Paterovi je padesát! Mluví i titulech, partách i nejkrásnějším dárku

V Kladně jste vytvořili pod trenérem Karlem Beranem výborné mužstvo už jako malí kluci, potkal jste se tam i se svými budoucími slavnými křídly z Blue Line Otou Vejvodou a Martinem Procházkou?
Jenom s Otou Vejvodou, s tím jsme kamarádili od mala. A hráli v jedné lajně ještě s Tomášem Mikoláškem. Měli jsme velký sen dojít společně až do ligového týmu Kladna a povedlo se nám to. Co se týče Martina, ten přišel z Kralup až do kladenského dorostu a ještě do Poldovky, zatímco my hráli za PZ. Věděl jsem o něm, ale kamarádili jsme až později, když se Tomáš Mikolášek zranil a trenéři k nám dali místo něj Martina.

A vznikla slavná Blue Line! Nicméně vím, že mezi dorosty Poldi a PZ panovala v Kladně řevnivost, nenaháněli jste se s Martinem v té době po ledě?
To ne. Řevnivost sice byla, ale v naší kategorii ani ne. My byli dobří a z deseti zápasů s Poldi jsme jich devět vyhráli (úsměv).

Bow držel Kladno proti Liberci, z nové masky byl nadšený

V polovině 90. let jste byli mladí, v rozletu, hokej vám šel, v lize vás porazil málokdo, vyhrávali jste bodování i střelce, Kladno bavily i vaše oslavy po vítězných utkáních. Jak na tohle vzpomínáte?
Pro mne to bylo snad nejhezčí období klubové kariéry se spoustou nádherných vzpomínek. Byli jsme mladí, svobodní, dělali jsme kraviny na ledě i mimo něj. Vzpomínkami sice moc nežiju, koukám spíš dopředu, ale tohle byly vážně krásné časy. Jediná škoda, že jsme to tehdy neuzavřeli titulem, měli jsme na to.

Trochu odlišná byla později parta ve Vsetíně, která tituly získávala. Nicméně bylo tam hodně kohoutů na smetišti, jak se povedlo, aby tolik výrazných individualit táhlo za jeden provaz?
Ve Vsetíně dělali jednu dobrou věc: vybírali si hráče ne pouze podle výkonu, ale jak bude pasovat do kabiny. Prostě nechtěli v uvozovkách pitomce, který by jim kabinu rozbil. A dařilo se jim to.

Vy jste ale byli třeba z Kladna zvyklí mít v kabině nějaké slovo, také už jste byli mistři světa. Tady jich ale bylo víc, existovala nějaká hierarchie?
Tak to nebylo. Každý z nás si řekl svoje. Většinou jsme se znali z nároďáku a tam to chodilo zrovna tak. A fungovalo to jak ve Vsetíně, tak v národním týmu. I proto se nám tehdy skoro všechno opravdu dařilo.

Získali jste spoustu trofejí včetně těch nejslavnějších. Jakou stavíte na první místo teď s odstupem?
Vybrat jednu neumím, nejvýš a na stejné úrovni mám dvě. Jako první Vídeň a světový titul v roce 1996. Byl to první titul pro samostatnou Českou republiku a naše lajna se na něm podílela rozhodujícím gólem 19 vteřin před koncem. Druhou vybírám olympiádu v Naganu, kam poprvé přijely všechny reprezentace s nejlepšími hráči. Ostatní tituly byly také skvělé a tyhle dva jsou pro mě nejvýš.

V reprezentaci jste se ale poměrně brzy rozloučil, bylo vám jednatřicet, přitom se blížilo mistrovství světa v Praze a tam většinou chce hrát každý. Vás tohle minulo, nemrzí to?
Mrzelo mi to, ale takové bylo rozhodnutí. Tehdy jsem měl po sezoně chuť být hlavně s rodinou, tak jsem to cítil. V roce 2003, a myslím, že i o rok později, když byl šampionát v Praze, mi trenér Lener volal, nabízel mi místo druhého centra, ale já se omluvil.

Ale ještě v šestatřiceti jste měl fantastickou sezonu a v Kladně se stal nejlepším nahrávačem extraligy. Tehdy se ještě mluvilo o vašem reprezentačním comebacku. Proč nevyšel?
Pan Hadamczik mě oslovil, a kdyby existovaly reprezentační kempy jako jsou dneska, asi bych na šampionát jel. Jenže takhle jsem musel trénovat v Kladně sám a to mě po týdnu přestalo bavit. Chyběla mi motivace.

