Autorský text Daniely Sodomové „1000 tváří Adiny“ byl vytvořen přímo pro MDMB, proč jste zvolily zrovna tento název? Byla Adina Mandlová opravdu tak mnohoznačná osobnost?
Když jsem se začala Adinou zabývat, začala jsem se ptát lidí kolem sebe, starších i mladších, co ví o jejím životě a jak na ní nahlížejí. Šlo o dva protichůdné tábory. Jedni ji označovali za prostořekou, hloupou a promiskuitní divu, která si za svůj osud mohla sama a druzí ji naopak považovali za inteligentní, výjimečnou a velmi talentovanou herečku. Sama jsem si pak v sobě snažila srovnat, na základě nejrůznějších rozhovorů, pramenů a knih, co pro mě představovala. Byla ve své době hodně kontroverzní. I pro mě bylo někdy těžké ji neodsoudit. Udělat si nějaký zcela jednoznačný názor. Člověk zpětně a zvenčí může snadno podlehnout dobovým soudům lidí, kterým neseděla její spontánnost a prudká přímost. Prostě se toho nebála, což je vlastně sympatické. Některé věci brala lehkovážně, protože se ráda bavila - to ovšem ještě zákonitě nemusí znamenat, že byla hloupá. A já jsem hlavně cítila potřebu ukázat, proč taková byla. Jak je život mnohdy složitější a důvody našeho počínání vždy odněkud plynou. Proto jsem Adinu rozdělila mezi čtyři herečky, abychom se snáz dostali k niternějšímu poznání jejího charakteru. A taky mě k tomu inspiroval fakt, že Adina měla čtyři jména: Jarmila, Anna, Marie, Františka.

Čím může příběh této mladoboleslavské rodačky dnes oslovit?
Na jejím životním příběhu mě fascinuje to, jak se některé věci prostě nemění. Pořád fungují drby, pomluvy, závist, úspěch se často prostě neodpouští a celkové nastavení společnosti dokáže i hodně ublížit. Nadčasové je i to, jak se člověk vypořádává s popularitou. Spoustu hvězd současných i minulých neskončilo dobře v důsledku obrovského tlaku na svou osobu. Adina se navíc na vrchol své kariéry dostala v rozjitřené době válečných let.

Muzeum Mladoboleslavska
Muzea nabízejí své skvosty i poznatky na dálku. Prostřednictvím videí

V čem je pro Tebe Adina inspirativní ženou?
Adina, stejně jako jiné významné ženy, které se nějak zapsaly do dějin, má jednu zásadní povahovou vlastnost: nezdolnost. Zároveň ale taky jakousi bojovnost, „brysknost“ v názorech a reakcích a neutuchající chuť jít dál. Strašně se mi na ní líbí její humor, protože měl trošku parametry mužského humoru. Když jsem poslouchala audio jejích rozhovorů s Josefem Škvoreckým, fascinovala mě její paměť. Pamatovala si každý detail, s kým kdy točila, jaký ten člověk byl. A nahlížela na každého komplexně a nepovrchně. Cítila jsem z ní velkou úctu k lidem. Byla evidentně velmi vnímavá a tak trochu i psycholožka.

Ve spolupráci s autorkou Danielou Sodomovou jste vytvořili například úspěšnou inscenaci Meda v Sovových mlýnech na Kampě o mecenášce umění Medě Mládkové. Pramení tento váš akcent na velké ženy českých dějin z pocitu, že trochu „zanedbáváme“ na úkor mužských osobností ty významné ženské?
Když jsem začala dělat svoje vlastní projekty, tak prvním představením byli Muži. Bylo to proto, že jsem chtěla zkusit nahlédnout do mužské duše a nějak ji pojednat. Muži na mě vždycky působili tak nějak nedotknutelně. A ze stejného nutkání pak přišly Ženy, Žena obecná, Meda atp. Já to takhle genderově nevnímám. Miluju lidské příběhy obecně, životopisné knihy, filmy. Každá velká osobnost nezávisle na pohlaví je pro mě inspirativní.

V inscenaci se samozřejmě neobejdeme bez nejslavnějších filmů Adiny Mandlové. (Kristián, Noční motýl, Šťastnou cestu, Život je pes) Jaký vztah máš k tzv. filmům pro pamětníky? Který film s Adinou Mandlovou je Tvůj nejoblíbenější?
Černobíle filmy mě vrací do dětství, do Čakovic, kde jsem vyrůstala. Můj dědeček miloval černobílé filmy a já to vždycky vnímala jako naší společnou nedělní chvilku. Mám k tomu tedy hodně sentimentální vztah. Vnímala jsem je až pohádkově – jednoduchý děj, většinou končily dobře, postavy byly jednoznačné – dobro versus zlo - nic komplikovaného. Postupně, až když jsem byla starší, jsem je začala vnímat jejich kvalitu, ale i naivitu, politický kontext doby atp. No a můj syn se jmenuje Kristián, takže to je poměrně jednoznačná odpověď na druhou část otázky.

Nové koncertní křídlo pro mladoboleslavské divadlo.
Divadlo v Mladé Boleslavi získalo koncertní křídlo. Pomohla veřejná sbírka

Kdybys měla možnost se s Adinou Mandlovou dnes setkat, na co by ses jí zeptala?
Mě tedy v první chvíli napadlo, že bych se jí na nic neptala a šla s ní pařit do Lucerna baru. (smích)

V pozici režisérky jsi zkoušela v MdMB poprvé, jaké to bylo zkoušení?
Takhle, na začátku jsem měla velký respekt. Můj režijní styl není čistě činoherní, jsem ovlivněná tím, že jsem zároveň choreografkou, a proto si vybírám do svých projektů lidi, se kterýma vím, že si stylově rozumíme. Takže jsem se trochu bála, ale vlastně úplně zbytečně. Byli jsme na jedné vlně a nemusela jsem absolutně přizpůsobovat své přemýšlení. No a druhá, ta stinnější stránka zkoušení byla ovlivněna současnou situací. Přišli jsme o nějaké zkoušky a byli pod lehkým tlakem, jestli se vše stihne. Radši bych si to užila víc v klidu. Jo a ještě poslední – velký bonus pro mě byl můj tvůrčí tým, který jsem léta hledala a nyní se mi podařilo ho pro Boleslav úplně vyladit. Choreografka Linda Rančáková, kostýmní výtvarnice Eva Suchánková, scénograf Marek Cpin a hudební skladatel Petr Zeman.

Na co se tedy můžou diváci těšit? Na co je chceš nalákat?
Snažila jsem se především o to, aby inscenace byla obrazová a pestrá. Aby dala prostor divákově fantazii a ne, aby ho dějem vedla slepě za ruku. Nekážu, nesoudím, jen skrz obrazy ukazuji některé momenty Adinina života, které dávají možnost subjektivně a po svém pocítit, co se jí asi dělo. Diváci se navíc mohou těšit na herce v jiné poloze, než jsou zvyklí je běžně vídat.