„Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on. Odkládám svůj plášť opršalý, sepnutý párem zašlých spon, a tasím kord. Jen žádný shon, hned v úvodu boj nerozhodnu, pointa je mi nad zákon: na konci poslání vás bodnu!"

Diváky, kteří už od páteční půl osmé hodiny večerní proudili na hrad Kost, čekal na nádvoří velkolepý pohled. Rudým pruhem látky rozčísnuté jeviště-šikma se tyčilo vedle hrubého zdiva věže a čekalo pouze na herce, kteří měli v následujících hodinách vyprávět nesmrtelný příběh Cyrana z Bergeracu tak, jak jej pro Městské divadlo Mladá Boleslav upravil jeho umělecký šéf a přední režisér Pavel Khek.

Rtuť teploměru se držela proklatě nízko, diváci však na to byli připraveni. Kromě zimních bund, kulichů a dek se někteří vybavili dokonce spacími pytli. Představení začalo.

Inscenace se rozběhla rychlostí mladého kavalíra spěchajícího za svou dámou.

Klepy, drby, pomluvy, opulentnost, atmosféra královského dvora. Ligniér v podání Karla Vlčka svým monologem o tom, kdo je kdo, kdo s kým a kdo proti komu, zasypává mladého šlechtice Kristiána, a dynamicky tak představuje hlavní postavy scházející se hned v úvodu v divadle na jakémsi exotickém divadelním představení (v němž účinkuje cosi ještě exotičtějšího v podání Václava Šandy). Tempo, tempo, tempo.

Teprve příchod Cyrana zběsilý běh hry zpomalí. Ovšem jen na okamžik, do prvního efektního souboje. A Petr Halíček ve své nejcitlivější herecké kreaci od této chvíle už sbírá jen kladné body.

Cyrano je šlechtic, básník, elegán a lamač srdcí, šermíř a intelektuál. Člověk, kterému má patřit svět. A on mu patří. Jen Cyrano to přes svůj velký nos nevidí, což je jeho největší tragédií.

Nejen Petru Halíčkovi se daří vzbuzovat svým soustředěným herectvím celou řadu emocí a vytvářet živoucí postavu, na které divákům skutečně záleží a společně se kterou v závěru příběhu nešťastné lásky polykají slzy. Tentokrát byste v celém obsazení jen marně hledali herce, který si od inscenace udržuje odstup.

Přestože diváky baví zejména energický a mladicky sebevědomý Kristián Aleše Petráše, Svatava Milková jako půvabná Roxana cenící si romantické vyznání nad roztomilý obličej nebo Petr Mikeska jako ďábelský hrabě de Guiche, kterým Rostandův text dává nejvíce prostoru, celý soubor jde s inscenací až do konce.

Tvůrci tentokrát vsadili opět na minimalistickou a o to působivější scénu, jejímž autorem je Khekův snad již dvorní scénograf Michal Syrový, a spokojili se pouze s kovovou šikmou, která se podle potřeby promění v divadelní hlediště, bojiště u Arassu nebo francouzskou cukrárnu, kde se za ranního svítání domlouvají milostné schůzky, aniž by potřebovali větších popisů.

Moderně a přesto vůbec ne rušivě působí ahistorické kostýmy Angieszky Páté-Oldak a hudba, kterou bychom mohli slyšet i dnes v rádiu. Oboje posunuje děj hry do jakési časové bubliny a připomíná, že příběh, který se před diváky odehrává, je nesmrtelný a děje se stále znovu už stovky a tisíce let.

Chladné počasí, které během premiéry panovalo, propůjčilo inscenaci opět nesmírné kouzlo. Když vítr rozvlnil oponu a nad hledištěm proletěl osamělý netopýr, jakoby se diváci přenesli do 17. století a byli při tom.

Co říci závěrem? Snad jen to, že Cyrano z Bergeracu mladoboleslavského divadla má před sebou dlouhou a velkou budoucnost. Pavlu Khekovi se opět podařilo objevit v klasickém příběhu něco nového a připravit pro své diváky nezapomenutelný zážitek.