Zastavme se u vašich začátků. Jak jste se k tanci dostali?
Tereza Řípová: Já jsem začala tancovat asi v osmi letech. Do našeho týmu jsme hledali nové partnery a oslovila jsem Martina, protože jeho bratr se mnou chodil do třídy. Takže Martin mi vlastně může být vděčný (smích). Nějakou dobu jsme potom každý zvlášť tančili v různých klubech a zemích. Až když jsem dostala nabídku vést taneční kurzy v Mnichově Hradišti, napadl mě Martin jako vhodný partner. A tak jsme společně začali učit. Soutěžním tanečním párem jsme spolu nikdy nebyli.

Co obnášely vaše taneční tréninky?
Martin Šimek: Tréninky jsme měli dost podobné. Vrcholový tanečník má své individuální tréninky, kdy trénuje sám se svým partnerem nebo partnerkou, zároveň i vedené semináře, kdy více párů navštěvuje jednoho trenéra, a pak soukromé hodiny, kdy se jeden trenér věnuje jednomu páru. Je to opravdu dřina, protože to, aby se člověk stal tanečníkem, znamená trénovat každý den podle nějakého tréninkového plánu. Je to velice náročné, ale je to vrcholový sport, takže to k tomu všechno patří.

Co je podle vás na tanci to nejtěžší?
Martin Šimek: Podle mě koncentrace na to, co tanečník právě dělá. Je také hodně důležité uvědomit si propojení mezi sportem a uměním a snažit se na tom pracovat. To je právě to, co s Terkou řešíme neustále. Propojení sportu a umění se z tance poslední dobou bohužel vytrácí. Je těžké, aby tanec zůstal příběhem páru muže a ženy, který páry v každém svém představení vytváří.

Tereza Řípová: Myslím, že je velice těžké najít partnera, se kterým si sednete jak tanečně, profesionálně, tak i lidsky. Je to základní kámen toho, aby pak všechno dobře fungovalo. Dále je důležité vydržet a nevzdat to, i když na to už člověk nemá sílu, nemá čas, není dostatek peněz a je potřeba se v něčem uskromnit. Je nutné překonat krizi, pak se to vždycky zlepší a jsou vidět výsledky.

Proč je důležité dobře vybrat právě partnera?
Martin Šimek: Taneční partneři spolu tráví mnoho času. Jsou spolu denně, často i víc než s rodinou. Je proto důležité, aby si spolu opravdu rozuměli. Dále spolu řeší soutěže, sdílí úspěchy, ale i neúspěchy. Je to jednoduše řečeno i pracovní tým.

Byl někdy ve vaší kariéře okamžik, kdy jste chtěli skončit?
Tereza Řípová: Určitě ne. Někdy přišla krize, kdy jsem už opravdu potřebovala odpočinek. Ale vyloženě úplně s tím skončit a už nikdy netancovat, to ne. Odejít ze soutěžního světa, který už je jako u většiny sportů zkorumpovaný, to by takový problém nebyl. Ale tančit určitě oba potřebujeme. Je to součást našich životů a asi už navždycky bude.

Martin Šimek: Přesně tak. Naopak jsem měl problém, když jsem skončil se soutěžním tancováním. Bylo mi jednadvacet let, což je na tanečníka brzy. A na té úrovni, na jaké jsem byl, jsem naopak mohl pokračovat dál. Takže jsem měl spíš problém se rozhodnout, že skončím profesionální kariéru. Ale určitě byly momenty, kdy jsem byl opravdu unavený a hádal jsem se s partnerkou. Přesto jsem nikdy nedošel do bodu, kdy bych si řekl, že chci skončit.

Jste i životní partneři?
Tereza Řípová: Nejsme. Proto to tak dobře funguje. Proto to má budoucnost.

Takže máte někoho jiného?
Martin Šimek: Momentálně ne. Teď máme práci a školu. To jsou naši životní partneři (smích).

Tereza Řípová: Ne, nemáme vztah ani jeden. Ani ho momentálně aktivně nevyhledáváme.

