VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Tři týdny v Thajsku (1. díl)

BANGKOK - Naše cesta do Thajska vedla přes Hongkong. Asie nás v únoru přivítala tropickými vedry, místní lidé pak obrovskou laskavostí.

4.4.2007
SDÍLEJ:

Reklamy nad hongkongskou ulicí ve čtvrti Kowloon.Foto: Deník/Jan Laštovička

Do Thajska se naše pětičlenná skupina vydala půldruhého měsíce po ničivé vlně tsunami v roce 2004. Kdekdo nás proto od cesty zrazoval. Až v Asii se ukázalo, že nebylo čeho se obávat. Jedinými stopami po obrovských vlnách a tisícovkách mrtvých v Thajsku byly stovky fotografií pohřešovaných lemujících některé bangkokské ulice. Já, Michal, Honza, Gábina a Jitka jsme odstartovali z ruzyňského letiště 15. února 2005.

Naše třítýdenní cesta ale začala v Hongkongu, kde jsme strávili první dva dny.

Mezipřistání v Hongkongu

Ubytovali jsme se v rušné hongkongské čtvrti Kowloon. Z města, které dříve bylo britskou kolonií a od roku 1997 patří pod Čínu, utkví člověku v mysli několik věcí. Především je to sushi. Hongkong je plný sushi barů a zdá se až neuvěřitelné, že toto rybí maso není nijak tepelně opracované, a přitom se rozplývá na jazyku. Sushi bary jsou důmyslně zařízené. Posadíte se ke stolu a různé druhy sushi jídel před vámi projíždějí na pohyblivém pásu.Postupně si vybíráte, které chcete. Nijak velké porce, ale dobroty. Já zvládl tři talíře. A jak u pokladny poznají, kolik toho kdo spořádal a kolik má tedy zaplatit? Po jídle vám zbudou prázdné talířky, které mají různé barvy. Tak například jídlo na modrém talířku stojí šest hongkong〜ských dolarů, jídlo na zeleném talířku osm a jídlo na žlutém talířku dvanáct. U pokladny tedy odložíte modrý, zelený a žlutý talířek a zaplatíte 26 hongkongských dolarů. Jeden hongkongský dolar se přitom rovná třem českým korunám.

V Hongkongu jsou ve dne v noci otevřené obrovské tržnice. Uprostřed noci zde proto pořídíte například miniaturní kamery s milimetrovým objektivem, a to v přepočtu za pár stokorun. Po jednoduše postavených trhových stáncích se povalují, za pár hongkongských dolarů, nejnovější typy baterií, které ještě nejsou v České republice k dostání. V obchodech s elektronikou je pak neuvěřitelný výběr nejnovějších typů fotoaparátů, kamer, mobilů. Vše je zhruba o dvě třetiny levnější než u nás. Holt jsme v zemi, která je tvůrcem všech těchto moderních vymožeností.

Do očí praští také přehršel obrovských čínských nápisů nad hlavními ulicemi Kowloonu. Změť reklamních nápisů nad silnicemi má největší atmosféru hlavně v noci, kdy se rozzáří všemi barvami. Překvapí také výškové budovy o mnoha desítkách podlažích, které jsou však neuvěřitelně úzké v základech. Budovy jsou zde vyhnané hlavně do výšky místo do šířky údajně kvůli přemrštěným cenám stavebních pozemků.

Další překvapivou věcí pro oko evropského a jistě i amerického turisty jsou lešení. Veškeré lešení je totiž vyrobeno z bambusu. Není výjimkou narazit na třicetipatrovou budovu kolem dokola kompletně obehnanou bambusovým lešením. Bambus je neuvěřitelně pevným a hlavně lehkým materiálem.

Letištní kontrola v Bangkoku

Osmnáctého února přistáváme v Bangkoku. Okamžitě nás praští přes nos zdejší podnebí. Je obrovské dusno, teplota se blíží čtyřiceti stupňům, vzduchem cloumá vlhkost přes devadesát procent. Takové počasí nás tu čeká bez přestání po celou dobu pobytu od poloviny února do 8. března. Od obrovského horka a spalujícího slunce si trochu odpočineme jen v noci, kdy teplota klesá na zhruba třicet stupňů Celsia.

Thajská celní kontrola důsledně prověřuje batohy Gábině a Michalovi. Hledají hlavně drogy, za které je v Thajsku i trest smrti. Propouští je po čtvrt hodině a Gábina s Michalem pokračují k další kontrole, kde se pět deset minut dohadují o různých papírech a důvodech jejich návštěvy Thajska. Nakonec oba proklouznou.

Mě pouští první kontrola bez zdržení a jdu rovnou ke kontrole druhé, kde za stolem sedí žena v uniformě. Otevírá můj pas, kontroluje vízum. „Jan?“ ptá se Thajka.
„Yes,“ odpovídám.
„Jan Koller? Fotbal?“ říká žena.
S úsměvem přikývnu. Thajská pracovnice letištní kontroly ještě chvilku vychvaluje fotbalové kvality Honzy Kollera, zmíní i Pavla Nedvěda. Ptám se, jak je na tom thajský fotbal. Žena mávne rukou a kroutí hlavou. Podává mi pas a přeje mi šťastný pobyt.

U kontroly jsem strávil sotva půl minuty. A to díky tomu, že se mé křestní jméno shoduje se jménem fotbalisty Jana Kollera. Díky, Honzo, rodáku ze Smetanovy Lhoty, za hladký průchod přes thajskou letištní kontrolu.

