„Redaktorskej, taky někdy přijďte k nám, na swing. Dáte si pivko, kouknete a zase půjdete,“ už poněkolikáté mne zve na swingový večer Zdeněk Zlatník. Mám čas, dnes jdu, říkám si ve středečním podvečeru. Volám zpěvačce Original Swing Bandu, který v restauraci Fantazie hraje, Monice Karglové. „Moniko, přijdu udělat nějakou fotku, v kolik budeš?“ ptám se. „Přijdu po šestý,“ říká známá zpěvačka.

O.K. V půl sedmé jsem tam. „Pustíte mne dovnitř?“ ptám se muže u vchodu. „Jasně, když zaplatíte,“ odvětí. „Platit raději ne,“ namítám a když vidím jeho neústupný obličej, špitnu, že jsem z Deníku a že jen pár foteček. „Jasně, tak si zatím sedněte tady nahoře, dole nikdo z hudby ještě není.“
Dávám si ono pivko a čekám. Za chvíli vtrhává do dveří Monika a v rukách nese milion věcí. „Jirko, promiň, já se opozdila,“ říká spolu s letmým polibkem na uvítanou.

A jsem „dole“. Útulné prostředí s místem, kde bude hrát kapela. Diváků návštěvníků se sem vejde tak 50. Přichází první, druhý, třetí hudebník. Najednou jich je deset. „Kam se vejdete?“ kroutím hlavou. “Neboj, to půjde. Dneska nebude táta, takže bude více místa. Ale když je plný stav, tak se mačkám v koutě. Já jsem docela stydlivá zpěvačka,“ říká Monika a já si vzpomenu, jak „řádí“ v restauraci Sportovka v kapele S.O.S.

Prostorem zní pro neznalé nekontrolovatelné zvuky všech možných nástrojů. Jak přicházejí, rozmrzají, sestavují své nádobíčko, ladí. A špičkují se. Jeden si objednává pivko, další sodovku s vodou z kohoutku. V poměru 1:1. Jeden z hudebníků zápasí s nasazením nátrubku, další nemůže rozložit stoličku. Monika ladí zvuk. Chlapi se pomalu začínají svlékat. Všude najednou září bílá barva jejich košil. V ultrafialovém světle běloba vystupuje jako měsíc při úplňku. „Dneska budeme hrát bez basy. Co je taťkovi, Moniko?“ říká kdosi. „Má průjem,“ utrousí Monika. „Týýý vole, to bude strašný,“ ozve se z míst, kde je bubeník.

Přicházejí první návštěvníci. Podání ruky, polibek. „Ááá, návštěva z Deníku, vítejte,“ utrousí směrem ke mně Zdeněk Zlatník. „Tak to abychom začali přesně, jinak to napíšou, že jsme se opozdili,“ špičkuje Zlatník a bere do ruky zlatou trubku.
„Už jste měli pět minut hrát,“ oponuji. V tu chvíli se nadechnou muzikanti k prvním tónům. Po schodech schází dvojice. Zlatník se zvedá a políbí dámu na tvář. „Vítej a posaď se u nás,“ kývá ženě.

Start. Jedno sólo za druhým, nohy všech návštěvníků dupou do rytmu. Potlesk na konci skladby, potlesk po každém sólu. Do toho hlas Moniky Karglové, při kterém mrazí v zádech. Pivko, vínko, arašídy. Pohodový večer.

Odcházím. Muž u vchodu se se mnou loučí: „Dejte nám do novin Monďu. A přijďte za týden, to tady bude hrát Wollmann.“ Tak jsem mu to slíbil.
Když ráno volám Monice Karglové, jak dopadl večer, odpoví jen stručně: „Jak by asi? Bylo to skvělé!“