Skončil další, v pořadí 34. ročník, festivalu Dětská nota. Už z vás opadla nervozita? Jste spokojen?
Určitě ano, v každém případě jsem spokojen. Měli jsme dobrou návštěvnost, byla dobrá odezva u posluchačů, a snad i paní učitelky odcházely s dobrou náladou. To poznáte z jejich tváří. A když vám to pochválí odborníci, tak se to všechno dobře poslouchá. Jsem spokojen.

Koncerty byly fantastické, mnozí měli z dětských výkonů slzy na krajíčku. Nicméně doslova famózní byl výkon moderátorské dvojice, zejména Martina Šelemberka, který si doslova podmanil vždy celý sál. Skvěle moderoval, navazoval kontakt s diváky, neměl jedinou hluchou mezeru.
Mladý Šelemberk vypadá hodně malinký, ale je mu čtrnáct a dělá to od svých sedmi let. Leccos tak už okoukal, na podiu se otrkal. U něho je znát zkušenost, ono se to načítá, když už dělá druhou třetí notu za sebou, tak je to hodně znát. Martin umí s publikem zacházet, už si v tom doslova rochní a užívá si to. Je to šikula, takový se nerodí každý den.

Řekněte mi, jak vlastně takový scénář pořadu pro děti vzniká? Děti si určují dialogy a svůj slovník a vy jim do něho saháte, nebo je to naopak? Vy zadáte úkoly a děti se musí přizpůsobit, případně navrhnout nějakou úpravu?
Teď jste odhalil to, na co se ještě nikdo nikdy neptal. Já jim samozřejmě napíšu některá slova, nebo spíše myšlenky. Ale pak ten přímý kontakt s publikem je vyloženě jejich. A já si jen zapisuji. A když mám před sebou slovíčko, které by bylo na hraně, že už zneužívá výhody, že s nimi manipuluje, tak musím zasáhnout. Jen je třeba být velice opatrný. V minulosti se mi už stalo, že děvčata, která chtěla být iniciativní, se nakonec zarazila. Ale je to vlastně jejich slovník. Oni mezi písničkami sdělují své myšlenky, své pocity, které jsou propojovacími prvky. A slouží, jako třeba soutěže, k tomu, abychom neztratili zájem publika.

Určitě jste unaven, ale jistě myslíte na příští rok.
Já nejsem unaven, mně je hezky.

Já myslím z toho blázince.
Tak to samozřejmě jsem. Už čtrnáct dní před Dětskou mám problémy se spaním. Pořád si člověk říká, na co jsme zapomněli, co kde vylepšit. Pokud příští ročník bude pojat jako jubilejní, tak lze očekávat, že by to byla ještě hezčí akce než letos.

Takže zase více práce?
Jistě. Ale to k tomu patří. Je to motivující, je to prima, já se na to těším. Musíme jen včas určit, jak ten ročník má vypadat, jestli to má být rekapitulační ročník let minulých, nebo zda budeme pokračovat v tom směru, že to budou pouze nové písničky. Anebo třeba půl na půl.

Kdo o tom rozhodne?
Porota.

A vy máte nějaké přání pro příští ročník?
Docela mne láká myšlenka mezinárodní účasti. Máme totiž kontakty ve Švýcarsku, v Německu, teď i v Irsku. Tak to by bylo moc hezké.

Zazněla také slova o živé hudbě.
To je podle mne budoucnost a vzor - pokud v tomhle chceme jít dál. Protože kdyby k tomu celku, to znamená pohybu dětí a jejich zpěvu, byla na jevišti ještě živá kapela, tak to by bylo už reprezentativní se vším všudy.

Takže čekáte s tím živým ansámblem na padesátý ročník?
No to pěkně děkuju. Ale ne, stačilo by třeba malinko, třeba jen tři čtyř písničky.

Vy jste dennodenně mezi mladými, v hudbě, organizujete a vymýšlíte takovou monstrakci, kde berete energii?
Každým rokem říkám, že už to stačilo. To vždycky ve finále těch příprav. Jsem unaven, hodně unaven. Jenže já se pořád více a více přistihuji při myšlenkách, které říkají, že bych strašně nerad z toho vlaku vystoupil. Že bych se pořád chtěl držet. Samozřejmě konstatuji, že dorůstají lidé, kteří tohle vědí moderněji, tohle vědí jinak, ale asi mají ještě problémy to říct, protože třeba ke mně chovají určitou úctu.

Já mám tak trochu strach, abych jim nějakým způsobem nezastavil tu debatu a aby mne nebrali jen z piety a abych jim nebrzdil vývoj. Vždycky se ale na tuhle práci těším. Muzika, spolupráce s dětmi, když vám lidé v hledišti zatleskají, v zahraničí třeba zpěvem překonáte určité bariéry, to je úžasný pocit a to mne strašně nabíjí.