Třicet let na stejném místě. Tak dlouho boleslavská kapela Generace baví návštěvníky letního parketu v Kosořicích. Ačkoliv skupina existuje už čtyřiačtyřicet let, na kontě nemá jediné album. To se ale brzy změní. „Cédéčko bychom chtěli slavnostně pokřtít na konci srpna v Kosořicích. Snad nebude první a zároveň poslední,“ doufá nejstarší člen skupiny, klávesista a zpěvák Vladimír Rejnart. Všestranný muzikant byl v prosinci 2007 uveden do Síně slávy v rámci předávání prestižních hudebních cen Boleslavský Otík, které pořádá a organizuje Boleslavský deník.

Letos slaví Generace třicetileté výročí na kosořickém parketu. Chystáte nějakou oslavu?
My slavíme jubileum každý víkend (smích). Každou sobotu je v Kosořicích nějaká akce a vyvrcholením letošní sezóny bude právě křest našeho nového alba.

Na jaké písničky na CD se mohou fanoušci těšit?
Většina nahrávek na albu je naší autorskou prací, některé písně uslyší lidé poprvé. Žánrově jsou písničky generační. To znamená, že se jednotlivé skladby neřadí do konkrétního hudebního stylu, ale naopak se v nich styly mísí.

Kde jste album natáčeli?
Celé cédéčko vzniklo v Mladé Boleslavi. Jelikož každou sobotu vystupujeme v Kosořicích, nemáme čas dojíždět do natáčecích studií v Praze. Proto jsme se rozhodli natočit to celé sami.

Kdo z kapely napsal písničky?
Co se týče textů, skládá většinu můj syn Pavel Rejnart. Moje texty mohou fanoušci slyšet hlavně ze starších písniček.

Jak dlouho trvá Generaci tvorba nové skladby?
Časově se to změřit nedá. Člověk si nemůže sednout a říct: Teď napíšu text. Když mě něco napadne, okamžitě si to zapíšu, nebo aspoň nahraju na mobil. Doma zkusím myšlenku dotáhnout do konce a něco složit. Jindy mě napadne například slogan, který je základem nové písničky.

Pojďme do historie: kdy vznikla kapela Generace?
Skupina vznikla pod názvem Silver Phantom v polovině šedesátých let. Já jsem do kapely nastoupil přibližně po roce její existence. Potom jsme kvůli komunistům museli název změnit na Fantom. Ani ten se ale nelíbil, protože stejné jméno nesly americké stíhačky ve vietnamské válce. Nový název jsme vybírali asi z pěti set návrhů od fanoušků i kamarádů.

Jak vznikl nápad zábav pod širým nebem?
Ze začátku jsme působili hlavně na Bělsku. Jak jsme začali být oblíbení, jméno kapely se rozkřiklo a za námi přišli lidé z Kosořic s tímhle nápadem. Spousta z nich tam dřela zadarmo, aby všechno fungovalo tak, jak má. Především pan Cerman, Josef Kynčl a další nesou velké zásluhy také na dnešních úspěších kosořického parketu.

Změnilo se nějak za ty roky vaše publikum?
Co se týče Kosořic, pořád na nás chodí mladí lidé. Na plesy zajdou zavzpomínat i starší generace, které už mají rodiny a na zábavy nemají čas. Ale věkově je to pořád stejné publikum.

Neomrzelo vás ještě vystupování v Kosořicích?
Stále mě to baví a myslím, že ostatní členy taky. Mrzí a štve mě zároveň jen jedna věc. Dnešní mladí potřebují k zábavě dav a alkohol. Ani bez jednoho se nedovedou bavit nebo tancovat. Jejich rodiče nabíhali na parket hned při prvních tónech naší znělky. Teď se začíná na zábavách tancovat až v jedenáct, ale to musí někdo najít odvahu a na parket vylézt.

Stíháte v létě vystupovat i na jiných akcích?
O prázdninách se věnujeme hlavně Kosořicím, které jsou na přípravu velmi náročné. Každý srpen hrajeme ještě na Benátské noci v Plužné a letos na konci prázdnin vystoupíme také pod širým nebem v Hrdlořezích.

Na jaké nástroje kromě kláves hrajete?
Pocházím z muzikantské rodiny. Dědeček i tatínek byli profesionální hudebníci. Už jako malého mě učili hrát na housle. Krátce před odchodem na vojnu jsem se učil hrát na kytaru a ve vojenské kapele jsem dokonce byl basák.

Máte nějaký hudební vzor?
Jako malý jsem zachytil elvisovskou vlnu a rokenrolovou hudební éru. Potom přišla beatlemánie a tu už nikdo nepřekonal. Beatles byli mým velkým vzorem. Nikdo nevytvořil to, co dovedli oni. Na pět šest let se ukázala ABBA, ale Beatles za sebou nechali největší stopu.

Býváte před vystoupením nervózní?
Já jsem nikdy nebýval zbytečně vystresovaný a na tom se nic nezměnilo. Udržuju si zdravou hladinu nervozity, kterou prožívá každý člověk. Zbytečně se tím nezatěžuju.

Do jakého sálu se rád vracíte?
Těch míst jsou stovky, ale moc rád vystupuju v Bělé pod Bezdězem, na kterou se váže mnoho vzpomínek. Na začátku sedmdesátých let jsme hráli tři roky každou sobotu v bělské sokolovně. Byla to úžasná vystoupení, na která se sjížděli lidé z celého kraje. Do sálu se tehdy doslova nacpalo i více než šest set lidí.

Napadlo vás někdy, že Generaci pověsíte na hřebík?
Když jsem oslavil padesátiny, chtěl jsem skončit. Kamarádi mě ale přemluvili. Potom jsem chtěl dovést Generaci do nového tisíciletí a skončit. V šedesáti jsem s tím chtěl seknout znovu, ale znovu jsem se nechal umluvit. Dneska je mi pětašedesát a říkám si, že dokud mi to dovolí síla, zdraví a lidé, chci vystupovat.

Lenka Purteková