Jak jste se vlastně dostala k divadlu a co jste dělala před tím, než jste se stala ředitelkou?

Jsem vystudovaný pedagog. Mám pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, Karlovu univerzitu, obor speciální pedagogika a logopedie a za sebou 30 let kantořiny. Můj život nenásilně, ale zásadně ovlivnil můj dědeček, divadelní inspicient, Antonín Samler. V době, kdy jsem se narodila, pracoval ještě v Divadle pracujících Most, odkud později přešel na stejnou funkci do Divadla na Vinohradech.

Když jsem jej začala vnímat, kam až mé vzpomínky dosáhnou, tak to už byly chodby Divadla na Vinohradech. Jako malou mne děda tímto divadlem vodil, hluboce se klaněl a nadzvedával svůj vždy přítomný klobouk. „Kdo to byl, dědo? To byla paní šatnářka, to byla paní uvaděčka, to byla paní uklízečka“. A tak jsem měla možnost zažívat tu pokoru k lidem v zákulisí a být přítomna té vůni Vinohrad, která mne dojímá dodnes.

Jako větší jsem moc ráda z Děčína jezdila na cílené víkendy a to měl děda vždy připravený „fahrplan“. V pátek večer Maškaráda s Julií Jurištovou a Borisem Rösnerem, v sobotu Kat a blázen v Libni. Možná jsme stihli i nějakou výstavu nebo odpolední představení nebo jsme poslouchali gramofonové desky, které děda s neuvěřitelným statusem vzácnosti okamžiku pouštěl. A povídal a povídal… a já jsem zase odjela do Děčína a vlastně jsem vůbec nevěděla, jak do mne vlévá lásku, která vyklíčila až mnohem později a která pak jasně dala výhybku mé cestě nasměrované ke kantořině.

Děda byl pro nás vzácná společnost, protože vlaky nejezdily tak rychle jako dnes a za svými vnoučaty a dcerami mohl dorazit jen podle fermanu, kdy ho na Vinohradech vystřídal pan Karel Hovorka. A tak ta setkání pro nás byla mimořádná.

Obzvláště, když děda vyprávěl o premiérách, o příhodách s Vlastíkem Brodským, Pepíčkem Bláhou, Toničkou Hegerlíkovou, Gábi Vránovou, Janou Brejchovou, Jaromírem Hanzlíkem, Radkem Brzobohatým, Otakarem Brouskem, …. A pro mne tato vyprávění voněla výjimečností a vždy jsem se těšila na další návštěvu. Mezi tím jsem organizovala zájezdy z Děčína do Prahy spojené s návštěvami divadel, připravovala pracovní listy pro základní školy s divadelní tématikou a tak. A tak šel čas a v Děčíně hledali ředitele divadla. Přihlásila jsem se a vyhrála. Krásná doba. Děčín je divadlo-stagiona. To znamená divadlo, které slouží k prezentaci divadelního představení, nikoliv k vytváření nového díla. A tak mimo jiná divadla jezdilo do Děčína i divadlo z Mladé Boleslavi. Odtud se známe s panem ředitelem Skřípkem, s Petrem Mikeskou. A byl to právě Petr Mikeska s Pavlem Khekem, to oni za mnou přišli a přizvali mne k výběrovému řízení, když pan ředitel Skřípek odcházel do důchodu. Tak se stalo.

Jsem v Boleslavi ředitelkou již 5. rokem. Neuvěřitelně ten čas letí…

Jaké to je, být ředitelkou divadla. Jaká je vaše hlavní činnost?

