Popíšu vám, jaké úplně obyčejné ráno jsem prožila před pár dny, cestou na poštu u nádraží. Stála jsem na autobusové zastávce a vidím na starém mostě mladého muže - alkoholika, o kterém jsem už před rokem napsala Fuchsovinu „Udělám vám radost“. Často se potkáváme, naposledy jsem s ním mluvila před měsícem, to mi nadšeně hlásil, že bude chodit sbírat brouky. Moc jsem tomu nevěřila. „Vsadím se, že ti brouci v sobě mají alkohol, co? Budete ho z nich vymačkávat?“ Urazil se. „Nenene! Žádný alkohol! To jsou brouci vzácní! A já je budu hledat.“

Hledač brouků teď pospíchal od mostu, když mě uviděl, vesele si poskočil a já si řekla, stal se zázrak! Poprvé, co ho znám, je střízlivý! Jak je to možné?! Brouci! To ti brouci ho odnaučili pít! Došel ke mně a rozjařeně mě vyvedl z omylu. „Byl jsem na záchytce! Jdu ze záchytky!“ Vzdychla jsem si. „Bože, dítě, a já myslela, že jste konečně přestal pít a…“ Smutně mě přerušil. „Ale víte, co se mi stalo? Ztratil jsem brouky!“ Víc říct nestačil, protože mi přijel autobus.

Na poště jsem potřebovala něco doplnit na obálce, položila jsem ji tedy na šikmou desku stolku, která tam k těmto účelům je a hledala jsem v kabelce tužku. Obálka mi bleskurychle sjela na zem, pod nohy stojících zákazníků, což jsem mohla předpokládat. Tyhle šikmé desky totiž nemají na svém konci zarážku, takže ať na ně položíte, co chcete, sjede vám to na zem. A protože se na poště na tyto šikmé desky většinou pokládají obálky nebo složenky, stane se to, co mně, skoro každému. Mně se to stalo už několikrát…

Prosím vás, Česká pošto, kdo vám tyhle šikmé desky navrhoval? Ten šikula, který nepřemýšlí, ale navrhuje, by si zasluhoval, aby jeho jméno bylo na každé šikmé desce! Dejte ho tam, prosím, ať víme, komu máme nadávat!

Stála jsem ve frontě se známou, říkala jsem jí, že jsem se rozhodla vstoupit do komunální politiky, a na podzim kandidovat za sdružení, které chce pro Kolín změny, a jeden kamarád, když se to dozvěděl, mi radil, abych to nedělala, že na to doplatím, a ona se usmála. „Každý radí radši druhým, než aby začal u sebe a poradil sobě.“ Protože pracuje v poradně pro děti a mládež, prozradila jsem jí jeden ze svých návrhů na konkrétní změnu. V městském zpravodaji, který zdarma vychází každý měsíc a teoreticky se dostane do všech rodin, by měl být prostor, vyhrazený týraným dětem, týraným ženám i mužům a týraným starým lidem. Měly by tam být konkrétní případy, které pomoc potřebují a kontakt na toho, kdo jim co nejrychleji pomůže.

Známá souhlasila. „Čím víc se o problému týrání bude psát, tím lépe. Každý by měl být informovaný, kde a u koho má v Kolíně hledat pomoc…“ A pak jsem jela autobusem do své pracovny v Kouřimské ulici. Autobus byl plný a mezi stojícími cestujícími stála i „moje“ paní pošťačka, nádherná, blonďatá ženská, která mi připomíná francouzské herečky. Táhla za sebou tašku na kolečkách a na rameni měla ještě jednu, obě plné pošty. Protahovala se mezi lidmi, aby se dostala ke dveřím, bylo vidět, že sotva drží rovnováhu, ale měli byste vidět, s jakou grácií to zvládala! Vystupovaly jsme u staré pojišťovny spolu a já jí řekla, že vypadá jako francouzská herečka, a kdyby ji dostal na půl hodiny do rukou vizážista, že by mohla být na titulní stránce těch nejlepších módních časopisů a ona zčervenala a byla ještě krásnější…