Ozdobou lovestory režírované hostujícím Martinem Vokounem je bezpochyby Nina Horáková, která titulní roli vybavila takovou energií, že kdyby Ondina vzala do ruky žárovku, ta by se pravděpodobně okamžitě rozsvítila. Výrazná a zábavná je i výprava a celkový vizuál. Pouze ta velká a hluboká láska, na kterou všichni čekají, se v pohádkovém příběhu, který se celý kolem nejniternějšího lidského citu točí, někde ukrývá.

Ondina je stejná jako příroda – nevypočitatelná, divoká, nespoutaná, čistá a přímá. O věcech dlouze nepřemýšlí a dává volný průchod všem citům, protože v jejím případě jsou to vždy city s velkým C. Tomu odpovídá i její náhlé, ale zcela upřímné vzplanutí pro Hanse, se kterým se setká na břehu jezera. Nečekaný cit, jenž se rozhoří během několika replik, je ukázkovou láskou na první pohled. Ve společnosti lidí by bylo něco takového považováno za nerozvážnost. Jenže Ondina je rusalka.

Bohužel její vztah s rytířem nikdy neprojde fází, kdy by dvojice trávila společný čas pikniky, běháním po loukách, jednou probdělou nocí za druhou a dalšími kýčovitými výjevy tak známými z romantických filmů, které diváka ubezpečí, že sleduje tu pravou lásku. Ne snad, že bychom je potřebovali, šlo by ale o viditelný důkaz lásky, která jinak zůstává mnohdy jen ve slovech a její další vývoj není tak zajímavý.

Víme, že Hans je zasnoubený s princeznou Bertildou (Svatava Milková), že nepříliš dobře odolává dalším rusalkám, které se jej snaží svést, a že je dobrodruh, který má zájem pouze o věci nové a stálosti asi tolik jako žabí vajíčko v rybí sádce.

Osobně mám dojem, že jsem nebyl svědkem té nejhlubší lásky, pro jakou si italská mládež z Verony obvykle sahá na život, a proto mě její vývoj nestrhl tolik, jak bych si přál. Tady přichází na řadu výprava.

V momentě, kdy se děj přesune do královského města, inscenace nabídne opulentní ukázku rozmařilosti, módy povýšené ad absurdum na životní styl a emocionální prázdnoty. Je vidět, že při práci na výtvarné stylizaci se tvůrci vyřádili. Jenže výpůjčky z filmové série Hunger Games nebo Alenky v říši divů Tima Burtona na sebe najednou strhávají příliš mnoho pozornosti (věřte, že ani po deseti minutách sledování culíku Luďka Jiříka se nepřestanete pochechtávat). A středobod příběhu se najednou dostává jakoby na vedlejší kolej.

Zatímco vizuální odlišnost světa přírody, jejž hra akcentuje jako čisté, třebaže ne dvakrát přívětivé místo, od světa lidí je jasná a očividná, povahou od sebe tolik rozdílné nejsou. Lidé chodící po zemi sice neříkají pravdu, jsou pokrytci, ale Ondinu chápou jako zvláštní úkaz a neubližují jí (například na rozdíl od Malé mořské víly inspirované stejným románem) víc než její vlastní druh v říši pod vodou. A i mezi lidmi se najdou dobráci jako básník Bertram (Ivo Theimer).

Ondina je inscenací plnou výborných nápadů, strhující vizuality a melancholie, která by se dala přehazovat lopatou. Škoda jen, že láska ústřední dvojice se začne bortit ještě dříve, než se dostane do skutečného rozpuku. Přesto jde o působivý příběh, který si jistě najde své diváky.