Takhle jsem ten koncert ale popsat nechtěl. Jenže novináři většinou koncert popíší právě takovým způsobem. Něco ve smyslu jako že skupina hrála, lidé skandovali, zpěvák do toho dal maximum, bubeník se činil s činely, kytarista drnkal ostošest, basista udával směr. Zvukaři měli dobře nazvučeno a lidé se bavili. Po vyčerpávajících dvou hodinách si nadšené publikum vyžádalo několik přídavků. Domů se všichni rozcházeli unavení, ale spokojeni a šťastni. Nashledanou příště.

Tak tohle ne! To jsem si řekl před koncertem skupiny Divokej Bill, která v Domě kultury v Mladé Boleslavi zahrála v pondělním večeru.

Když ale řeknu „A“, musím říci i „B“. Co to znamená: Takhle ne!? Měl jsem v tom od začátku jasno. Prožiju minuty před koncertem v šatně se zpěváky a celý koncert pak budu stát za jejich zády. Nasávat atmosféru z hlediště, která sálá na podium.

CO TAM CHCEŠ DĚLAT?

Když jsem tuhle vizi řekl frontmanovi kapely Vaškovi Bláhovi a zpěvákovi Štěpánovi Karbulkovi, oba se na mne podívali, jako bych spadl z Měsíce. „Co tam budeš dělat? Tam není nic zajímavého. My jen sedíme, koukáme a taky spíme,“ řekl mi. „Nic, jen tak budu nasávat atmošku,“ říkám mu s obavou. Mám totiž podobnou zkušenost s myšlenkou prožití chvil před koncertem při nedávném vystoupení Anety Langerové. Tehdy to dopadlo tak, že mi její manažer a bratr Nikola v jedné osobě napsal, že Anet potřebuje mít před koncertem klid a že tohle by chtěl každý. A že to jistě chápu.

„Dělej si, co chceš, nám je to jedno, prostě se tam objev a hotovo,“ řekl při odchodu z redakce Deníku Štěpán. S Vaškem u nás prožili hodinu a půl na on-line rozhovoru. Všechny dotazy lze číst na webu Deníku (boleslavsky.denik.cz).

Tak jo. Dohodnuto. Plácnuto.


ZVUKOVKA


Z redakce odešli kluci v půl čtvrté. Chvíli poté už na podiu křepčili v osmičlenném obsazení. Zatím ale jen při zvukové zkoušce. Je to ale spíše takové vrzání, každý si drnká a dohaduje se se zvukařem. Běžné věci. Jen Štěpán poskakuje po podiu a je na první pohled zřejmé, že je nervózní jako pes. „Nesmrdí tady mikrofon?“ ptá se. „Ne,“ odporuje Vašek. „Ale mně smrdí,“ dodává Štěpán a zase poskakuje jako boxer, začíná laškovat s dalším hudebníkem, takže to chvíli vypadá, že se poperou.

Chvíli lze vystopovat hit Rozárka, který přehrává akordeonista Martin Pecka, do toho Bláha drnká na kytaru. Po hodině a půl zkouška končí odehráním tří písniček. Kluci jdou do šatny a já za nimi. „Dobrý den, pánové,“ dím ve dveřích. „Dobrý,“ koukají na mne jak na čerstvě vyoranou myš. Vašek Bláha zvedá hlavu od počítače, sundává sluchátka a vysvětluje: „To je redaktor z Deníku, bude tady s náma,“ suše oznamuje. „Jen vás budu malinko šmírovat,“ omlouvám svoji přítomnost.

A odcházím do redakce si dát jedno kafe na kuráž. Jsme dohodnuti, že teď v šatně opravdu nebude nic.

Je 18.45 hodin. Koncert předkapely začne za dvacet minut. Vcházím do sálu, který se zaplňuje. Před šatnou mne lustruje pořadatel, vysvětluju mu, že prostě jdu za klukama. Kroutí hlavou a otevírá dveře.

Smutnou studenou chodbou se line houslový koncert. Adam Karlík se rozcvičuje. Proč na chodbě? Vyhnali ho? „Nevyhnali. Ale kdybych nešel ven, tak mne vyženou,“ uculuje se. Nahoru nad schody u stolu, kde je sotva vidět od pouličního osvětlení hraje trojice hudebníků poker.

JSEM V ŠATNĚ

Vstupuji do šatny a usedám. „Tak co, chlapi, jakto, že nespíte?“ ptám se. „Dneska ne, to bychom nestihli. Ale máme toho docela dost. Osmdesát koncertů za rok, začali jsme před pár dny a teď jedeme pořád. Zítra hrajeme v Táboře, pak Kladno, Toužim, Nejdek. Pořád něco. Spát dneska ale nebudeme, protože pak se po probuzení dvě hodiny rozkoukáváš, a když skončí koncert, tak jsi O.K. A to už je docela pozdě,“ říká Vaše Bláha.

