Název, který dala původní divadelní hře z těsně poválečné doby až její filmová adaptace natočená roku 1964, je marketingově zdatným poloklamem. Na jeho mnohaslibný temperament poletí spousta diváků, ale podstatu hry odehrávající se v jihoitalské Neapoli by nepoměrně přesněji vystihl titul Manželství na psí knížku. Dějový rámec totiž líčí úsilí protřelé a životem zocelené ženy s pochybnou minulostí o legitimizaci jejího dlouholetého, v mnohých životních situacích ponižujícího partnerského vztahu. Cílem tohoto jejího kroku je existenční zajištění tří dosud zapíraných, čerstvě dospělých synů, z nichž pouze jediný je pokrevním potomkem muže, s nímž hodlá hlavní hrdinka – zprvu to nejde jinak, než za pomoci rafinovaného triku – uzavřít právoplatné manželství.

Filippo byl od podstaty divadelním praktikem. Jeho texty jsou tak především živnou půdou pro herecký růst – herec, nikoli režisér, bývá jejich středobodem. Také v Mladé Boleslavi jsou tím, co inscenace přináší v první řadě, zajímavé herecké výkony. Opravdové příležitosti pro herce jsou ve hře s devíti rolemi sice jen dvě, stojí ale za to.

Eva Horká už poměrně dlouho nedostala příležitost představit potenciál, který v ní třímá. Využitou či využitelnou příležitostí nebyly, mnohdy překvapivě, ani role velkého rozsahu z poslední doby. Šance v Manželství po italsku se ale Horká chopila naplno. To potěší o to víc, že italský scénář pomáhá tato představitelka jevištně oživit v pro ni zatím značně netypické roli, která herečce na prahu neuvěřitelné páté dekády jejího života zajímavým způsobem rozšiřuje rejstřík. Horké patří především první půlka představení, ve které se postupně odhalují složité rodinné a partnerské poměry.

Jiří Schwarz, hlavní partner Horké, má co hrát v podstatě až po přestávce. Významná divadelní, filmová, rozhlasová, ale především televizní mužská hvězda osmdesátých let se v časech svého mediálního útlumu pohostinsky představuje Boleslavákům ve slušné kondici. Schwarz se náramným způsobem koncentruje především na scénu zahajující druhou půli představení, kdy uměřeně dávkovaným herectvím výmluvně vykresluje naivní urputnost, s jakou se jeho postava dlouholetého otce na zapřenou snaží na základě sondáže vlastností svých eventuálních potomků a srovnáním těchto vlastností s vlastním charakterem vypátrat, který z trojice mladíků je nejpravděpodobněji jeho dosud utajovaným synem.

Inscenace režiséra Josefa Kettnera nepřináší na jeviště žádné velké umění, není objevná ani po technické, ani – a to i s ohledem na to, že jde o pozapomenutý titul - po dramaturgické stránce. Nabízí ale vcelku nadprůměrný, divácky atraktivní scénář se dvěma zajímavě uchopenými příležitostmi pro herce v titulních rolí, kvůli kterým se rozhodně vyplatí představení vidět.