Je to práce, která Vám nedá spát. Radostí a starostí. Je to práce, která Vám poskytuje obrovské možnosti pronikat do veřejného prostoru. Realizovat veliké věci a vtahovat do svých projektů obrovské množství lidí. Je to médium, které promlouvá k tisícům návštěvníků, rozechvívá jejich duše, probouzí jejich myšlenky a nabízí témata k hovoru, zamyšlení a rozpoutává kolotoč navazujících spolupracujících subjektů ve městě napříč institucemi a v republice napříč divadly a jste vlastně osou kulturního dění. Cítím to jako osobní poslání. Je to krásný, ale nelehký úkol, za kterým jde obrovská zodpovědnost. Je to vlastně stav permanentního stavu „bytí ve střehu.“

Hlavním cílem naší činnosti je hrát divadlo. Úplně konkrétně to znamená vyrobit a odehrát každé naplánované představení. A u takto velké instituce, jakou je divadlo, se malé problémy řeší díky profesionalitě lidí, kteří v něm pracují, samy. Problém je, když je problém velký.

A ty přichází v nejméně vhodný okamžik. Tak jako třeba když stěhujete jednu inscenaci ven z divadla, druhou potřebujete dostat ze skladu do divadla a porouchá se výtah. Nebo když uvíznou kulisy uvnitř výtahu. Nebo když nefunguje plošina u nákladního auta, to pak kulisy na jeviště těžko dopravíte. Nebo když nefunguje internet a nejde prodejní systém, nemůžete prodávat vstupenky. Samozřejmě je pode mnou řada vedoucích jednotlivých oddělení, kteří situaci řeší, ale rozhodnutí ten podpis, ta zodpovědnost. V mém diáři jsou naplánované i různé schůzky.

Setkání s novým realizačním týmem k nové premiéře, seznámení s novým režisérem, scénografem, kostýmním výtvarníkem, choreografem, autorem hudby. Mám domlouvat výši honoráře, stanovit časový plán vedoucí k cíli – premiéře. Nebo se jedná o schůzku s partnerem inscenace, čeká mne jednání o výši sponzorského příspěvku, jednání správní rady, jednání s dodavateli, jednání s režiséry, vedoucími jednotlivých oddělení. A do toho přijde situace, která má před naplánovaným programem přednost. Ohrožené představení. Většinou je zaviněno zdravotní indispozicí umělců. Samozřejmě se vždy snažíme situaci vyřešit tak, aby se hrálo. Představení se ruší opravdu jen výjimečně.

V divadle vše prostě celý den směřuje k tomu, aby se za každých podmínek hrálo.

Jak se pozná dobrý ředitel? Co by měl rozhodně umět a co by rozhodně neměl dělat?

Nevím, asi to neplatí jen o divadle. Ale dobrý manažer se pozná tak, že jeho firma funguje, i když on tam není. Myslím, že hierarchie zodpovědnosti je naprosto klíčová. Důležité je vědět, co má kdo za úkol, co spadá do čí zodpovědnosti a pak to funguje. V divadle je naprosto jasné, kdo za co ručí, co kdo musí zařídit. Jen 100% zodpovědnost a uvědomění si důležitosti soukolí a součinnosti je předpokladem výsledku. Takového výsledku, na jehož konci je spokojený divák. Co by ředitel měl umět? Naslouchat lidem, být s nimi v kontaktu a řešit jejich připomínky. Co by neměl dělat? Maminka mi vždycky říkala: „Nedělej nic, o čem nemůžeš vyprávět po večeři.“ Tak, buď nebudu večeřet /smích/ nebo se budu chovat tak, abych o všem, co dělám, mohla po večeři vyprávět. A to je asi i mé životní krédo.

Kde a jak hledáte inspiraci ke své práci?

V setkání s ostatními řediteli divadel, s produkčními, sledováním celkového divadelního dění. A inspirace také přichází v horách, na samotě, při pohledu do ohně nebo do plamene svíčky.

Setkala jste se někdy s projektem tzv. imerzivního, (pohlcujícího, interaktivního) divadla? Myslíte si, že by vás takové projekty, nebo typ divadla měl zajímat?

Ano. Zajímá mne vše, co obohacuje naši činnost, co rozšiřuje naši nabídku, co posouvá naše hranice. Ale zatím na takový specifický tvar a není úplně čas. Mimochodem, výroba takovéhoto tvaru je velice složitá a vyžaduje následně pohyb po různých prostorách či místech a zde dochází k jakémusi postupnému vyzobávání dějových okamžiků, ze kterých si divák musí složit příběh, zápletku,.. třeba,…někdy…až nebudeme mít co dělat.

