Jan Stinka z Čejetic u Mladé Boleslavi je vášnivým sběratelem historických aut. S partou podobných nadšenců včetně svého syna pak vozidla renovuje. To je pak radost pohledět!

Jaký je váš nejnovější přírůstek?
Je to Panther Lima 2,3 z roku 1979. Bylo jich vyrobeno asi tři sta, vždy pro konkrétního člověka podle jeho přání a představ. Pochází ze Skotska, přímo od moře, kde doslova a do písmene zrezaví od mořské soli i sklo. Panther má laminátovou karoserii, takže laminát vydržel, ale nerezové součásti vozu byly ztrouchnivělé jako dříví v lese. Jeden Panther Lima jezdí na Slovensku, další před renovací je k prodeji v autobazaru v Nové Pace. V takovémto stavu je to ale zřejmě jediný panther v České republice.

Jakou dalo práci vůz zrenovovat?
Loni v říjnu jsem ho přivezl, od listopadu jsme ho dávali dohromady. Skončili jsme s tím letos na začátku června. Máme šest set fotek jako dokumentaci, co jeho renovace obnášela. Nejvíc práce je třeba udělat tam, kde to není vidět, to znamená zespodu.

S veterány jezdíte i v běžném silničním provozu?
Jistě, všechna tato auta mám v provozu. Jezdíme s nimi i na dovolené. Jednou nebylo doma nic jiného než historická aerovka, tak jsem do ní v montérkách sedl a jel pro pytel cementu. To pak lidé koukali!

Upřednostňujete nějakého vašeho veterána před jinými?
Každé auto má něco do sebe. Oranžová závodní aerovka je také jediným exemplářem, je to závoďák z roku 1933 dělaný podle dobových výkresů. Ve 30. letech totiž fabriky závodní auta nestavěly, takže každý si je doma předělával.

Je dostatek příležitostí, kde je možné se s vaší sbírkou veteránů pochlubit?
Prakticky každý víkend jsem někde. Například předloni v Lobči jedno mé auto vyhrálo a porazilo všechny ty „angličany“.

Je těžké shánět na takové vozy náhradní díly?
Někdy ano. Například firma Aero vyráběla letadla, takže do mé oranžové aerovky jsou třeba specifická ložiska. Dnes už je nikdo nevyrábí a já potřeboval jedno spojkové ložisko sehnat. Domluvil jsem se s klukama z firmy Valid, kteří mi ložiska shánějí. Řekli mi, že ho seženou. Po třech dnech mi volali s tím, že kontaktovali snad polovinu světa a nikde, ani v Japonsku, ho nemají. Našli ale dvě zapomenutá ložiska ve skladu v Lucembursku. Jindy je však potřeba například upravit trochu jiný typ určité součástky.

Je sběratelství a renovace historických veteránů drahým koníčkem?
Drahé to je, pokud si člověk nechá renovaci udělat odbornou firmou. To pak naříká. Za auto, které se dá podomácku zrenovovat za šedesát nebo osmdesát tisíc korun, si firma řekne třeba i 750 tisíc. My jsme parta asi pěti lidí, auto před renovací rozebereme do šroubku a pouze výbrusy si necháváme dělat v Hradci Králové.

Jaké mají vaše veterány po renovaci hodnotu?
Mají takovou hodnotu, na kolik si je člověk cení. Jsou lidé, kteří když vidí spotřebu třináct nebo patnáct litrů, tak řeknou, že by takové auto nechtěli ani zadarmo. Pak jsou lidé, například úspěšní podnikatelé, kteří se chtějí nějak odlišit a řeknou si, že místo do mercedesu nebo bavoráka dají milion nebo dva do zrenovovaného historického veterána.

Dobrá, tak nakolik si vašich veteránů ceníte vy?
Nedokážu zodpovědět, jakou mají cenu. Člověk to nedělá na kšeft, ale pro potěšení. Vše je ale prodejné, takže kdyby nastala nějaká životní krize a potřeboval bych peníze například na drahou operaci, možná bych veterány prodal i pod cenou. Ale dokud se nic takového nestane, člověk o tom nepřemýšlí.