Michael Wollmann, nepřehlédnutelný hromotluk. Člověk, ze kterého jde tak trochu strach. Hudebníci o něm říkají, že vybuchuje na potkání. „Je bouchací typ,“ říká jeden člen jeho bandu. Nebere si servítky, vše řeší okamžitě. Impulzivně. A jede se dál.

Muzikant Michael Wollmann je nejen na Boleslavsku, ale v širokém regionu uznávaným hudebním matadorem. Jeho kosmonoský Big Band je partou skvělých muzikantů, kterou drží Wollmann pevnou rukou. „Jste skvělí, výborně se mi s vámi zpívá,“ klaněla se k hudebníkům po jedné skladbě ve Škoda Auto Muzeu jazzová zpěvačka Hana Křížková. Tu se stalo, co nikdo nečekal. Hráč na trubku, mistr Pýcha, se nadechl a spustil: „No vidíš, a ty pořád říkáš, že hrát neumíme.“

Střípků z koncertu Big Bandu Michaela Wollmanna a Hany Křížkové v mladoboleslavském Škoda Auto Muzeu bylo v úterním večeru nespočet.
Ať to byly rány, které v souvislosti se statickou elektřinou dostávala od mikrofonu v pravidelných dávkách zpěvačka Gabriela Konopková, či neskutečně dlouhý potlesk po skladbě severské zpěvačky Bjork v podání Michaely Hálkové. To běhal doslova mráz po zádech.

Anebo chvíle nejistoty jediného sólového zpěváka, tenoristy Josefa „Pepína“ Žaluda. „Ve druhé písni v závěru jdu dost vysoko a bál jsem se, aby nebyly problémy,“ naznačil Pepíno, že měl obavy. „Tam to jde do výšek a měl jse obavy, že to neuzpívám,“ naznačil stav svého těla, jímž cloumaly viry tohoto chřipkového období. Nutno podotknout, že diváci uznale tleskali. Patrně se vir schoval.

O přestávce si v živé debatě Pepíno povzdechl. „Co já tady dělám? Tyhle dvě ženský jsou o dvě třídy lepší. Snad, že jsem chlap. Ty baby mají hlas jako zvon,“ hodnotil pohledné pěvecké duo. Když však v závěru večera rozbalil svoji poslední píseň, kde mu dámy dělaly doprovod, byla to úžasná podívaná s výborným Žaludovým hlasem.

A Hana Křížková? O ní by bylo možné popsat stohy papíru. Malá podsaditá žena s hlasem, který se zařezává do morku kosti. „Nemá ráda, když se jí říká, že je muzikálová zpěvačka,“ uvedl ji moderátor Eduard Havránek. Dlouhotrvající potlesk po každé písni Hany Křížkové potvrdil, že dvě stovky diváků byly nadšeny.

„Tahle píseň je pro dvojčata, která slaví ve středu narozeniny. Je to jen pro vás,“ řekla a poslala letmý polibek k Elišce a Františkovi, kteří právě slaví pětapadesátiny. A Křížková „vyšila“ píseň Georgia, která se podle jejích slov kdysi stala hymnou stejnojmenného amerického státu.

A jak to bylo s tím morousem Wollmanemm?

O Křížkové tvrdil v rozhovoru pro náš Deník, že je sluníčkem. A Křížková tvrdila na pódiu o něm to samé. Do té doby byl jakoby postrachem okolí, ze kterého ale sršela jistota a viditelná pohoda. Jen tu a tam se obrátil ke zvukařům a svým typickým hlasem utrousil“ „Nejde odposlech!“ Při písni se pak podíval na zpěvačky a když už to vypadalo, že se usměje, sekl rukou na znamení, že měly „holky“ začít zpívat. A ony začaly!

Ve druhé části koncertu se Wollmann dostával do varu. Že by ho tam dotlačila energie Křížkové, která s ním strávila v této části koncertu na jevišti hodně času? „Teď zahrajeme něco od toho, kdo byl stejně tlustý jako my dva,“ narazil na postavu svoji a Křížkové Wollmann. Naznačil tím, že nejsou oba právě anorektici. „Ne tlustý jako my, ale hezký jako my dva,“ odpinkla do ztracena paní Hanka kapelníkova slova.

To už se z Wollmanna stalo chlapské sluníčko, které sálalo do hlediště stejně jako slunce Hany Křížkové.

Při závěrečném dlouhotrvajícím potlesku se nikomu z pódia viditelně nechtělo.

Šestnáctičlennému big bandu, panu Michaelovi, paní Haně, ani trojici sólistů – Gábině, Míše a Pepínovi.

Byl to skvělý koncert, který patřil jazzu, swingu a blues.