Městské divadlo Mladá Boleslav uvede v pátek 6. března na Malé scéně premiéru nové hry Smím prosit? autora Oty Jiráka, který v ní také ztvárnil hlavní roli. Divadlo zařazením této hry také netradičním způsobem uctí blížící se životní jubileum známého herce, dabéra i moderátora, jenž o Velikonocích oslaví 60. narozeniny. V této divadelní hříčce o stereotypu jednoho dlouholetého manželství se dále představí Eva Reiterová a Petr Bucháček. Na otázky odpovídal Ota Jirák.

Inspiroval vás k napsání hry vlastní život?
Ano, je to z rodinného života. Jsou to zkušenosti ze dvou půlek mého života. Do třiceti let to jsou zkušenosti rodičů, kdy jsem prožíval jejich rodinné problémy, ve třiceti jsem se oženil a to je dalších třicet let. Takže to mám z vlastní zkušenosti. A vůbec ze zkušenosti známých. Myslím, že se v tom uvidí každý.

Jak dlouho jste hru psal?
To si přesně nepamatuji. Když jsem byl asi ve dvou třetinách, tak jsem přestal, protože jsem neměl čas. A když jsem se k psaní vrátil, tak jsem hru dopsal za jednu noc. Ale v průběhu zkoušení se scénář ještě dotvářel, protože hrají samí zadaní, a ti mají své zkušenosti.

Jak dlouhá doba uplynula od dopsání scénáře k jeho realizaci?
Ještě než jsem vzal své první angažmá ve svých padesáti čtyřech letech, tak jsem byl na volné noze. A Smím prosit? jsem napsal jako „zájezdovku“.

Jak došlo k tomu, že se vaše hra představí v Městském divadle Mladá Boleslav?
Ptali se mě, co bych chtěl k jubileu, tak jsem řekl, že bych si rád uvedl vlastní hru. Nápad se líbil. Bum. A už to bylo.

Je to váš první scénaristický počin?
Ne, nějaké scénáře jsem už napsal, psal jsem i povídky a detektivky, ale nic jsem nevydal. Detektivku, co jsem napsal zhruba v roce 1874, jsem dokonce odnesl do nakladatelství a vrátili mi to jako druhý opravený rukopis. Což je docela pocta. Když jsem jim to tam dával, tak jsem sobě neopravil ani gramatické chyby. Měli nějaké připomínky, co bych měl upravit, ale já už neměl sílu. Nebavilo mě to a pro mě to už bylo hotové.

Jak šlo psaní samotného scénáře Smím prosit?
To je jednoduché. Scénářů jsem přečetl spoustu. Takže už člověk ví, jak se píší. Hlavní je mít nápad. Figury se mi ale zcela vymykaly a žily si po svém. Jsou to jen tři postavy, takže člověk má méně možností. V tom bylo psaní nejhorší.

Evu Reiterovou, Petra Bucháčka i režiséra Zdeňka Štěpána jste si vybíral sám?
Ano. Zdeňka znám už několik let z dabingu. Hodně dabuje, zejména slavné seriály. A vím, že má podobný smysl pro humor jako já. Tak jsem si řekl, že to bude cesta nejmenšího odporu.

Při premiéře budete více nervózní jako scénárista, nebo jako herec?
Budu strašně nervózní jako Ota Jirák. Za všechno. Musím říct, že jak zkoušíme delší dobu, tak už to máme pod kůží, že už nám to přestává připadat veselé, a máme obavy, zdali se to bude líbit. Už teď. Zevšednělo nám to. Ale na druhou stranu přijde potěšení. Přišel fotograf, pobíhal tu mezi námi a furt se chechtal. To jsem si řekl, že je dobré znamení.

Vnesli do vaší hry herci něco nového?
Určitě, každý do hry vnese něco svého. Každý jsme jiný a každý máme jiný přístup k věcem, ale základní zkušenost stejnou.

Mohou diváci ve hře očekávat nějaký zvrat?
Celkem jo. Ale neřeknu jaký, to ať si diváci přeberou sami.