Režisér čertovské pohádky, komedie Svatební cesta do Jiljí a seriálů o zdivočelé zemi či ženách za mřížemi hodlá narozeninový den slavit prací. A nepřestává se divit, že jeho tělo tolik let vydrželo. „Když si vzpomenu, jak jsme se v 60. a 70. letech cpali v cateringu na place houskami a netušili, co je zdravá strava,“ kroutí režisér hlavou s tím, že ani vlašáky se sekanou v jídelně v pražské Klimentské nebyly pro tělo úplně požehnáním. „Zřejmě jsme ten organismus neskonale otužili,“ dodává s úsměvem.

Zdroj: Youtube

Kromě letošní 85 je pro Bočana zajímavé ještě jedno číslo. Trojka. Jak říká, první i druhý film dobrý, ale až třetí ukáže, jestli jste opravdu pořádný režisér. Tím je v jeho případě Čest a sláva, historický snímek s bravurním scénářem Karla Michala a brilantními hereckými výkony Rudolfa Hrušínského, Karla Högera, Josefa Kemra nebo Blanky Bohdanové.

„Byla to šťastná souhra okolností i kreativních osobností,“ souhlasí režisér, který za film dostal Passinettiho cenu italské filmové kritiky na festivalu v Benátkách. S autorem scénáře Michalem alias spisovatelem Pavlem Buksou plánoval další projekty, tvůrčí vzlety obou ale srazili k zemi ruští „druzja“.

Psal se rok 1968 a srpnová okupace zmařila plány celé řady talentovaných umělců. Chvíle „cti a slávy“ na italské riviéře byly tytam, „snímek skončil v trezoru a byl konec“.

Režisér Juraj Herz
KVÍZ: Byl mistrem budování filmového napětí. Jak moc znáte Juraje Herze?

Hynek Bočan je mistrem adaptací knižních děl, zaujal ostatně už svým debutem Nikdo se nebude smát, který vychází z groteskní povídky Milana Kundery o střetu kunsthistorika a grafomana. Podobně šťastnou ruku měl v případě syrové sociálky Pasťák podle knihy Karla Misaře, jehož mladičtí hrdinové za mřížemi ústavu pro výchovu mládeže marně dumali nad tím, „jak by vypadal jejich život mezi houpacíma koněma“.

Diváky oslovil i přepisem Soukromé vichřice Vladimíra Párala, v němž kromě jiného objevil pro český film Danielu Kolářovou.

Mí čerti jsou dobráci

Nelze tu jmenovat všechno, co režisér natočil, vynechat ale nemůžeme skvělou adaptaci Foglarových Rychlých šípů - televizní Záhadu hlavolamu s Janem Třískou jako démonickým Širokem, Přítelkyně z domu smutku podle knihy Evy Kantůrkové nebo úspěšnou filmovou verzi knihy Svatební cesta do Jiljí s Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou, která okouzluje diváky dodnes.

Také seriál Zdivočelá země o dramatickém osidlování českého poválečného pohraničí podle předlohy Jiřího Stránského nebo méně známý Smích se lepí na paty, jehož hrdina v podání Vlastimila Brodského žije osaměle v horách, ale touží po lidské komunikaci a vztazích.

S čerty nejsou žerty (1984)S čerty nejsou žerty (1984)Zdroj: se svolením Voya

A samozřejmě pohádku S čerty nejsou žerty. „Oni jsou to vlastně dobráci,“ říká režisér na adresu čertů, které si s gustem zahráli Karel Heřmánek, Ondřej Vetchý nebo Vladimír Hrubý. „V Německu nebo Rakousku to mají horší, tam jsou to hotoví ďáblové. Jde z nich děs. Ale tady, když se člověk chová slušně, zdraví a neubližuje lidem, nic se mu s čerty nemůže stát. Oni se pěkně řídí svou Knihou hříchů, víc si nevyskakují. A ještě se u toho zasmějete.“

Mads Mikkelsen ve strhujícím alkoholovém rauši filmu Chlast
Jsem jen společenský piják. Závislost se objevuje i na filmovém plátně

Do filmů se zlými silami by prý nešel. „Kdepak, z toho mám respekt, jsem pověrčivý,“ tvrdí režisér. A koho by případně nechal zapsat do Knihy hříchů? „Jé, těch je! Začalo by to u Z a skončilo u B,“ směje se Bočan. „Poslal bych tam i ty demonstrující z Václaváku placené ruskou propagandou. Je nám nějak zle? Máme bídu? Ty narvané košíky, které uvidíte v prvním marketu, nepotřebují komentář,“ zdůrazňuje.

Talent zdevalvoval

Je sice bytem Dejvičák (který oceňuje tunel Blanka, protože se díky němu dostane rychle z Prahy ven), duší ale zůstává Libeňákem, neboť tam trávil školní léta. Má rád Libeňský zámeček a Kostel sv. Vojtěcha, kde se díky jeho interiéru cítí jako v Krkonoších. Když se občas dívá na své filmy v televizi, vnímá drobné chybičky, které by opravil. A mrzí ho, jak se dnes zachází s talentem.

„Ten pojem trochu zdevalvoval,“ soudí režisér. „Nechci působit jako starej chlap, co kritizuje mládí, ale kdo všechno si dnes myslí, že je hvězda a do čeho vráží nadání, z toho mi jde hlava kolem. Odříkat všechna ta slova napchaná do scénářů ještě neznamená, že v nich je duše. Je to jako s knížkami, i filmů je moc,“ podotýká.

Jana Hlaváčová jako zdravotní sestra Tonička z Básníků.
KVÍZ: Mohla být Božskou Emou i Ženou za pultem. Jak moc znáte Janu Hlaváčovou?

Sám natočil svůj poslední před devíti lety. Jmenoval se Piknik a vyprávěl o generační konfrontaci a setkání bývalých politických vězňů. „Když hledáte partu sedmdesátníků, musíte brát prakticky všechny žijící herce! Typy Zdeňků Štěpánků, Bohušů Záhorských a Františků Smolíků tu chybí,“ naráží na zemřelé herecké elity, které až na výjimky nemají nástupce.

Oslavy sice Hynek Bočan nerad, na jednu se ale těší. Na rodinnou, která proběhne o týden později. Dárky už dostal za život všechny, po žádném konkrétním netouží. „Bral bych jen takovou plátěnou bundu, kterou mi kdysi koupila manželka. Když jsem jí to řekl, pravila: Tak tu už nedostaneš, nikde se neprodává.“

Své znalosti si můžete ověřit i v dalších kvízech Deníku. Najdete je ZDE.