Jak se dnes žije divadlu? Z jakých zdrojů získáváte podporu, jaký je statut divadla?

Těžká otázka, ještě těžší odpověď. Věčné téma o tom, že kultura stále nezaujímá takové místo, jaké si zaslouží, jaké je jí slibováno. Ze státního rozpočtu nejde do kultury tolik peněz, kolik by pro svůj důstojný provoz potřebovala a stále nezůstávala v roli prosebníka. Nejinak je tomu i u nás. Divadlo se musí hodně ohánět, aby vydělávalo. MDMB má téměř 50% soběstačnost, což je číslo velice vysoké.

V celorepublikovém srovnání se můžeme podívat na čísla, která mluví o příspěvku zřizovatele,(který je u nás tím zásadním finančním přispěním) o výši vydělaných financí z hlavní činností, což je prodej vstupenek. (Dále hospodaříme s financemi z dotací Ministerstva kultury a Středočeského kraje).

V přepočtu, složitými výpočty, ve kterých mimo jiné figuruje třeba množství lidí, kteří dané finance vydělávají, přepočet těchto lidí na plné úvazky, poměr mezi investovanými penězi státními institucemi a vlastními výdělky divadla,… To vše jsou čísla, ve kterých si stojíme jako jedno z nejlepších divadel v republice. Zajímavá je třeba udržitelnost inscenace.

Jednak výše financí, za které jsme schopni inscenaci vyrobit, dalším aspektem je, že systém našeho předplatného zaručuje, že inscenace bude odehrána pro všechny předplatitelské skupiny. Je tím zaručena její životnost a výše návratnosti financí se tím zlepšuje. Divadla, která například předplatitele nemají, musí inscenaci stáhnout po několika reprízách, neb se na volnou kasu nevyprodá. Náš systém zaručuje abonentního diváka a tím se náklady na tvorbu inscenace během jejího života snižují. Další aspekt, který hovoří pro dobré hospodaření našeho divadla. Snažíme se dále, aby se nám podařilo získat k inscenaci či k podpoře kulturní činnosti divadla partnery. Naše divadlo má svého generálního partnera, dva hlavní partnery, stálé partnery a partnery inscenací.

Stačí příspěvek města, kraje a ministerstva kultury na jeho provoz?

Nestačí, ale děláme vše, co můžeme, abychom vysokou míru soběstačnosti i do budoucna udrželi. Ale není to, věřte, vůbec snadné.

Divadlo, respektive vaši herci byli již 4x ocenění cenou Thalie. Jak to vnímají diváci? Jak to vnímá samo divadlo?

Divadlo v Mladé Boleslavi získalo za posledních 6 let 4 Thálie. Nejvyšší ocenění na poli divadelního umění, které je v české republice udělováno. Když si vezmeme, že v republice proběhne 500 premiér do roka, (některé zdroje hovoří až o 1000), pak můžeme počítat, že se můžeme blížit až k číslu 10 000 herců v české republice. A každý z nich si dozajista přeje, aby jednou dostal takovou roli, ve které bude moci vyniknout, které si porota všimne. Není to tak, že bych telefonovala do herecké asociace: „ Přijeďte se podívat na….“ Ono to nějak, jakousi záhadnou „šuškandou“, funguje samo.

Členové komise pro kategorii činohra se třeba dozvědí, že stojí za to jet se podívat tam a tam. A když jim již někdo ze druhé, ze třetí strany říká: „Jeďte se podívat do Boleslavi“, tak přijedou.

A když přijede jedno auto se čtyřmi lidmi, je to významné, ale ještě to nic neznamená. Pak musí přijet další a další. A tak z těch 10 000 herců se jména těch našich dostala na seznam 150, 130 jmen z různých divadel, různých inscenací. A pak dojde k seškrtávání.

