Na stropě tentokrát nebyla přilepená žvýkačka jako tehdy, ale pavučiny snášející ze stropu, jsou letité. Na zdech polystyrénové desky připomínající obložení pračky, kterým se chrání proti otřesům v papírové krabici. Ty desky byly už tehdy mírně zažloutlé. Těch deset let ale do sebe vsakovaly nekonečná oblaka cigaretového dýmu. Všude kolem tak nějak nepořádek. Hodně slušně řečeno. Postávající i povalující se láhve od vína, piva i nealkoholických nápojů. Některé lahve nedopité. V koutě kýbl a v něm desítky paliček pro bubeníka. Některé zlomené. Po zdech staré fotografie rockových velikánů a vtipné nápisy. Zažloutlé.

Právě začíná poslední zkouška před sobotním večerem v benátecké Loděnici. Ve zkušebně v podzemí pod sálem Záložna se sešla současná sestava kapely. Milan Frumar a Jiří Rákosník, členové legendární skupiny EX 05. A Frumarův syn Jan a ještě Zdeněk Tvrdík - klávesista. Tahle čtveřice zkouší písně, které v sobotu zazní. Od 20 hodin začne koncert, který připomene loňské šedesátiny Jiřího Rákosníka. Na něj se chystají desítky a možná stovky fanoušků této kapely, která už tu je bezmála čtyřicet let.

Hudební pauza a proti mně sedí Jiří Rákosník.

Jak se těšíte na sobotu? Nervozita?

Těším se moc. Musím se uklonit přede všemi, kteří se zúčastní. Bylo vidět, že někteří toho mají opravdu dost. Není to jen muzika, každý má spoustu povinností a jsem moc rád, že si udělají čas. Muzika každému stále dává sílu, takže to bude nářez. Mnozí nedrželi nástroje v rukou dlouhé roky, bude to zajímavé. Těším se na to, že potkám spoustu známých lidí. A když přijdou naši fanoušci, a že se jich pár chystá, bude to fajn akce.

Co děláte v civilním životě a jak to máte s muzikou?

Živím se v Benátkách reklamou, vytvářím reklamní nápisy, grafiku. A domů dorážím po šesté večer. A proto jsem rád, že se každý čtvrtek scházíme s klukama a zahrajeme si. Pravda, někdy se nám to nepodaří, protože to prostě časově nevyjde. Nejčastějšími účastníky srazu jsem já a Milan Frumar se synem Honzou. Klávesák Zdeněk Tvrdík pracuje v Praze v rádiu a má šichty, takže mu pokaždé také nevyjde. Probereme nejprve celý svět a pak hrajeme.

Dáte si ta také při setkáních něco na ex?

Za roky jsme si vytříbili vkus a pijeme vinný střik.

Když se řekne EX 05, co vás napadne jako první?

Jééé, to je vzpomínek, které se tam v mozku protínají.

Dalo by se říci: To byla, pánové, jízda?

Tak to určitě. Vybavují se mi lidé, koncerty, štace, cestování. Prostě moře zážitků. Neměnil bych.

Byly někdy chvíle, kdy jste si říkal, že už EX 05 máte plné zuby?

Nikdy. Ale bylo období, kdy jsme toho měli celkově nějak plné zuby. Paradoxně to bylo tehdy, když jsme, někde v roce 1994, natáčeli desku. Zavřeni ve zkušebně, dvanáct dnů, ztratili jsme přehled o čase. To jsme si říkali, že profesionálními hudebníky asi nebudeme, že nám to za to nestojí.

Kapela EX 05 vznikla v roce 1981, měli jste nějaké problémy s režimem?

Do rozhovoru vstupuje Milan Frumar: Ale jasně. Hned na začátku. My jsme se jmenovali Aberace, ve slovníku je to vada. Soudruzi to brali jako úchylku, odchylku a už jsme to měli na talíři, že to není slučitelné s naší dobou. Nabídli nám ale, že se můžeme jmenovat Azimut. Tak jsme šli do kolen.

Proč EX 05? Byla to souvislost s pitím na jeden zátah?

Frumar: Kdepak. Bylo to přirovnání k tomu, jak si vychutnat jedním douškem pět muzikantů. To byl záměr, to nebylo o chlastu, byla to recese.

S tím jste mohli mít taky problémy.

Frumar: Taky že byly, ale je to číselná řada a vždy jsme to uhráli. Měli jsme ale třeba problém po koncertu v Semčicích, kde nás estébáci nahrávali a my tam zpívali v jedné písni Biely kvet, hodím granát, Žbirky nět. Nic proti Žbirkovi, ale tehdy se to soudruhům nelíbilo.

Kolik jste měli na tenhle večer zkoušek?

Frumar: Asi deset, museli jsme se podřídit programu v Záložně, kde zkoušíme a navíc se muselo nejdříve vyladit, kdy vůbec bude mít každý z účinkující sestavy čas. Vždyť to je spousta lidí.

Milane, kdy přišla první myšlenka na tenhle večer?

Frumar: Někde v září loňského roku, po Jirkových šedesátinách. Říkal, že by si takový večer přál a že by mu to udělalo radost. Moc se mi to nezdálo, chvíli mi to vrtalo v hlavě, Jirka o to strašně stál, už ho znám hodně dlouho a tak jsme to začali připravovat.

Rákosník: Ono to bylo trochu jinak. Já se potkal na tenise s provozovatelem areálu Loděnice a to bylo o předloňských Vánocích. Řekl jsem mu myšlenku a on odtušil, že to časově vloni už nestihneme, protože hudebníci mají nasmlouvané kšefty dávno dopředu. Tak jsme si dali termín na letošek. Pak se to teprve dozvěděl tady Milan.

Milane, takže ono to bylo jinak, vy jste byl postaven před hotovou věc, ale tak nějak nenápadně

Frumar: Nojo, jak to tak poslouchám, ono už bylo rozhodnuto, ale Jirka jemně naznačoval a já něco tušil. Já měl šedesátiny v dubnu letos a tak jsem nejdříve myslel na to, udělat to společně. Jirka si to ale opravdu zaslouží a dobře vím, jak moc si to přál. Byla to dobrá volba a díky tomu se sejde spousta lidí na jednom pódiu a to už se možná nebude nikdy opakovat. Jirko, byl to dobrej nápad.

Pánové, na který okamžik se nejvíce těšíte? Až se na závěr o půlnoci ukloníte a dáte si další na pivo na ex?

Frumar i Rákosník shodně: Ale kdepak. My se těšíme prostě na celý večer. Jsme nervózní, aby bylo všechno v pořádku, abychom sešlápli správnou krabici, aby to nebylo falešné, aby vše bylo podle plánu. Bude to totiž opravdu výjimečný koncert.