Boleslavské divadlo v první inscenaci nové sezóny opět nechalo diváka nahlédnout takříkajíc za kulisy, opět vzalo obecenstvo na divadelní prkna. Nejednalo se však o bláznivou jízdu plnou improvizace (Shakespeare ve 120 minutách), ani o existenciální drama herce, který se zákazem vystupování ztrácí sám sebe (Krás(k)a na scéně), ani o neveselý vhled do světa divadla plného malých i velkých tragédií (Garderobiér). Inscenační tým tentokrát představil životopisné drama plné nejen jímavých momentů, ale i hravých čísel k popukání, které vzdává hold Jeanu Gaspardu Deburauovi, nejslavnějšímu mimovi Evropy 19. století. Toho ztvárnil jako vždy vynikající Radim Madeja. 

Francie, začátek 19. století, divadlo na Boulevardu du Temple. Z Jana Kašpara Debria, rodáka z českého Kolína, se v Paříži, kam doprovázel část své rodiny, stává Jean Gaspard Deburau. Ve chvíli nejvyšší nouze, kdy už už začíná představení a majiteli herecké společnosti se nedostává jednoho z herců, se začíná psát jeho neuvěřitelný příběh, kdy se z melancholického chlapce, jenž se na jevišti dosud oháněl pouze smetákem, stává muž, který bude celý život den co den rozesmívat stovky lidí k slzám, přestože sám mnoho důvodů k úsměvu mít nebude. Vždyť jeho osudem bude postava smutného klauna Pierota.

Jeho hořkosladký životní příběh, vycházející z Kožíkovy knihy Poslední z Pierotů, Pavel Khek společně s dramaturgyní Lenkou Smrčkovou rámuje posledním představením, kdy vyčerpaný Deburau po představení umírá ve své šatně v pouhých devětačtyřiceti letech. Režisér tklivou osobní rovinu příběhu však zkušeně prokládá živými pantomimickými čísly v duchu komedií dell'arte, jimiž nejen ilustruje žánr, ale rovněž vrcholně baví. Vedle Madeji v těchto výstupech exceluje především Svatava Milková (autorka choreografií) jako Kolombína, Milan Ligač jako Harlekýn, ale také hostující Oldřich Vízner jako Pantalone. Přesná gesta, přesný timing, skoky, pády, ruční výměny názorů, lascivita… a současní diváci se baví stejně jako ti, kteří chodívali před dvěma sty lety do bulvárních divadel v centru Paříže. Díky těmto vsuvkám, které rozesmávají celé divadlo (například driblování Kolombínou o postel, v jejímž rámu je ukrytá trampolína, je k popukání), rovněž daleko více vyniknou temnější tóny představení. A že jich není málo. 

Deburau během svého života zažil vedle ovací také přehlížení, výsměch, nevěru, práci do úmoru za pár drobných i obvinění z vraždy. Na sklonku života dokonce pomýšlel na sebevraždu. Jeho postupný rozklad velmi temně personifikuje Smrt v podání Lucie Matouškové, která na sebe v těch nejděsivějších nočních můrách bere podobu hadráře (Věřte mi, že nechcete, aby se za vámi v setmělé uličce ozvalo její „Hadrrry, staré hadrrry!“). Představiteli hlavní role takové situace umožňují rozehrát celou řadu emocí a Madeja tyto příležitosti využívá beze zbytku – nejčastěji beze slov (jeho svědectví u soudu, kdy pantomimicky přehraje celou situaci, jež vedla k nešťastnému zabití drzého cápka, patří k nejzapamatovatelnějším momentům inscenace). Ostatní část ansámblu mu velmi příjemně sekunduje, děj příjemně posouvají také písně v podání Malvíny Pachlové, představitelky Deburaovi choti Margot. 

Hra je navíc doprovázena čtyřhlavým orchestrem, který řídí profesionální klavírista Jakub Šafr (v městském divadle účinkuje například v inscenaci Novecento).

Městské divadlo Mladá Boleslav otevřelo novou sezónu pozoruhodným kusem, který neztrácí tempo ani dech a oslovuje jak diváky, kteří se do kulturního stánku chodívají zasmát, tak ty, kteří se v jeho sametových sedadlech rádi dojímají. A rovněž přináší důkaz, že dobře zahraná pantomima může na divadle fungovat beze všeho i dnes. 

Martin Weiss