Neskutečný příval energie a zvučný hlas, kterého je plná místnost. To je v kostce první dojem, který v člověku Vladimír Rejnart zanechá. Těžko uvěřit, že tenhle muzikant oslavil včera sedmdesáté narozeniny.

Frontman kapely Fantom, později Generace, stojí na jevišti před lidmi už dvaapadesát let. Prozradil nejen to, co ho u muziky drží, ale také velkolepé plány na oslavu nejen tohoto jubilea.

Přesně dnes vám je sedmdesát. Jak se cítíte, jsou pro vás tyhle narozeniny nějak zlomové?

To určitě ne. Cítím se zaplaťpánbůh fajn. V tomhle věku už není co slavit, ale jsem rád, že pořád můžu dělat to, co mě baví, tedy hrát pro lidi, že držím jakž takž pohromadě a funguju. Sedmdesátky se dožil i můj tatínek, který mě k muzice přivedl, takže jsem rád, že jsem to zmákl i já.

Váš tatínek byl tedy také muzikant?

Přesně tak, já pocházím z muzikantského rodu. Můj děda byl kapelník, můj tatínek byl kapelník, já jsem kapelník, syn se mnou hraje už třiadvacet let a nejspíš půjde taky v těch šlépějích… Jen tady se to asi trošku přeruší nebo změní, protože mám samé vnučky.

To jste asi neměl moc na výběr, muzika vám byla souzená?

Určitě, a nikdy jsem se tomu nebránil. Můj tatínek byl vynikající swingař, měl obrovskou pětadvacetičlennou kapelu a když mě maminka přinesla z porodnice, pod oknama vyhrávalo patnáct muzikantů na moji počest. Tatínek byl navíc absolutní sluchař, multiinstrumentalista, tak doufám, že jsem po něm alespoň zlomek talentu zdědil.

Podle vašich stránek máte i v nejbližších týdnech nabitý program. Zbude vám vůbec čas na oslavu narozenin?

Program je nabitý, a to musím přiznat, že už jsme polevili, mívali jsme donedávna nějakých pětašedesát vystoupení ročně. Ale oslavy budou. První už teď v sobotu na Rožátově, kde hráváme a k němuž mám já specifický vztah, a potom 3. května v Kosořicích. A samozřejmě bude i nějaká rodinná oslava u nás doma na terase, až se k tomu dostanu

Čím je pro vás ten Rožátov tak zvláštní?

Já jsem se tam narodil! Respektive už moji rodiče tady před mým narozením bydleli, a žili jsme tu až někdy do roku 1951. Měli jsme tam tehdy malý byt z druhé strany, než je dnešní vchod do restaurace. Tam jsem vlastně dostával svůj první honorář za muziku, chodili jsme tam chlapům u piva zpívat, a oni nám za to vždycky dali dvě koruny. To mi bylo asi pět.

Takže už v té době jste začal s muzikou?

Mohlo to být zhruba tak kolem toho pátého roku, to je fakt. Ale už ve třech letech jsem perfektně uměl držet housle! Tatínek totiž navíc muziku i učil, takže u nás doma bylo denně i deset až dvanáct žáků, které tam „týral". A když jim ten houslový postoj nešel, tatínek mě zavolal, a já je pěkně naštval tím, že coby tříletý prcek jsem jim to předvedl. Chvíli jsem sice koketoval s tím, že bych byl fotbalistou, protože jsem docela slušně kopal, ale muzika zvítězila.

Stejně jako váš syn jste nejprve začal hrát v kapele svého otce?

Je to tak, tatínek vlastně už s tím nejaktivnějším hraním skončil, kapely rozpustil, a hráli jsme jen ve třech housle, klavír, kytara. To trvalo do doby, než jsme šel na vojnu. Sloužil jsem u Českých Budějovic jako tankista a postavil jsem první vlastní kapelu. Odtamtud jsme byli převeleni do Českého Krumlova, a tam jsme s kytaristou Frantou Šusterou pokračovali. To bylo v době Beatles a bigbítu, takže jsme hráli podobný styl, a měli jsme obrovský úspěch. S nadsázkou se o nás říkalo, že jsme zlikvidovali všechny civilní kapely v okruhu padesáti kilometrů.

A po vojně?

To už je vlastně skoro současnost (směje se). Po vojně jsem nastoupil do kapely Běláků, která se jmenovala Fantom, později Generace. A od té doby jsem jí věrný. Měl jsem tři úkoly, a dva jsem už splnil. Jak Fantom, tak Generaci jsem přivedl do jednadvacátého století. Teď už mi zbývá jen oslavit s Generací padesát let fungování. A letos máme devětačtyřicet!

Mluvil jste o tom, že slavit se chystáte i v legendárních Kosořicích?

To je jasné! O tom se nedalo ani debatovat, tam jsme hráli pravidelně přes tři desítky let, takže oslava tam je nutná. Kosořice jsou naše srdeční záležitost, chceme tam pozvat všechny, kteří na nás chodili a bavili se s námi…

Čtenáři Boleslavského deníku s vámi četli rozhovor naposledy zhruba před rokem a půl, když Generace hledala kytaristu. Jak to dopadlo?

Dopadlo to skvěle, Vláďa Saidl mezi nás výbor ně zapadl a už zhruba ten rok a půl fungujeme v nové sestavě. Jeho přínos je i pěvecký, má jinou barvu hlasu než my ostatní, a tak i díky tomu je naše muzika pestřejší. A hlavně je to výbornej kluk, povahově jsme si sedli, a to je pro kapelu nejdůležitější. Člověk může být sebenadanější muzikant, ale když je lidsky „blbej", tak si stejně nepomůžete.