„Osmdesát koncertů? To není zase moc,“ špičkuju. „Není to moc, ale mi právě začali. Taky budeme natáčet desku, takže jsme si orazili,“ říká Vašek. „Haha, orazili na osmdesát,“ kontruje bubeník Marek Žežulka.

Šatna se pomalu mění v místnost s černou hodinkou. V malé místnůstce jsou u zrcadel dva tácy se sýrem, salátem a salámem. Nikdo si toho moc nevšímá. Kluci jsou klidní. Přichází zvukař a vrhá se na Bláhův počítač. „To je supr co tam máš, kdes to vzal, kolik to stálo,“ ptá se Bláhy. „To mám od kámoše, vždycky mi tam něco nahraje, já mu dám pár lístků a jsme si kvid,“ vysvětluje transakci.

„Chlapi, jste ženatí?“ zkouším kluky rozpovídat. „Jen jeden a bubeník se bude ženit,“ říká kdosi. „Kecy,“ reaguje Žežulka. „Už na mne taky tlačej na pilu. Nikdy. Už vidím, jak si dělím motorky a kytary,“ říká Bláha. A lehá si na pohovku.

V šatně to vypadá jak při taktickém kouřovém protichemickém cvičení. Všichni čudí jednu za druhou, kouřová clona je drsná. „Já nekouřím, jsem odnaučený,“ chlubí se houslová jednička v kapele Adam.

Štěpán odchází ven, a když přichází, drmlá. „To bude průšvih, tam nikdo není. Tam nikdo není.“ Snažím se ho uklidnit: „Hodně lidí je v přísálí na pivu.“ Moc to na něho nezabírá. „Tam je málo lidí, a v předsálí na pivu,“ začíná opět drmolit. „Proč seš tak nervózní?“ptám se ho rovnou. „To já pořád, jsem hyperaktivní. A taky moje minulost. To už tak bude pořád. A proč taky sedět, je třeba se hýbat,“ naráží Štěpán na svoji drogovou anabázi, kterou si prošel.

Vedle duní rocková muzika předkapely Liguére!


MORAVA JE SKVĚLÁ

„Kluci, každý se na to ptá, ale fakt jsou rozdíly v publiku?“ nakusuju další téma. „To si piš. Havířov, Opava, Ostrava, to je pecka. Ale taková Praha, tam přijdou se kouknout, jestli je náhodou něčím nepřekvapíš. Mají tam toho hodně, tak jen tak pozorujou,“ říká Vašek. „Výborná je prostě Morava. To víš, vínečko, kořalička. Tam už přijdou v náladě, zapařej, je to prostě skvělý. Ta atmoška je tam cejtit, je to prostě paráda,“ usrkává iontový nápoj Štěpán. V místnosti už je tma jako o půlnoci. „Skvělý to bylo v Německu, někde v bývalý endéer jsme byli. Hrál nějakej punk, tak dvacet lidí, a když jsme nastoupili, najednou to byl rachot, plnej kotel,“ zasněně vzpomíná Vašek.

„A pojedme do Dublinu. Budeme hrát pro českou komunitu, to se moc těším. Klubík a krajani, to bude senza. To bude v prosinci, zve nás tam jedna anglická skupina, se kterou jsme už hráli. Angláni jsou dobrý, ale ono i jinde, kde jsme hráli, to bylo fajn. Belgie, Německo, Chorvatsko, Maďarsko, Holandsko. Jen v Belgii a Holandsku mají jeden problém. Teda my ho máme. Jakmile překročí muzika 100 decibelů, je problém. A co ti budu povídat. Stovka je přesně ta hranice, kde to teprve začíná znít, začíná se to lámat a slyšíš to, co máš. Jenže to chce tak 110,“ medituje nad cigaretou vousatý kytarista Bláha.


NERVOZITA VCHÁZÍ

„Jak jste spolu vlastně dlouho? A kdo je tady nejčerstvější?“ ptám se? „Hele, letos deset. A my jsme pořád ve stejným složení. Jen před šesti lety jsme vyměnili bubeníka. A tohohle tady zatím necháme,“ ukazuje Bláha na Žežulku. Ten už ale moc nevnímá. Blížící se koncert je už na dosah a Mára, jak Žežulkovi přezdívají, si plácá do stehen, nohama podupává a v jeho plácavých pohybech zaznívá další „billovský“ hit. Nervozita vstupuje do šatny, která se rozsvěcuje. Štěpán se zvedá a poskakuje v malé šatně z jednoho rohu do druhého. Vašek Bláha si bere kytaru a začíná drnkat.

