To je výchozí situace hry brzy šedesátiletého Kanaďana Brada Frasera, která chce být – navzdory své příbuznosti s dosti cynickou cool dramatikou - vším, jen ne postmoderní, temně bezvýchodnou truchlohrou. O tom, jak dobře tenhle bravurně napsaný text funguje na jevišti, se boleslavští divadelníci přesvědčili v Ostravě, odkud ho už tři čtvrtě roku po české premiéře převezli Pendolinem blíž Praze. V boleslavském divadle se hraje od 23. února.

Režiséru Petru Mikeskovi bývá vytýkáno, a obvykle po právu, že se bojí velkých emocí. Právě při přípravě Teď mě zabij se ale tento jindy handicap stal velkou výhodou: Nedovolil, aby herci skvělý, citlivě vystavěný scénář pouťově prodali v obalu srdceryvného kýče. Vynikly tak největší hodnoty, jež v sobě text nese: Tou první je černý humor, o němž se tu přímo mluví jako o životodárném tmelu, který drží tuhle osudem pořádně zkoušenou rodinku pohromadě.

Tou druhou je ona harmonická rovnováha, jež z rodinného společenství, přes veškeré emotivní výkyvy způsobené ataky nemocí u dvou jejích ústředních členů, přímo čiší, byť dlouho jen podprahově. Jestliže jinde by emoce přinesly Mikeskovým formálně obvykle dokonalým, ale obsahově poněkud studeným inscenacím jisté zlidštění, tady jejich tlumení nechalo naopak o to silněji vyznít oné haldě člověčiny, která je divácky tím výživnější, čím důsledněji doutná pod povrchem.

Kolektivní herecká inteligence a dobré režijní vedení boleslavské inscenace zakazující srdceryvnost nedovolí text primitivně znásilňovat. Obrovský obdiv si zaslouží jistě Milan Ligač, jenž uchopil absolutně věrohodně postavu viditelně postiženého Joeya a zúročil tak nesmírně poctivou, až odbornou přípravu na svou dosud nejsložitější roli, vystavěnou z nepochybně těžkého mentálního přerodu i čistě fyzického drilu. Ale hlavní břímě celé té mistrné hry nese přeci jen především otec Jake Sturdy. Právě této postavě pomohlo Mikeskovo emoční opatrnictví znásobit její tichou sílu nejvíc. Roman Teprt se v roli otce zcela zbavuje hereckých manýr a jeho výkon je o to působivější, oč je vnějškově nenápadnější a civilnější. Už párkrát se Teprtovi povedlo za takřka dvě desetiletí v Boleslavi vyseknout opravdu pěkný part, ale tady je divák svědkem vyloženého zázraku: U léty přeci jen už trochu okoukaného herce objevuje nové charisma, jež tak silně vyzařuje právě proto, že není překryté řemeslným herectvím: Z herecky nesmírně plachého výraziva tu sálá přirozenost, pokora a sebejisté odevzdání se dobře napsané postavě a jejímu těžkému údělu, a to bez jakýchkoli sebestředných apelativ a hereckých rafinovaností.

I u zbylých tří typově přesně vybraných herců komorního obsazení divák ocení, že slouží celku bez zbytečných exhibic, a tím podtrhují kvality chytře nedoslovného, a přesto jasně srozumitelného a sevřeného scénáře. Nad jedinou herecky opravdu nevěrohodnou scénou marihuanového sblížení Twyly (Malvína Pachlová) a Rowdyho (hostující Jan Hofman) lze i při největší přísnosti lehce přimhouřit oko.

V inscenaci Teď mě zabij zabodovali tvůrci kolem současného uměleckého vedoucího divadla přesně tím, čím se tak trochu vyhraňovali vůči svým předchůdcům skřípkovsko – kettnerovské generace: velkým, emotivně laděným příběhem, který - a to je jejich bonus navíc - našli nikoli u lety prověřených, leč přeci jen už poněkud zažloutlých klasiků, nýbrž v současné, progresivní dramatice, přinášející k tomu nejen neokoukané, ale i závažné téma.

Teď mě zabij

Příběh jedné rodiny, která žila šťastně až do osudového okamžiku. Ten zamíchá kartami a navždy změní životy. Nehody se totiž stávají a musíme jim čelit, ať chceme nebo ne. To důležité je ale nikdy neztratit naději. Příběh, kde stačí moc málo, aby to byl příběh kohokoliv z nás.

Autor: Brad Fraser
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Petr Mikeska
Dramaturgie: Lenka Smrčková
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldek
Hrají: Roman Teprt, Milan Ligač, Malvína Pachlová, Lucie Matoušková, Jan Hofman
Premiéra na Velké scéně Městského divadla Mladá Boleslav 21. února 2018

Jiří Senohrábek