S Formanem na kole. Za dobrým jídlem jsme jeli světa kraj, říká Radim Kratochvíl

Mimo jiné vás spojovala cyklistika, respektive dlouhé jízdy napříč Evropou. Ameriku už měl pan Forman proježděnou, takže jste si užívali Paříž, Barcelonu a jiná kouzelná místa starého kontinentu. Při takových příležitostech se lidé poznají a mluví spolu úplně jinak, než když se jen setkávají u někoho doma. Jak jste tedy Miloše Formana poznal na cestách?
Miloš Forman s cyklistikou začal asi po padesátém roce svého života. Bylo mu doporučeno, že je to ideální způsob, jak si udržovat pevné zdraví. Na cesty po Evropě nejprve jezdil se svým přítelem a spolupracovníkem Theodorem Pištěkem. Až o něco později jsem se k pelotonu připojil i já, takže jsme jezdili ve třech. Někdy s doprovodným vozidlem, jindy jen s báglem a několika základními oděvy, přehozenými přes zadní nosič kola. Nejpodstatnější pro nás nebyla mapa, ale průvodce po kvalitních restauracích s michelinskou hvězdou. Kvůli dobré hospodě jsme byli ochotni šlápnout do pedálů. I proto jsme jezdili převážně po Francii, kde se, jak známo, dobře jí.

V Americe Miloš na kole moc nejezdil. Tam pracoval, ale na dovolenou se vydával do Evropy, kde byla vedle rodných Čech jeho oblíbenou destinací právě Francie, zejména místní kuchyně. Ale k té se také muselo nějak dojet! Při samotné jízdě jsme toho moc nenamluvili, to se spíš sledovala vyznačená trasa po menších silničkách mimo hlavní tahy. Ale povídali jsme si při takzvaných hydrovačkách, tedy pauzách, při kterých jsme doplňovali tekutiny. A potom hlavně u večeře, která byla hlavní událostí dne. Tam jsme probírali všechno, co nám přišlo na jazyk. A bylo to tak zajímavé, že jsem se většinu z toho snažil vtělit do zmíněné knížky – dříve, než to zapomenu.

Posedlost filmem, pokora k životu. Devět vzpomínek na Miloše Formana

Zaujalo mě, že jste hráli licitovaný mariáš. Dovedu si představit, že Forman musel být soutěživý, ale pokud ano, nikdy to z něj nekřičelo na celé kolo. Byla z něj cítit pokora i odhodlání zároveň. Jak byste tu jeho povahu charakterizoval?
Licitovaný mariáš je hrou, kterou měl Miloš nejraději. Učil se ji přímo od Jana Wericha a mně bylo ctí, že jsem v ní zase mohl být jeho žákem. Jedná se o hru založenou na schopnosti soustředění, kdy hráč hraje buď v tandemu proti třetímu, který vylicitoval nejvyšší typ hry, nebo naopak. Miloš se dokázal skvěle soustředit, a proto skoro vždycky vyhrál. Přitom charakteristickým rysem našich partií, k nimž jsem byl přizván jako „třetí do mariáše“, bylo, že se pokaždé hrálo v měně té země, kde jsme se nacházeli. To se mi prodražilo zejména při návštěvě švýcarských Alp, kam Miloš Forman rád jezdíval lyžovat (a já měl to štěstí, že jsem u toho také občas byl).

S hraním licitovaného mariáše souvisí i jedna ze vzácných rad, kterou mi Miloš dal: „Bobe (tak mi říkal), všechno na světě zvládneš, když se budeš umět soustředit.“ Pokud bych si tedy měl troufnout charakterizovat jeho povahu, řekl bych, že určitě byl ambiciózní, ale svých cílů dosahoval pragmaticky, naprostým soustředěním na dosažení cíle – ať už šlo o nejlepší možný film, výhru v mariáši, nebo šťastný výběr ze záludného jídelního lístku. Jeho pokora souvisela s tím, co prožil jako válečný sirotek. Protloukal se na vlastní pěst, velmi brzy dospěl. Měl nos na lidi a svou houževnatou pílí dosahoval vynikajících výsledků prakticky ve všem, na čem mu záleželo. Nejvíce je to samozřejmě vidět na jeho filmech. O své práci přitom nikdy moc nemluvil.

Jeden rys Formanovy tvorby se příliš nezmiňuje. Když se díváte na jeho první americký snímek Taking Off a pak na muzikál Vlasy, vidíte obraz rebelství mladé generace, k němuž má režisér nesporné sympatie. Ale zároveň jsou v obou filmech scény, které nám fenomén hippies ukážou i z pohledu jejich zoufalých rodičů. Totéž vlastně probíhá už v Černém Petrovi nebo Láskách jedné plavovlásky. Myslíte, že téma vztahu rodič–dítě bylo něčím, o čem Miloš Forman hluboce přemýšlel?
Docela určitě. Jak už jsem se zmínil, Miloš o svém díle a o sobě samém mnoho nehovořil. Přesto ale, když se podíváme na složité období jeho dospívání, kdy už v dětském věku přišel o rodiče a pak dospíval v rodinách dalších příbuzných, aby šel nakonec vlastní cestou, téma rodičovství se ho muselo osobně dotýkat. I on měl v životě přece své „skorootce“. Jedním z nich byl například pan Werich.

