Letos se koná již 35. ročník Memoriálu Gustava Lachmana. Co vám se vybaví ve vzpomínkách na dobu, kdy jste sám turnaj hrál?Na Memoriál Gustava Lachmana mám vlastně dvě vzpomínky. Nejdříve na ročník, kde jsem hrál ještě jako žák páté třídy s o rok starší třídou. Tenkrát do Mladé Boleslavi přijel finský tým z družebního města Vantaa. A právě proti tomuto soupeři jsme odehráli úvodní zápas. Já nejprve v polovině třetí třetiny vyrovnával na 1:1 a následně se mi tři sekundy před koncem podařilo rozhodnout o výhře 2:1. V ten moment jsem byl na vrcholu kariéry. Nakonec jsme obsadili třetí příčku.

Co ta druhá vzpomínka?
Ta je pochopitelně na ročník, který jsme hráli s mojí třídou. Myslím si, že pro každého hráče šesté třídy byl a je Memoriál Gustava Lachmana tím největším turnajem v sezoně. Jinak tomu nebylo ani v našem případě. Turnaji navíc předcházelo obrovské zařizování pro rodiče a vedení týmu. Sháněli se sponzoři, zařizovalo se občerstvení, pořadatelská služba. Prostě Lachmanem žili všichni. Hráči, rodiče a ti, kteří se podíleli na jeho průběhu. Nám hokejistům pak šlo o to hrát co nejlépe. Chtěli jsme vyhrát a hlavně skončit lépe, než ročník předešlý. Já osobně jsem na každém žákovském turnaji útočil na ceny pro nejlepšího útočníka, střelce nebo vítěze kanadského bodování. Pro Memoriál Gustava Lachmana jsem měl o to větší motivaci.“

Vzpomenete si právě při své druhé účasti na jména některých protihráčů?
Pamatuje se, že se turnaje zúčastnilo docela dost kvalitních hráčů, kteří se dokázali v budoucnu prosadit a prosazují. Za Hradec Králové hrál Pavel Brendl, za Vítkovice Zbyněk Irgl, za Jihlavu Marek Tomica, za Jablonec Jakub Čutta a dres Liberce tehdy oblékal Jan Víšek.