Před pár dny se váš projekt Roztančené divadlo poprvé konal v Chebu. Bylo jiné než to v Mladé Boleslavi? (V projektu Roztančené divadlo divadelní herci soutěží na tanečním parketu)
Tereza Řípová: Zásadní rozdíl byl v tom, že v Chebu jsme měli delegovaný pár, zatímco v Boleslavi tančíme jen my. Ještě hodně jiné bude 10. března finále v Praze. Tam má každý herec svého profesionálního partnera či partnerku. Pro nás to tedy nebude časově tak náročné. Na druhou stranu je to náročnější na koordinaci, organizaci a na finance.

Martin Šimek: Já bych ještě dodal, že veliký rozdíl vidím například v publiku. Cheb byl pro nás úplně jiný. Byla tam úplně jiná atmosféra. Náš projekt je založený na jedinečnosti. První ročník v Mladé Boleslavi byl jedinečný už jen v tom, že se Roztančené divadlo konalo úplně poprvé. Nikdo tedy nevěděl, co má očekávat. Ve druhém ročníku jsme měli nové lidi, nové show, asi i řadu nových diváků. I v Chebu bylo všechno jedinečné. Už jen to, že je to jiná mentalita než v Mladé Boleslavi. Jednoduše bylo to jiné. Myslím, že se to nedá ani porovnat. Projekt ale zůstal stejný, což je pro nás důležité.

Co první ročník v Mladé Boleslavi? Šlo hned napoprvé všechno podle plánu?
Tereza Řípová: Nikdy nejde nic přesně podle plánu. Vždycky se naskytne nějaká chybička, nejčastěji taková, kterou vůbec nečekáte. I když se připravíte úplně na všechno, vždycky se něco vyskytne. To ze zkušenosti víme. Může se stát cokoliv.

Martin Šimek: A s tím se pracuje. Je to živé vystoupení, takže co se stane, stane se. Jak říká Tereza Kostková, nedá se to přetočit ani vrátit.

A co konkrétně se stalo v prvním ročníku?
Tereza Řípová: Protrhli jsme frakové kalhoty. Ta show byla velice energická (smích).
Martin Šimek: Kolena se prodřela. Přesněji řečeno propálila. Radim Madeja, který tancoval, udělal na konci skluz po kolenou a propálil kolena fraku. Nikoho ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. V první řadě to bylo zábavné, poté trošku smutné, ale nakonec se to vyřešilo. Dnes je to zábavná vzpomínka.

Rodí se teď nějaký další nápad?
Tereza Řípová: Snažíme se vymyslet ještě nějakou obměnu Roztančeného divadla. Rádi bychom projekt nějak rozšířili. Na jeden večer usilovně trénujeme dva měsíce. Večer skončí a jede se znovu. Byli bychom rádi, kdybychom mohli využít toto úsilí k tomu, abychom to vystoupení mohli nějak zopakovat.

Martin Šimek: Máme různé nápady. Spolupracujeme s několika divadly po celé republice, dokonce se nám otevírá částečně i zahraničí. Zatím je to ale velký otazník. Snažíme se něco vytvářet a posouvat to dál. Pravděpodobně něco vytvoříme, ale zatím je to ve hvězdách.

Stíháte dělat ještě něco jiného kromě tance?
Tereza Řípová: Stíháme. Právě, že toho děláme až moc. Oba studujeme. Já studuji dvě školy, jedna je ekonomicky zaměřená a druhá je zaměřená na čínskou medicínu. K tomu oba dva učíme své kurzy. Já mám taneční kurzy pro děti a mládež. A pak máme ještě společné klasické taneční kurzy.

Martin Šimek: Já studuji doktorské studium na Karlově univerzitě v Praze, k tomu přednáším na fakultě a zároveň učím tanec. K tomu jsem se rozhodl dělat ve svém volném čase ještě jeden projekt, takže teď pracuji na choreografii k jednomu představení v Městských divadlech pražských.

KRISTÝNA ŽÁKOVÁ