Dalším společným motivem Formanových snímků je semletí jednotlivce systémem. Řekl byste, že tohle poselství ve svých filmech nacházel instinktivně, nebo takové příběhy vyhledával, čekal na ně?
Viděl bych to spíše jako střet jedince a systému s následky pro obě strany. Jedinec sice ve střetu se systémem prohrává, ale zároveň ho mění. Dostává se do střetu buďto vědomě, protože bojuje za nějaké svoje ideály a přesvědčení, nebo prostě tím, jaký je, svou nonkonformní odlišností, kterou hájí jako své svobodné právo. Systém ho sice převálcuje, ale morálně nad ním takový člověk vítězí. A převážně bych tohle téma spatřoval v Milošových amerických filmech – od Přeletu nad kukaččím hnízdem přes Vlasy až po Amadea.

Použil jsem výraz, že Forman na své filmy čekal. Jeho filmařský kánon čítá jen asi tucet snímků, ale jakých! Svěřil se vám někdy s tím, podle čeho se rozhoduje, do kterého projektu se pustí?
Ano, svěřil, a nejen mně. Zmiňoval se o tom i v některém z dokumentů o jeho osobě. Mluvil o tom, že si vzal do ruky scénář a přečetl si přibližně prvních patnáct stran. Pokud ho nudily, dál už v četbě nepokračoval – a naopak. Scénářů, které ho zaujaly, evidentně nebylo mnoho. Na druhé straně měl v plánu realizovat nejméně jednou tolik projektů, než kolik jich pak skutečně natočil.

Kdo vyhraje Oscara? Největší šanci má Síla psa s dvanácti nominacemi

Můj otec, jenž v roce 1967 jako tiskový tajemník Filmového studia Barrandov organizoval památnou předpremiéru snímku Hoří, má panenko pro účastníky sjezdu dobrovolných hasičů, vyprávěl, že přítomní delegáti vyhrožovali, že jestli film nebude okamžitě zakázán, přestanou hasit a potáhnou na Prahu. „Na promítání jsme přijížděli plni radosti a veselí,“ líčil, „a vraceli jsme jako spráskaní psi. Jen režisér vysunul svou boxerskou bradu a žertoval.“ Bál se Miloš Forman vůbec něčeho?
Myslím, že coby režisér výpravných projektů nemohl dát najevo jakoukoli nerozhodnost. Dobrý režisér je vůdcem štábu, který ví a zná, i když neví a nezná. I v soukromí vznikal dojem, že si Miloš umí se vším poradit a zná odpovědi na všechny otázky. Svého druhu to asi byla obrana proti překážkám osudu. Ale samozřejmě to byl taky jen člověk. Jistě leccos prožíval, jen se o tom nešířil.

Forman nikdy neudělal to, co jeho kolega Roman Polański: nezpracoval své zážitky z dob německé okupace, kdy mu otec i matka zahynuli v koncentračním táboře. Byla to jeho třináctá komnata?
Dalo by se říct, že ano, jen s tím rozdílem, že on by o ní nikdy nebyl ochoten mluvit. Osobní věci nerad veřejně analyzoval, ani mezi přáteli. Myslím, že to pro něj byl způsob, jak ten problém překonat. Prostě si s ním nehodlal dělat starosti. Možná i proto, že člověk od svých vlastních zážitků nemá patřičný odstup. Ostatně ani Roman Polański, mimochodem Milošův přítel, nezpracoval ve filmu, na který narážíte, svůj příběh, ale příběh slavného pianisty. Nicméně díky svým zážitkům, promítnutým do osudů jiného člověka s obdobnou zkušeností, mohl s odstupem vytvořit tak dokonalý obraz doby.

Už jste to načal, tak to dořeknu. Formanova generace, která hodně zažila, měla oproti nám jednu výhodu: některé věci ji zkrátka tolik nevzrušovaly. Kdosi je urazil – mávli nad tím rukou. Někdo s nimi soutěžil, chtěl je vyprovokovat – kašlali na to. Nezdá se vám, že přesně tohle charakterizuje Formanovu zdánlivě línou image frajera v křesle s doutníkem?
Do jisté míry ano. Ale taky si myslím, že celou tu generaci trochu glorifikujeme. Je jasné, že šedesátá léta lze snad ve všech oborech lidské činnosti označit za úspěšné období. Můj tatínek vzpomínal, že ať tehdy člověk udělal cokoliv, všechno se mu dařilo. Miloš Forman o sobě neuvažoval jako o geniálním filmaři. Svůj úspěch komentoval tak, že jejich generace měla obrovské štěstí. Navíc, když se podíváme na některé výroky českých příslušníků filmové nové vlny, na jedné straně prozrazují kamarádskou a kolegiální soudržnost a na straně druhé velikou soutěživost, o které se už dnes tolik nemluví. Myslím ale, že podstatné je právě to kamarádství, i přes odlišnost jejich názorů a tvorby.

