V čase sametové revoluce slavil Karel Gott padesátiny. A následujících třicet let mohla veřejnost sledovat jeho vcelku hladký návrat na špici, přestože doba po roce 1989 zpěvákům spjatým s minulým režimem nepřála.

Chtělo by to změnu

Navzdory kritice, která se na Mistrovu hlavu po léta snáší, toho Gott nedocílil ničím jiným než urputným lpěním na své práci, ať už si o ní myslí kdo chce, co chce. Nestrkal se, neodklízel konkurenci. V divokém kapitalismu se on sám nikdy nechoval jako mafián či šíbr. Byl stále tím božským Kájou, který se ze své podstaty příliš nemění, a věřil, že ho početná fanouškovská základna podrží.

Byla to devíza i chyba zároveň. Kdyby byl schopen větší sebereflexe a také větší víry v kvalitní producenty (jsou-li u nás vůbec takoví), mohl ho s trochou štěstí potkat podobný osud jako ve světě Toma Jonese, Johnnyho Cashe nebo Solomona Burka.

Na archivních fotografiích:

Stačilo přesadit Karla Gotta do jiného hudebního prostředí, dát si větší práci s aranžemi, výběrem repertoáru, muzikantů, s celkovým image. Gott ale „zůstal svůj“, jak o tom zpívá v jedné písni. Se vším dobrým i zlým, co k tomu patří.

Kdysi se kupříkladu mluvilo o možnosti, že by nahrál album pod producentským dohledem Ivana Krále. Skupina Lucie tak učinila, stejně jako nestor české populární scény Jiří Suchý. V obou případech šlo o ohromný umělecký úspěch. Gottovi však údajně spolupráci s někdejším sidemanem Patti Smith a Johna Calea rozmluvil jeho tehdejší „medvědář“, impresário František Janeček.

Mistr si k osmdesátinám slavnostně vyrazil vlastní minci:

Přesto se mnohonásobný zlatý slavík v demokratických poměrech několikrát vzepjal k výjimečným albům. Poprvé v roce 1992, kdy oslovil dva z nejvýraznějších představitelů moderního československého poprocku: Janka Ledeckého a Pavola Haberu. Výsledkem bylo textařsky i hudebně zajímavé album Když muž se ženou snídá, které se ve své době stalo – především díky titulnímu hitu – nejprodávanějším nosičem vydavatelství Supraphon.

„V noci se často několikrát probudím a vždycky si raději vyzkouším, jestli hlas ještě funguje. Teprve když se přesvědčím, že je to v pořádku, mohu spát dál. Několikrát v životě se mi totiž stalo, že jsem se v pohodě uložil k spánku, ráno vstal, chtěl něco říct do telefonu a zjistil, že je hlas úplně pryč.“

Znovu se utkal s vlastním stínem na desce Můj strážný anděl z roku 2004, kde neváhal přezpívat například písničku Vázat se, stoupat z pera Oskara Petra. Ten stojí jak za melodiemi skupiny Marsyas, tak za nejlepšími kousky Davida Kollera a spol.

„Jakmile ta písnička zazněla, hned mi začala evokovat rockově bluesové, a přitom melodické zpívání z konce šedesátých let, které jsem měl rád,“ přiznal Gott. „Zavolal jsem mu, jestli by neměl nic proti tomu, kdybych tu skladbu uvedl na svém albu ve vlastní verzi. Velmi se divil. Myslím si, že etablované autory by vůbec nenapadlo pro mě takovou písničku napsat.“

Starý zručný zombie

Na témže albu se objevila skladba Už pohřbili mě stokrát, k níž napsal text Michal Horáček. Stalo se tak v reakci na novinový článek z roku 2000, v němž renomovaný historik architektury Zdeněk Lukeš na Gottovu adresu uvedl: „Tento zombie mě pronásleduje od dětství. Od poloviny 60. let kazí vkus už několika generacím. Teď ho pojede kazit Němcům do Hannoveru.“ Lukeš měl na mysli chystanou účast zpěváka na výstavě Expo 2000 v Hannoveru.

Odhalení hvězdy Karla Gotta

Načež se rozpoutala žhavá diskuse: má Mistr do dolnosaské metropole odjet, nebo si toto své rodinné stříbro máme strčit za klobouk? Nakonec samozřejmě jel, notně přemlouván a zaštítěn podporou tehdejšího premiéra Miloše Zemana. „To mramorové víko se dá odsunout, jsem starý zručný zombie, mám dobrý výcvik z Abbey Road,“ vysmál se následně všem, pro něž je symbolem let nesvobody.

Ale nemylme se: jen chvíli předtím se zpěváka zastal i prezident Václav Havel. „Karel Gott je pro mě příkladem profesionální kontinuity, je jako ta hora Říp, co tady pořád stojí,“vzkázal v dopise přečteném včervenci 1999 na koncertě ke Gottovým šedesátinám. Vyjádřil se tak zcela opačně než Milan Kundera, jenž Gotta v románu Kniha smíchu a zapomnění označil za idiota hudby.

Připomeňte si některé hity:

To vše ale znamená jediné: osmdesátník Karel Gott je zrcadlem tohoto národa, ve kterém vypadá přesně tak, jak se my sami sobě líbíme. Někdy se v něm zálibně prohlížíme a on s námi, jindy bychom se nejradši neviděli. „Když po něm televize v lednu 1989 chtěla, aby odsoudil palachovské demonstranty, odmítl to. Stejně jako pak v létě nepodepsal petici Několik vět. Prý by mu to ohrozilo jeho padesátiny. To je prostě Gott,“ řekl o něm hudební kritik Jiří Černý.