Jaká je nová hra Městského divadla? Dobrá a provokativní. Proč? Především proto, že téma lásky a potřeby někoho druhého k životu se bytostně dotýká všech lidí. A říká-li někdo, že jeho ne, pak má nejspíš za sebou nějakou nepěknou zkušenost.

Inscenace, na které režisér Petr Mikeska spolupracoval s osvědčenými kolegy Michalem Syrovým (autor scény) a Agnieszkou Pátou – Oldak, překvapí přesnou a ryze divadelní výpravou a postavami z masa a kostí.

Jednoduché scéně sestávající ze tří stěn z průhledného plexiskla a čtyř otevíratelných kostek ze stejného materiálu, jež slouží jako jediné kusy nábytku a zároveň jako úkryty rekvizit (jakýchsi atributů jednotlivých postav), jsme se již v novinách věnovali. Přesto je musím znovu vyzdvihnout. Sílu hry, jež se odehrává v dlouhém časovém období několika let a na řadě míst, tato neurčitost jen posiluje. Divák sám si scénu dotváří a jeho vjem to tak činí silnějším. Fotografický ateliér, lékařská ordinace, byt, galerie. Vše se objevuje a mizí během několika vteřin a nejsou třeba žádné složité přestavby.

Hra je už v originále jakýmsi časosoběrným dokumentem o vztahu čtyř postav, které spojuje další stěžejní element – současný Londýn. Mezi jednotlivými obrazy často uplynou celé měsíce, nekdy i rok. Změny, k nimž za tu dobu dochází, působí mnohdy úsměvně a diváka nutí k zamyšlení nad tím, jak vrtkavý umí být život a jak se dovede měnit z minuty na minutu. Stačí jedno osudové setkání a vše může být jinak.

Každý obraz je samostatnou uzavřenou dějovou jednotkou. Má začátek a konec. Přestavby mezi obrazy a projekce rukou kreslících do písku dětsky jednoduché kresbičky, jež je provázejí, charakterizující aktuální vývoj děje, jsou úsměvné a funkčně znázorňují neustálý tok času. Přestavby tak v žádném případě nepůsobí zdlouhavě, ale významotvorně se s nimi pracuje.

Neopomenutelné místo má hudba. Playlist, jenž dával dohromady sám režisér, je plný aktuálních zahraničních hitů a podtrhuje jedno z velkých témat hry – modernitu.

Autor hry sleduje osudy dvou mužů a dvou žen, kteří se v dnešním anonymní době setkávají, milují, podvádějí, opouštějí a opět schází. Nehodnotí. Pouze přihlíží. Jeho kresba vztahů je deskriptivní. Marber je němým svědkem.

Režisér Petr Mikeska tuto absenci hodnocení akceptoval a inscenace je tak pro každého diváka jiná.

Nespoutanou Alici (Svatava Milková) tak můžeme číst jako osvícenou světoběžnici podřizující svůj život hledání lásky, nebo dívku, která přijala pózu za životní styl.

I přes svůj spíše hořký nádech obsahuje inscenace Na dotek jednoznačně komediální části. Například setkání Larryho (Petr Prokeš) a Dana (Václav Šanda) v internetové chatovací místnosti Londýnský šuk patří i přes svůj obhroublý jazyk k nejvtipnějším momentům inscenace.

Setkání Larryho s Annou (Petra Nakládalová), za kterou se na chatu vydával Dan, je pak jen zúročením vystavěných gagů.

Až navštívíte některé představení s přáteli či partnerem, zkuste se cestou z divadla pobavit o postavách. Jistě bude o čem hovořit, ačkoliv ke shodě dojdete jen vzácně.