Zajímavě o tom mluvil režisér Hynek Bočan, když vloni dostal Českého lva za celoživotní přínos české kinematografii. Ti lidé se jednoduše znali, byli spolužáci z FAMU, věděli o sobě, bavili se navzájem o své práci a tím si tříbili názory. Jeden o druhého se zajímali, a vlastně v tom pokračovali i napříč dekádami. Věra Chytilová natočila o Miloši Formanovi možná nejlepší dokument, jaký jsem o něm kdy viděl. Miloš se ptával, co dělá Jiří Menzel, a Menzel zase vyzvídal, co je s Milošem. Jan Němec se o Formanovi zmiňuje ve svých textech, Pavel Juráček píše v Denících o mnoha jejich setkáních. Vojtěch Jasný učil s Milošem režii na Kolumbijské univerzitě. Ivan Passer se s Milošem přátelil od dětství a vídal se s ním i po jejich emigraci do Ameriky, přestože se tam kariéra každého z nich ubírala zcela jiným směrem. Byla v tom všem velká lidskost a schopnost povznést se nad nedůležité věci, které život i kariéru provázejí.

Vy sám jste měl kliku, že jste mohl přihlížet řadě přátelských schůzek s umělci, jako byli Jean-Claude Carrière, Volker Schlöndorff, Annette Beningová a jiní. Na které z nich vzpomínáte nejraději?
„Přihlížet“ je to správné slovo. A ačkoliv jsem byl v té době -náctiletý, dobře jsem si uvědomoval, jak jsou ta setkání výjimečná. Obdivoval jsem, že spolu tihle slavní lidé mluví se vší samozřejmostí, jako rovný s rovným, vzájemně si naslouchají, inspirují se. Miloš byl navíc zkušeným a zábavným vypravěčem, takže skutečně táhl konverzaci. Bylo velmi příjemné být s ním ve společnosti. Co se týká šoubyznysu, říkával mi: „Musíš umět hrát tu hru.“ A on ji bezpochyby dokonale ovládal. Mimo to si ale myslím, že měl své přátele opravdu rád. Oni ho na oplátku bezmezně milovali a udělali by pro něj cokoliv.

Nastoluje bolestné bourání tradic. Berlinale vyhrál španělský film Alcarrás

Kdyby si měl Miloš Forman vybrat jeden jediný nerealizovaný projekt, který by ještě stálo za to dokončit, co myslíte, že by natočil?
Asi by těch filmů bylo víc. Svého času ho myslím velice mrzelo, že nemůže natočit snímek o zápasnících sumo v Japonsku, který se měl jmenovat Pekelný tábor (Hell Camp). Dále pak Mnichovský přízrak, což měl být film o mnichovské dohodě na základě scénáře, na kterém spolupracoval se svým spolužákem z poděbradského gymnázia Václavem Havlem. Pak nesmím zapomenout na adaptaci románu Svíce dohořívají maďarského autora Sándora Máraie. Hlavní role měli hrát Sean Connery a Klaus Maria-Brandauer. Tak to jen jen výčet nerealizovaných projektů, o kterých vím. Do každého z nich vložil Miloš obrovské množství času a energie. Bohužel jen některé jsme nakonec mohli vidět na stříbrném plátně.

Byl Forman se sebou a svým životem spokojený? Zažil jste ho i v těžkých chvilkách pochybování, jestli toho vykonal dost, zda uspěl jako člověk, kamarád, otec rodiny?
Mluvíte-li o pochybování, to si myslím nepřipouštěl. V osobní rovině si takové sebezpytné otázky vůbec nekladl. Při práci pochyboval o tom, co dělá, hledal cesty k co nejlepšímu výsledku, to samozřejmě ano. Ale v osobní rovině se tomu spíš vyhýbal. Myslím, že šlo o součást pomyslného brnění, s nímž zdolával všechny ty obrovské překážky. Řečeno moderně: měl velmi dobrou imunitu. A jestli byl se svým životem spokojený? Asi nejlépe to charakterizuje věta, kterou zamyšleně pronesl při pohledu na všechna ta vynikající jídla, která si dopřával v jedné z michelinských restaurací po dlouhé jízdě na kole: „Stálo to za to.“