Tahle tramvaj veze převážně běžce. Běžce, kteří se za chvíli postaví na start Nočního běhu pro Světlušku. Právě Světluška pomáhá nevidomým. Je totiž dlouhodobým projektem Nadačního fondu Českého rozhlasu. A tenhle noční běh má nějakou tu korunku vydělat.

Voda živá se objevila ve Stromovce

Všichni míří k Výstavišti. Park Stromovka, kde se poběží, je vedle. Do setmění je ještě daleko. Je to tu ale jako na pouti. Vždyť za plotem, uvnitř Výstaviště, pouť opravdová stále funguje. Ale tady, na rohu, to také vře – zrovna zpívá Aneta Langerová. Jak se stmívá, kolem se začínají rozsvěcovat čelovky. Jsou na hlavách těch, kteří se kolem deváté vydají na tři, či pět kilometrů dlouhou trať. Většina jich poběží. Někteří ji projdou. 
A budou mezi nimi i nevidomí.

Nám, vidícím, to připadá zvláštní. Běžet ve tmě, vždyť to 
je nebezpečné. Těžké. Bláznivé. Ale jak to může připadat jim? Nevidomým?

Už je tma větší než v pytli. Pro nás, vidící. Dva tisíce světlušek září na celou Stromovku. Vpředu, na startovní čáře, stojí nevidomí se svými traséry. Devátá. Start! Trvá jen pár desítek vteřin, než dva tisíce lidí zmizí ze startu.

„Běž, klidně běž, neboj," vykřikne po startu nevidomý Ivo Budil na svého traséra, který se obává, aby nevidomý běžec nezakopl. „Hele, prostě běžím, nějaký ten karambol může být, ale nechytej mne za ruku, běžíme jen s tou gumou," zkušeně naznačuje Ivo svému vidícímu parťákovi. Ta guma znamená, že si běžci gumou spojí ruce – podle toho, jak se jim to bude zdát nejlepší. Někdo je spojen gumou v lokti, Ivo drží gumu jen tak ledabyle, jakoby to byla jeho každodenní práce – běhat potmě.

Za chvíli už davy lidí přibíhají do cíle. Všichni přišli podpořit Světlušku. Všichni přišli podpořit svět nevidomých. Všude kolem dobrá nálada.

Všude šla cítit soudržnost . . .

Ale také slzy. Ty se objevily 
i na tváři Anny Semiánové, která přijela z Mladé Boleslavi běžet s dvěma dětmi a manželem, jenž před pár dny absolvoval vídeňský maraton. „Ještě, že byla tma, několikrát mi tekly po tváři slzy. To když jsem si uvědomila, proč běžím. Cítila jsem všude kolem soudružnost, všudypřítomnou laskavost. Myslím, že i děti si uvědomovaly výjimečnost té chvíle. Devítiletá dcera Emička bojovala s tříkilometrovou tratí, nakonec to zvládla a zabojovala. Tady ale 
o sport nešlo. Jedenáctiletý syn Matyáš se původně ošíval, proč má jet do Prahy běžet. Nakonec mi špitl, že je rád, že tohle zažil. Nejsilnější momenty kromě toho, že tam jsme všichni pospolu jako rodina, byl zpěv nevidomé dívky, předvedení dovedností asistenčních psů – a pak ten světélkující obláček stovek světel pohybujících se po parku; to byla nádhera. Musím říct, že z toho budu žít ještě dost dlouho," řekla za cílem maminka Anna.

Běžecké trasy ve Stromovce utichají. Každý si svůj běh užil po svém. Domů se chce ale jen málokomu. Zní hlas Anety Langerové, patronky Světlušky. Na rukou mnoha těch, kterým již oschnul na těle pot, se ježí chlupy. A běhá mráz po zádech.

Všichni tu atmosféru vnímají. Vidící i nevidící. Aneta zpívá: „Ve mně navždy zůstává. Tvoje voda živá…"

Ten večer se pro Světlušku vybralo 750 tisíc korun…

Čtěte také: SLOUPEK: Záplava tykadel. Také jste byli světluškami?

Čtěte také: Ilona Fryčová: Světluška prozářila lidské duše