Do drogerie u kolínského náměstí chodím ráda, protože je přímo naproti domu č. p. 49, kde jsem se narodila. Je v místech, kde stál dům, ve kterém bydlela moje největší kamarádka z dětství, Nina. Ona je vlastně Anna, ale říkali jsme jí Nina. Přibližně v místech, kde je dnes vchod do drogerie, byl vchod do jejich dvoupatrového domu, na kterém byl nápis MÁDLE. To byl její dědeček a strýc, kteří před únorem 1948 měli v tomhle domě kožešnictví.

Po stranách vchodu do domu byly úzké, od února 1948 nepoužívané výlohy, které byly do ulice zakryté deskami, a ty měly na vnitřní straně zrcadla. Často jsme si do těchto výloh s Ninou vlezly, prohlížely jsme se v zrcadlech nebo jsme ležely vedle sebe na zádech a poslouchaly, co se děje na ulici, několik centimetrů za našimi hlavami. Jednou jsme se tam nějak vrtěly, vrazily jsme do zrcadla za sebou, a to na nás začalo padat. Rychle jsme se zvedly, chránily jsme si hlavu a měly jsme štěstí. Mě netrefilo vůbec a Nině se jeden malý střep zabodl do zad.

Utekly jsme dozadu za dům, na zahradu, která byla v místech, kde je teď obchod s dětskými kočárky, a tam jsme chvíli vystrašeně chodily dokolečka, ale nakonec jsme šly za maminkou Niny, která měla zdravotnický kurs a jezdila s námi na školní výlety, ta nám nejdřív vynadala a pak Nině zranění, které nebylo velké, ošetřila.

„Mně je strašně líto, že jsme se s Ninou poslední čtyři roky ztratily,“ řekla jsem dceři, když jsme po jednom filmu o holčičích přátelstvích začaly vzpomínat na své kamarádky. „Odstěhovala se, nevím kam, jinak bych jí napsala, nebo se za ní jela podívat. Od první třídy jsme bez sebe neudělaly krok. Prožily jsme spolu tolik věcí! Nina je moje dětství.“

Ten film ve mně vyvolal přímo tsunami vzpomínek na moji nejlepší dětskou kamarádku. „Nevím, co se stalo. Napadá mě jediné vysvětlení. Půjčila jsem jí před čtyřmi lety pět časopisů, kde jsem měla své povídky. Ty časopisy už nikdy neseženu, ano, jsou pro mě důležité, ale jestli je ztratila při stěhování, vzal je čert! Kvůli tomu mi přece nemusí nezvedat telefon!“

To, jak důležité místo má Nina v mém životě, pochopil i pan grafik z našeho nakladatelství, kterého jsem nikdy neviděla, a on o mém životě příliš neví. Poslala jsem mu víc jak padesát fotografií na obálku knihy Když se řekne Fuchsoviny, která vyšla letos v červnu, a napsala mu, ať vybere, jaké chce a udělá obálku, jak chce, že mu do toho nebudu mluvit. A když jsem obálku poprvé uviděla, chvíli jsem na ni neviděla, protože jsem se rozbrečela.

Pan grafik totiž vybral deset fotografií, ke kterým mám nejužší citový vztah. Jsou na nich všichni, kteří jsou můj život. A na jedné fotografii je i desetiletá Nina se stejně starou Irenkou…