Nervozita se dá krájet. Štěpán konečně sundává svoji hnědou kšiltovku. Bere si nové triko a kšiltovka opět usedá na hlavu. Miloš Jurač, nepřehlédnutelný chlapík s tak milým úsměvem, který jsem dlouho neviděl, si vytahuje z tašky pruhované triko a začíná ho roztahovat. „To žehlím a mandluju,“ směje se. Jeho pár vlasů na hlavě obarvených do červena a stojících jak největšímu punkovému borci, k tomu nevinný úsměv, je nepřehlédnutelný v šatně a posléze i na podiu.

Liguére dohrál, hlediště je nepokojené, píská. Kluci si dávají panáka na kuráž, tradiční oblíbený rituál. Ten dokončují spojení ruky všech členů kapely a výkřikem, který nepatří do slovníku spisovné češtiny.

JDEME NA TO

Kapela vchází na podium a já za ní. Schovávám se do rohu a hned je mi to jasné: dámy mají převahu. Jakmile Billové vystoupí na podium, děvčatům se rozzáří oči, některé už mají na krajíčku slz, jiné si drží šťastně hlavu v dlaních.

Start. Bill rozehrává klasickou partii. Bez dlouhých zbytečných řečí solí jeden hit za druhý. A sál si zpívá. Jakmile dochází k refrénu, ruce jdou nahoru a sál poskakuje. V tom poskakování je jedničkou Štěpán. Jediný z kapely, který, až na výjimku, kterou je megafon, nemusí nic držet v ruce. Štěpán skáče, jakoby byl na péro. Každou chvíli se zlostně otočí na zvukaře, který je schován v rohu pódiu. Připadá mi, že ho musí buď trefit šlak, nebo že zabije zvukaře. „Já se na to vys… Už nikdy…,“ cedí skrz zuby Štěpán. „Co se mu porád nelíbí? Co má za problémy?“ ptám se zvukaře Martina. „Nic mu není, top je normální, to je v pohodě,“ směje se ten, bez něhož by to také nešlo.

V zákulisí pobíhají další lidé z kapely. Nepřehlédnutelnou postavou je muž se světlými dredy. Vše sleduje, roznáší kapele pivo, podupává do rytmu. Když kytaristovi Romanu Procházkovi praská struna, okamžitě od dredaře dostává novou kytaru a tajemný muž v pozadí s ledovým klidem mění strunu.

Dokonale sehraná parta. Klečím za bubeníkem v zóně, kam světla nedopadají a hlediště mne nevidí. Celá parta jako jeden muž skáče do rytmu. Vidím je komplet. Zezadu. A před nimi davy, které je „žerou“ očima. Najednou se leknu. Jak jsem se zadíval na publikum, vyskočil těsně proti mně Štěpán na podium pro bubeníka. Chvíli na sebe dělají různé ksichtíky a v tom se zase Štěpán akrobatickým způsobem dostává do původní polohy u mikrofonu.

Občas se Vašek Bláha otáčí k divákům zády. I v té chvíli je ale vidět, jak je do muziky vtažen. Hraje se zavřenýma očima a užívá si večera. Takového, jakých je letos osmdesát.

Přesně vím, která píseň přijde. Vím, kdy kapela řekne dost a kdy odejde. Vím i to, že zase přijde. Že ale nejprve nechá lidi chvíli vyřádit, aby se pak za velkého jásotu vrátila. A přesně vím, že se budou přidávat tři písně. Ta předposlední bude Rozárka. A poslední Alkohol. Zatímco při Rozárce se některým slečnám vyhrnou slzy, při závěrečném Alkoholu už skáče celý sál.

KONEC


Je konec. Nadšení návštěvníci opouštějí kulturák. A v šatně to vře. Ždímat by se z nich dal pot. Tohle není pohodička. Vašek okamžitě seřve některé členy kapely, dohadují se, že musí tohle ještě vyzkoušet, protože se neshodli, hráli rozhozeně. Pak přichází rozdováděný Štěpán, mrkne na všechny okem a řekne stručné: „Byla to bomba!“ A všem je rázem jasné, že Boleslav bylo pro Divokého Billa příjemnou štací. Pohoda se vrátila.

V šatně a za zády kapely jsem strávil tři hodiny. Byl jsem na dosah slávy. Viděl jsem šťastné fanynky, zpívající kluky. Viděl jsem, co se všechno děje na podiu. A hlavně jsem viděl vše, co se odehrává před koncertem a v jeho zákulisí.

Každý by si měl jednou prožít svůj koncert. Koncert, který bych nazval Koncert z opačné strany.

Já už to mám za sebou…