Období žní a potažmo i dožínkových slavností je velmi variabilní a závisí především na místních přírodních podmínkách, stejně tak jako na preferovaných plodinách. V některých krajích ohlašoval počátek žní svátek sv. Magdalény, jinde se začínalo sekat až na sv. Markétu. Od toho také pranostika: „Svatá Markéta hodila srp do žita.“ Také konec žní byl a je místně velmi různorodý. Zatímco někde je po žních už v půlce srpna, jinde se začátek dožínkových oslav protáhne až do konce září. Pro pozorovatele to může být někdy poněkud zmatečné, protože tato doba je už také vyhrazena i nejrůznějším hodům a posvícením a je pravdou, že se někdy tyto oslavy mísí a spojují, ačkoliv jejich význam je odlišný.

Jaký význam měly žně pro naše předky?
Žně byly pro naše předky především vyvrcholením celého hospodářského roku a ke žním se upírala hlavní pozornost všeho venkovského obyvatelstva. Úspěšná sklizeň pro lid znamenala budoucí zajištění, neúspěšná naopak existenciální starost. Konec žní však byl vždy spojen s oslavou označovanou mnoha názvy jako dožínky, obžínky, dožatá, dovazná, ale i další jiné, nám už těžko srozumitelné názvy jako žninuvka, ožinek, žnivý obid.

Samotné dožínky jsou nejen oslavou konce žní, ale lze snadno pozorovat i motiv požadavku odměny za náročnou práci, stejně tak jako slavnostní moment předání úrody hospodáři. Původ dožínek bývá spatřován ve starobylé předkřesťanské slavnosti díkuvzdání za úrodu a přinášení oběti pohanskému božstvu.

Jak vlastně takové žně v dřívější době probíhaly?
Žní se účastnila vždy celá vesnice a nebylo myslitelné, aby se ze žní někdo „ulil“. Tak tomu bylo až do příchodu mechanizace, která výkon žní výrazně ulehčila, ale zároveň znamenala ztrátu jejich svérázných forem. Být prvním sekáčem, který vedl zástup ženců, byla na vsi velká čest a nemenší úctu v očích svých sousedů měl i zručný brusič kos. Každý jedinec měl v rámci žní nenahraditelnou funkci a to od dětí, které se zabývaly sběrem paběrků až po šafáře, který zajišťoval koordinaci celého procesu.

Poté, co se obilí svezlo z polí do stodol, práce nekončila a obilí se muselo ještě vymlátit. Všechno to byly časově i fyzicky náročné činnosti, avšak tehdejší lidé dokázali být trpěliví a pomáhali si například zpěvem písní, které nám o podstatě a podobě žní vyprávějí dodnes.

I v dnešní době lze sledovat, jak je úspěch žní závislý na kvalitě aktuálního počasí. Mohli vůbec naši předkové tento faktor nějak ovlivnit?
Správné načasování sklizně je alfou a omegou hospodářova úspěchu dnes, stejně tak jako tomu bylo i v dobách dřívějších. Noční můrou každého zemědělce jsou v době žní zejména bouřky a krupobití. Mýlili bychom se, kdybychom si mysleli, že dřívější hospodáři se netečně vydávali do rukou osudu a ponechávali věc aktuálního počasí náhodě. Byli to bedliví pozorovatelé meteorologických jevů, a když šlo do tuhého, měli své zvláštní ochranné prostředky, kterými dokázali přicházející pohromu odvrátit. Patřilo mezi ně především takzvané troubení a zvonění proti mračnům.

Zejména v jižních a západních Čechách byly tyto zvyklosti rozšířené a všeobecně se zde věřilo v jejich účinnost. Trouby zhotovené z mušlí tritónek patří k nejpozoruhodnějším exponátům západočeského muzea v Plzni, ale proti mračnům se zvonilo například i u nás na Mladoboleslavsku. Místní sběratel lidových tradic Jan Evangelista Konopas ve svém článku pro časopis Český lid barvitě popsal zvonění a zaříkávání proti mračnům v nedalekých Březovicích. Sled speciálních úkonů byl vyhrazen pouze osobám znalým problematiky a vyžadoval přesné načasování a bezchybné odříkávání zaříkávacích formulí. Věřilo se, že každá malá chyba, může být osudná a způsobit škodu celému kraji.

Samotný konec žní byl jistě významným okamžikem. Vázaly se nějaké zvláštní zvyklosti přímo k zakončení žní?
Ano, konec žní byl pro naše předky slavnostní chvílí. Samotné oslavy mohly začínat už na poli, kde ženci poslední snop zvaný „starý“ slavnostně ozdobili nebo jej dokonce ustrojili jako figuru. Tento snop se pak stal zdrojem veselí, lidé s ním tančili a pak jej slavnostně vezli na poslední fůře předat hospodáři či vrchnosti. Někde byl snop zastupován věncem ozdobeným pentlemi, jeřabinami a kvítím.

Předávání věnce hospodáři bylo většinou spojeno s deklamací přání hojnosti a všeho dobrého, ale také nárokováním si odměny za odvedenou práci. Té se pak také pracujícím dostalo v podobě jídla a pití. Samotný věnec se pak schovával a hospodář si jej vystavoval na čestné místo. Věřilo se také v magickou moc obilí pocházejícího z tohoto věnce. Zrní z dožínkového věnce se dávalo slepicím na Štědrý den a také se následující rok přidávalo k novému osivu. Symbolicky tak byla vyjádřena kontinuita hospodářského cyklu.

Jak se slavení dožínek změnilo v čase? Změnilo se nějak výrazněji v moderní době jejich vnímání?
Podoba žní a dožínkových slavností nebyla v čase neměnná. Oslava žní byla odvěkou součástí života na statcích i ve středověkých městečcích. Výraznější pozornost žně získaly v době osvícenství, kdy se život poddaných dostal do hledáčku šlechtických vrstev. Šlechta této doby byla životem venkova doslova fascinována a tak byly selské dožínky uspořádány i v rámci posledních korunovací českých králů. Když se pak na konci 19. století začaly dožínkové slavnosti vytrácet z menších hospodářství, jejich obliba začala stoupat na šlechtických velkostatcích a také v rámci nejrůznějších spolkových oslav. Tyto oslavy byly často již přímo inscenované a k jejich inscenacím vybízel například i Čeněk Zíbrt, který za tímto účelem vydal brožurku s podrobným návodem, jak takové dožínky slavit.

Starší formy dožínek pak byly přijímány i v rámci socialistického družstevnictví, kdy se dožínkové slavnosti (samozřejmě s patřičným ideologickým podtextem) konaly v měřítcích okresních, krajských i měřítku národním. Dožínkové slavnosti na různých místech přežily do dnešní doby a podobně jako je tomu i u jiných veřejných oslav, vedle tradičního předávání dožínkových věnců dnes nesmí chybět zejména rovina zábavy, soutěžení a dětských her.