto strávíme dva týdny v Krkonoších, kde jsme již nachodili stovky kilometrů. Jsem také vášnivá čtenářka. Možná trochu paradoxně si nejvíce odpočinu u chytrých detektivek, špionážních knih či filmů a thrillerů. Nevadí mi číst knížky v elektronické podobě, a tak, když objevím nějakého nového autora nebo autorku, stahuji si od nich jednu knihu za druhou, dokud nepřečtu celé jejich dílo. Moc se nedívám na televizi, raději si před spaním čtu. Čím jsem starší, tím dříve ale nad stránkami usínám.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

S přibývajícím věkem, a asi také díky psychické náročnosti mé práce, trávím ráda čas na zahradě. Práce s hlínou mě nesmírně uklidňuje a jsem také ráda, že při tom mohu být venku na čerstvém vzduchu. Dlouhá léta jsem také předplatitelkou mladoboleslavského divadla a obecně umění a kultura jsou mé další zájmy. Zajímám se i o architekturu a urbanismus. Celoživotně se zajímám o veřejné dění a politiku. Není mi lhostejné, co se kolem mě děje. Na Bradleci, kde žiji, jsem druhé volební období zastupitelkou.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Jako ředitelka jsem na tuto školu nastoupila v roce 2008. Je to vlastně moje nejdelší působení na jednom místě. Předtím jsem pracovala jako řadová učitelka na gymnáziu a ještě předtím na jiné základní škole. Říká se, že děti jsou stále stejné, jenom doba se mění. Existují na to i pěkné citáty, které pocházejí již z antiky. Např. Sokrates řekl: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Kdo by to byl řekl, že? Těžší situaci mají děti rozhodně. Možná některé překvapím, ale z mého pohledu je jedním z velkých problémů, kterému musí děti čelit fakt, že se o ně někteří rodiče starají málo, a někteří zase moc. Na škole zažíváme obojí. Takřka absolutní nezájem na jedné straně a přehnanou péči na druhé. Po vstupu do naší školy najdete tento nápis: „Vše, co mohou děti udělat samy, neměli by za ně dělat dospělí.“ Některým dětem chybí základní materiální vybavení (těch je ale málo), některým pak čas jejich rodičů věnovaný povídání s nimi, společným hrám, zájmům a aktivitám. Rodičům často schází čas (nemohou, neumí nebo nechtějí si ho najít) a trpělivost. Stále více dětí přichází do školy s vadami řeči, někteří si neumí zavázat tkaničku a mnoho z nich má problémy s pohybem. Toto vše je daň dnešní obě.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Určitě bych ráda změnila státu quo v nastavení našeho města na spotřebu a automobilovou dopravu. Díky cestování a svému studiu vím, že tento koncept je již překonaný a neudržitelný. Zrovna nedávno jsem četla rozhovor s jednou naší známou architektkou, která mluvila o tom, že města jsou pro pěší a cyklisty. Ne pro auta. Když vidím, co se děje každé ráno kolem boleslavských škol, jak funguje tzv. „mamataxi“, je mi z toho smutno. Já sama jezdím do práce každý den z Bradlece na kole a podporuji všechny aktivity v tomto směru. Např. projekt několika Mladoboleslaváků Kolem na kole. Na naší škole jsme součástí „pilotu“ tohoto projektu – účastníme se aktivity Pomozme dětem na vlastní nohy.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Jako ředitelka školy bych byla ráda, kdyby nám bylo více nasloucháno. Kdyby s námi politici pravidelně mluvili a svá předvolební hesla o tom, že školství je jejich prioritou dokázali i tím, že se budou ptát na to, co konkrétně je prioritou pro nás. Přála bych si také, aby z městského rozpočtu nebyly tak silně podporovány sportovní kluby dospělých (nemluvím o mládeži, tam samozřejmě podporu vítám). Určitě by se našly lepší možnosti, jak s těmito financemi naložit. Obecně – chybí mi lepší komunikace a také malý zájem lidí ve městě o veřejné dění. Život v Mladé Boleslavi je silně ovlivněn přítomností automobilky. Na jedné straně to činí z našeho města jedno z nejbohatších měst u nás, město s velkým potenciálem, na druhé straně vnímám z mého pohledu příliš materialistický přístup a nevyvážené sociální prostředí a problémy, které to s sebou nese.

Zdroj: Deník / Zuzana Kodrlová Zelenková