Nedá si pokoje. Jen dokončí jednu aktivitu, vrhá se na druhou.

Vše se točí kolem hudby.

Jeho život je s ní spojený.

Ikona bigbeatu na Mladoboleslavsku ukazuje, že má sil na rozdávání.

Nebo spíše, že jeho sil s přibývajícím věkem přibývá.

Říká: „Aby tady po mně něco zůstalo. Doplnit to, co nikde nebylo řečeno nahlas. Člověk má občas myšlenky, že už končí a že by měl ještě něco napsat, něco lidem objasnit, vyjasnit, ujasnit, sdělit. A třeba si přihřát svoje aktivity.“

Před nedávnem oslavil padesátiny.

Hraje, skládá, píše texty, do toho podniká. A v minulých dnech spustil s velkou pýchou své osobní webové stránky.

To všechno je Milan Frumar z Benátek nad Jizerou.

Ten, co bydlí nad tiskárnou na horním benáteckém náměstí.

Jeho stránky milanfrumar.estranky.cz si připravoval celé sám. Jak tvrdí, je to ta nejlepší forma. „Nebyl jsem nikým tlačen k tomu, abych plnil nějaké termíny. Prostě jsem to chtěl udělat, tak jsem to udělal. Jsem nadmíru spokojen,“ dme se pýchou.

Zprvu si Frumar myslel, že bude psát blogy. Pak ale přišel na to, že webová prezentace je přesně tím, co mu ještě v jeho činnosti chybí. Podobu stránek vytvářel sám. Vymyslel si rubriky a ty ve volných chvílích plnil. Tedy po nocích.

Přes den musí podnikat v tiskárně, večer často zkouší se skupinou EX 05 i s dalšími muzikanty ve skupině Artes.

Frumarovy webové stránky mají desítku základních rubrik, kde představuje svoji rodinu, sebe a pochopitelně muziku, kolem které se točí celý život.

Jak Milan Frumar hodnotí své stránky? Přesně v duchu jeho života. Co dělá, o tom mluví často jako „o pupku světa“. Tedy tak, jako ho jeho známí znají. Se zaujetím vás doslova přesvědčí, že jeho myšlenka je ta pravá ořechová. „Takový stránky jsem ještě neviděl. Ale to já říkám o všem, nejlepší deska, nejlepší písnička, nejlepší, nejlepší. Takže moje stránky jsou také nejlepší,“ směje se Frumar ve svém pidistudiu nad tiskárnou v jedné místnůstce, kde nahrává hudbu, vytváří webové stránky, kde odpočívá.

Milan Frumar právě dokončil další cédéčko. Jmenuje se Nebýt oblohy a hvězd. Na obalu desky je Frumar s kytarou, nemá však oči. „No, někdy je lepší ty věci kolem sebe nevidět. Všechno je totiž často ve hvězdách a tam někde nahoře. Třeba ta slavná ekonomická krize,“ povzdechne si.

Naráží tak na svoje aktivity v oblasti tiskařských služeb. Je totiž majitelem tiskárny. A krize dopadla i sem. „Musel jsem upravit pracovní dobu a další důležité věci. Nechtěl jsem lidi propustit. Kdo ví, co se bude dál dít. Jsem ale optimista, věřím, že se to zlomí,“ říká zasněně

Frumar má za sebou loňskou megaprojekt – 70 písniček na DVD a CD Inventura duše. Teď přišlo ani ne po roce cédéčko Nebýt oblohy a hvězd, k tomu webové stránky. To ale není všechno. Se skupinou EX 05 pak vzniká další CD. „Chceme zaplnit díru, která v naší činnosti ještě není vyplněna. My jsme totiž kdysi hrávali čtyři skladby. Ony vlastně byly tři, my říkali čtyři, ale jak říkám, hráli jsme tři, čtvrtou jsme nějak zapomněli. Byly to písně Radši dřív se ztrácím, A dívky řvou a Glaube je zlej. Taková sranda. Tak k tomu přidáme ještě nějaký skladby a vydáme to.“

EX 05 hraje nyní v sestavě Milan Frumar, Jiří Rákosník, Zdeněk Tvrdík, Zdeněk Hradecký a Frumarův syn Jan. Do toho přichází oživlá skupina Artes. Tam vše skončilo odchodem Jany Doležalové z kapely. Jenže Jana se v minulých týdnech do kapely vrátila a Artes opět zkouší – sestava je Jana Doležalová, Jan Frumar, Milan Frumar, Dan Hurt a syn Jirky Rákosníka Jan.

V hlavě má ale hudebník z Benátek další projekt. „Mám tady něco vymyšleného. Že bych oslovil významné hudebníky z regionu a ti by nazpívali moje písničky. To by bylo fajn. Uvidím, co na tu šílenost řeknou. Myslím na Moniku Karglovou, Filipa Šubra, Tomáše Kargla, Luboše Odháněla, Janu Doležalovou, Moniku Agrebi, Romana Kosinu, samozřejmě na Rákosa, tedy Jirku Rákosníka. Určitě najdu mnoho dalších.“

Milan Frumar mluví tak, že to slovní kulomet. Ať hovoří o čemkoliv. Skoro nedělá pomlky na nadechnutí. Mluví, mluví a mluví. Přeskakuje z tématu k tématu, odbočuje, pak se ale vrátí přesně k odbočce. Mluví a mluví. Všechno je strašně zajímavé. Třeba jeho slovní kulometná pasáž o cestě za tiskařským řemeslem. „Jak jsem se dostal k tiskařině? Ve škole byly soutěže, kdy se malovalo na ulicích. Bylo to na Lenince, dostal jsem metr prostoru a maluj. A já namaloval Beatles a k tomu dal hadříky. To bylo v šestý třídě. Pak mi řekli, že mám nadání, ať jdu na grafickou školu. Zkusil jsem to. Na přijímačkách jsem byl jako u vytržení. Samý máničky kolem, to byla paráda. Strašně se mi tam líbilo, byli tam hároši a hráli tenisovýma míčkama u amerického velvyslanectví fotbal. Jenže jsem se tam nedostal. Prý, že za rok mne vezmou. Mezitím jsem ale šel do benátecké tiskárny makat. Dělal jsem ruční sazbu, pak jsem si udělal kurz na strojní sazbu. A za rok prý, abych šel na školu. Jenže zaměstnavatel řekl, že za mne chce sto tisíc. To mu nikdo nedal a já teď děkuju Bohu, že je nedostal. Kde bych byl? Zůstal jsem. Pak přišla revoluce a mne bylo nabídnuto, jestli nechci tiskárnu koupit. No a to je všechno.“

Muzika a tiskařina, to je Milanův svět. Tiskařina je živobytí, muzika životní koníček.

„No já nic jiného dělat než muziku vlastně neumím. A když večer v bedně nic nedávají, tak se tady zavřu a zase do toho rvu všelijaký hudební nápady, zkouším to třikrát, čtyřikrát a popáté mne napadne něco moc pěkného a zase v tom jedu. Najednou jsou čtyři pět ráno. Tohle je prostě životní úděl,“ dodává Milan Frumar, hudebník tělem i duší.