Pokračujeme do poslední letištní haly před východem. Okamžitě se na nás sesypou taxikáři a nabízejí nám odvoz do nejznámější turistické ulice Bangkoku, takzvaného centra „baťůžkářů“, Kao Sanu. Cena je pět set bathů za jeden taxík. Je nás ale pět, do jednoho taxíku nás nikdo nechce vzít. Prozatím odmítáme a opouštíme letištní halu.

„Taxi?“ osloví nás první muž, na kterého venku narazíme.
„Ano, ale chceme jet všichni v jednom autě. Je nás pět,“ odpovídáme anglicky.
„No problem,“ řekne muž a komusi volá mobilem. Zdá se nám to podezřelé.

Asi po pěti minutách přijíždí toyota s jiným mužem a ten, co nám nabízel odvoz, nás pobízí, abychom rychle nastoupili. Vůz ale na střeše nemá označení taxislužby. Že by nějaký černý přivýdělek?“ myslíme si.

Musíme rychle naházet batohy do kufru, naskočit do auta, pneumatiky zakvílí a řidič bleskurychle odfrčí od letiště. To už totiž naše auto vzbudilo pozornost mužů v uniformách. Zřejmě nemají rádi Thajce, kteří načerno kradou práci taxikářům. Za třičtvrtěhodinovou cestu jedním vozem na Kao San platíme celkem 400 bathů, což je v přepočtu na každého z nás padesát korun.

Vystupujeme přímo u centra „baťůžkářů“ Kao San a teprve teď můžeme s určitostí říct, že jsme nenaletěli žádným podvodníkům či únoscům. Skutečně šlo pouze o muže, kteří chtěli ukrást kšeft taxikářům. Na Kao San vstupujeme v podvečer.

Kao San – centrum „baťůžkářů“

Kao San je nepříliš široká a asi půl kilometru dlouhá ulice, na které je neuvěřitelně rušno. Po stranách jsou stánky s oblečením, suvenýry, cetkami a všemožnými věcmi, mezi tím stánky s rychlým občerstvením. Thajka vám zde za pár bathů vyrobí vaječnou placku, osmahne trochu masa či ve vok pánvi bleskurychle uvaří čínu. Tento způsob stravování se po několik následujících dnů stane naší nejčastější stravou. Vše je chutné, vydatné, laciné a naprosto bezpečné.

Uprostřed ulice je neuvěřitelný ruch. Potkáte zde snad všechny národy na světě. Narážíme zde i na pár Čechů. V ulici není nic jiného než jeden hotel za druhým, sem tam nějaká ta prodejna potravin a občas nějaká cestovní kancelář nabízející odvoz do různých koutů Thajska.

Ubytujeme se v lacinějším, ale ne v nejhorším hotelu, který najdeme. Slušné postele, vlastní studená sprcha u každého pokoje. Sto padesát bathů za dvoulůžák, takže padesátikoruna pro každého na noc.

Ještě tentýž den vyrážíme do večerních ulic. Usedneme na terasu jedné z restaurací a okamžitě se na nás sesypou bohatě ozdobené trhovkyně, které nabízejí nejrůznější zboží. Postupem času jsme zjistili, že nabízejí za přemrštěné ceny nejrůznější cetky, které je možné v obchodech či u stánků koupit za několikanásobně nižší ceny. Honza kupuje kde co. Náhrdelník, klobouk, balíček doutníků. Vše je totiž i tak v porovnání s českými cenami poměrně levné.

Při večerní pochůzce okolím Kao Sanu objevujeme jednu z obrovských nástěnek, na které jsou stovky fotografií s lidmi pohřešovanými po vlně tsunami. Na mnoha fotografiích jsou děti. U snímků jsou prosebné vzkazy, aby se lidé ozvali, kdyby tuto osobu spatřili. Nechybí telefonní čísla. Téměř dva měsíce po tragédii je nepravděpodobně, že někdo z těchto lidí ještě žije.

První noc, i přes naši únavu, téměř nespíme. Vedro je skličující, leje z nás jako z konve, na dusno a vlhkost si nemůžeme zvyknout. Veškeré další ubytování po první noci volíme buď s klimatizací, nebo alespoň s větrákem u stropu.

(Autor je redaktorem Boleslavského deníku)

 

4.4.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Kam na Boleslavsku za zábavou? Vyberte si!

Videosouhrn Deníku – středa 13. prosince 2017

Videosouhrn SPECIÁL: Česko zpívalo koledy. Podívejte se

Vánoční dárek pro Adélku: příspěvek na nové auto

Milovice - Léčba nemocné Adélky rodinu stojí spoustu času a peněz. Na nové auto už jim zkrátka nezbývá.

Hvězda internetu říká: Žiju si svůj sen

Střední Čechy /ROZHOVOR/ – Filip Portales alias Porty je osmnáctiletý youtuber a rodák z Mladé Boleslavi a podle svých slov rád navštěvuje i kraj na Mělnicku. „Líbil se mi pohled od zámku na soutok dvou řek,“ přiznal Porty.

OBRAZEM: Zpívali i ti z jedničky

Mladá Boleslav - Letos poprvé se do akce Česko zpívá koledy zapojili i v 1. Základní škole v Mladé Boleslavi. Známé koledy nakonec zpíval malý sbor učitelů, dětí a také rodiče.

Do boje s drogami se experti vrhají společně. Spojenými silami

Střední Čechy – Novou zbraní v boji s nástrahami návykových látek se má stát krajská protidrogová komise, zřízená jako poradní orgán středočeského radního pro oblast bezpečnosti a ICT Roberta Bezděka (ANO). O jejím ustavení ve středu informovala Helena Frintová z krajského úřadu. S tím, že komise by měla přispět ke koordinaci aktivit směřujících k ochraně jednotlivců před škodami způsobenými užíváním návykových látek, hazardním hraním a před dopady v podobě trestné činnosti.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT