Všichni milují příběhy selfmademanů, kterým díky tvrdé práci a odříkání padl svět k nohám. Kolika lidem se ale reálně splnil jejich americký sen? Kolik lidí jejich vlastní touhy převálcovaly? Kolika lidem falešné naděje zničily život?

Městské divadlo uvedlo v pátek premiéru hry Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího v režii Pavla Kheka a nechalo tak diváky nahlédnout do nitra stárnoucího obchodního cestujícího Willyho Lomana v podání vynikajícího Petra Bucháčka.

Willy býval eso, znali ho v obchodech po celé Nové Anglii. Nyní mu táhne na šedesát, ubývá mu sil a doba se zrychluje, mění. Pro ty, kteří jí nestačí, nemá nic než zapomnění. A Willy, který jen stěží dává dohromady peníze na opravy domu, jeho vybavení a splátky a každý týden najezdí po Státech tisíce mil bez odpočinku, jí už nestačí.

Diváci jsou svědky jeho postupného duševního chřadnutí, ztrácení smyslu pro realitu a neschopnosti rozlišovat mezi skutečným světem a světem vzpomínek, v nichž se se stále větší důrazností objevuje Willův bratr Ben, který na rozdíl od něho „v sedmnácti vlezl do džungle, a když z ní v jednadvaceti vylezl, byl z něj boháč".

Před svou ženou Lindou (K. Frydecká) a syny Biffem (A. Petráš) a Happym (V. Šanda) se své problémy snaží ukrývat, společně zažívají i radostné chvilky, ale touha být pan Někdo a zaopatřit rodinu jej žene do světa fantazie, kde neúspěch nemá místo. Neschopnost vzdát se přehnaných nadějí paradoxně obrací syny proti němu a Willyho vede k finálnímu tragickému rozhodnutí.

Výprava, hudební složka a především práce se světlem a prvním a druhým plánem vytváří dojem, že skutečně sledujeme události očima nešťastného Willyho. Znáte ten pocit, když dva dny nezamhouříte oka a najednou se kontury světa nahlíženého přes přivřené oči rozostřují?

Přestože český překlad hry zachovává půvabně zastaralý způsob vyjadřování (děj se odehrává v roce 1949), herci jej nepronášejí nijak škrobeně, spíše naopak.

Petr Bucháček, na kterém inscenace stojí, si zaslouží poklonu. Jeho Willy je skutečný člověk, v němž se sváří desítky protikladných pocitů – láska k rodině, touha být nejlepší, strach z budoucnosti, osamělost, závist, radost z obyčejného života. Přestože by se představitel hlavní role v pátek večer daleko raději než na jevišti viděl na hokeji, diváky by tím připravil o hluboký zážitek.

Ve slovech chvály bych mohl pokračovat. Mohl bych vyzdvihnout konfrontační scény Willyho se starším synem Biffem a především jejich dojemné loučení přes zábradlí schodiště, zajímavou práci s temporytmem i závěrečnou tragédii, která v součinnosti se spuštěnou americkou vlajkou nabízí jednoznačné sdělení.