A tak 4x mezi těmito jmény byla jména naše: Matouš Ruml, Petr Mikeska, Radim Madeja, Daniel Bambas. Porota musí navštívit všechna doporučená představení a na základě zhlédnutí rozhodnout. A tak se číslo snižuje. Jmen již je jen 100, pak 50, pak 30… a v této době neustále přijíždí do divadla členové komise. Pro herce to samozřejmě znamená obrovský stres. I když říkáte, že o nic nejde, samozřejmě si přejete, aby se právě to Vaše divadlo dostalo co nejdále, nejlépe až k té metě nejvyšší. A tak herec, stresován přítomností porotců, vědomím zodpovědnosti, táhne tu káru za divadlo,… strašné. A naši herci to dokázali. Dostali se mezi nejúspěšnějších 10, pak mezi finálová tři jména. A to již hodnotili členové kolegia, kde byly zastoupeny všechny žánry: opera, balet, muzikál,… 4x se členové kolegia shodli a my máme v divadle 4 krásné ceny Thálie, kterých si velice ceníme.

Samozřejmě patří hercům, ale bez kolektivní práce a 100% nasazení všech složek v divadle by takovéto výsledky nepřišly. Je to výsledek něčeho, co zkrátka v Boleslavi je. Respekt jednotlivých profesí, návaznost kroků a směřování k jednomu cíli – stoprocentní výsledek pro spokojeného diváka.

Jak jsou vaše plány do dalších let?

Je důležité mít cíle a plány. Paulo Coelho říká, že jediný limit který máš, je ten, který si sám vytvoříš. Také my se snažíme své limity posouvat a neklademe si malé cíle. A protože vnější úspěch začíná úspěchem vnitřním, začínáme každý sám u sebe. A jen týmová práce s vědomím společné vize je neuvěřitelným motorem. Cílů a plánů je mnoho, v mnoha oblastech. Základem je spokojený zaměstnanec s chutí pracovat. Jeho zainteresovanost se odvíjí od jeho osobních jistot, finanční zajištěnosti. Osobní pohoda zaměstnanců a spolupracovníků je pro mne velice důležitá.

Dalším aspektem jsou pracovní podmínky a pracovní prostředí. Pracovní podmínky jsou velice specifické a přinášejí mnohá rizika, výjimečnosti a mnohdy veliké komplikace. V pracovním prostředí jsou veliké rezervy. Stále myslím na primární věci, které jsou nedílnou součástí života v divadle. Myslím tím pohodlí šaten, vybavenost místa k odpočinku, toalety, sprchy, až po chodby, či další prostory, které nejsou na očích diváků, ale pro herce jsou místem denního chleba. Zde jsou veliké možnosti ke zlepšování. Pokud budou spokojeni zaměstnanci, pokud tvoříme tým, můžeme si stanovit veliké cíle a směřovat k nim.

V minulosti jsme oslovili izraelskou autorku, dramatičku a režisérku Hadar Galron ke spolupráci. A to, co se nám zpočátku zdálo jako sen, bylo realizováno.

Chtěli jsme vytvořit festival netradičních forem na netradičních místech – podařilo se. Nyní jsme vstoupili do spolupráce s operní pěvkyní Dagmar Peckovou. A nové a nové projekty vznikají a postupně jsou realizovány. Díky profesionalitě lidí, kteří pracují pod hlavičkou MDMB.

A jaké máme plány do dalších let? Oslovovat stále více diváků, budovat mladou základnu a spolupracovat stále více se základními, mateřskými a středními školami, pronikat do veřejného prostoru a kulturními aktivitami opouštět divadlo a roznášet kulturnost po městě, kraji, republice, vychovávat základnu kvalitních hereckých osobností, spolupracovat s nejlepšími režiséry, scénografy, kostýmními výtvarníky, choreografy, hudebníky, fotografy, divadly, sestavovat dramaturgický plán, který osloví široké spektrum obyvatel, zvát ke spolupráci nové a nové herce, vyjíždět na zájezdy po republice,…

A pak jsou sny, které se neříkají. A když je máte ve své hlavě a jdete za nimi, tak k nim jednou dojdete. I ty mám….

Tomáš Engel