Proslavil vás hlavně dokonalý cit pro přihrávku, snad jedině Gretzky byl lepší než vy. Na to musí mít člověk talent, ale zajímá mne, zda stačil jen ten?
To by asi nestačilo. Já ale před každým tréninkem přišel o pět minut dříve a o mantinel jsem si zkoušel žabky. Abych měl přesný cit pro vzdálenost i sílu, jakou má do přihrávky dát.

A byla v hokeji nějaká dovednost, se kterou jste musel zápolit?
Nikdy jsem nebyl extra bruslař a jako kluk jsem byl strašné tintítko, takže souboje u mantinelu nebyly tolik pro mne. Musel jsem se naučit hrát chytřeji, abych to vyrovnal. Nebyl jsem ani v mládežnických reprezentacích a to hlavně kvůli tomu, že jsem byl slabej v soubojích. Ota Vejvoda nebo Tomáš Mikolášek v tomhle byli lepší a také se dostali do áčka Kladna rychleji. A zcela po právu. Já na chlapský hokej tenkrát ještě neměl.

Kladno v Liberci předvedlo hlavně obranu, na Bílé Tygry to nestačilo

Čekají vás padesátiny, dostanete dárečky. Vzpomenete si nějaký, který vám udělal největší radost?To si vzpomenu naprosto jasně. Když jsem byl kluk, rodiče mi z Rakouska přivezli lité brusle. To tady nikdo neměl, kluci mi je strašně záviděli. Přiznám se, že jsem s nimi i spal.

Brusle obouval i váš syn, dvě dcery zase hrají tenis, Dominika měla dokonce našlápnuto na větší kariéru. Jak si děti vedou teď, dělají tátovi radost?
Velkou. Domča vystudovala školu v USA, teď ještě dělá další tady. A učí tenis malé děti. Mladší holka také hraje, a když se vydá cestou Dominiky, budeme s manželkou moc rádi. Syn u hokeje zůstal jako rozhodčí. Strašně ho to baví, což mě také těší.

Vraťme se k vám, protože po skvostné kariéře jste u hokeje zůstal jako trenér a už třetím rokem jste členem silné organizace v Mladé Boleslavi. Ta se už řadí mezi týmy s největšími ambicemi, platí to i dál?
Je strašně těžké něco předjímat, protože v extralize je týmů jako my mnohem víc a všechny hrají výborně. My bychom každopádně rádi zase hráli hezký hokej a došli co nejdál. Určitě chceme být ve skupině šesti sedmi mužstev, která se budou třeba i prát o titul.

Po roční pauze jste se zase mohl vrátit jako trenér i do „svého“ Kladna, které je zpět v extralize, ale rekonstrukce zimního stadionu nutí Rytíře odehrát sezonu v Chomutově. Bude to pro ně fatální?
Je to pro ně velká nepříjemnost, ale nedá se nic dělat. Sílu Kladna ale neumím odhadnout, letos jsem je ještě nesledoval. Máme je až ke konci první čtvrtiny, a tak jsme se zaobírali hlavně soupeři, s nimiž začínáme.

A vrátíte se ještě někdy do Kladna?
To by o mě musel být nejdříve zájem. Ale kdybych byl někdy osloven, určitě bych o tom uvažoval, do Kladna jsem se vždycky vracel rád.

Kdo je Pavel Patera?

Olympijský vítěz z Nagana 1998, čtyřnásobný mistr světa (1996, 1999, 2000, 2001), dvakrát bronzový ze světového šampionu. Mistr české, ruské a švédské ligy se Vsetínem, Omskem a Färjestadem

Za mateřské Kladno má úchvatná čísla. K alespoň jednomu zápasu naskočil do 17 sezon, odehrál za něj 796 soutěžních zápasů, v nichž posbíral 719 bodů (259 branek + 460 asistencí) - to je průměr 0,9 bodu na zápas. Nikdo jiný nemá za Kladno odehráno více soutěžních utkání, jen čtyři hráči nasázeli více branek. Patera je však nejlepší asistent v historii, kanadských bodů získal více jen Milan Nový.

V české extralize odehrál mimo Kladno jako hráč ještě 154 zápasů (za Vsetín a Olomouc), získal v nich 111 bodů (39 + 72).

V Kladně byl desetkrát nejproduktivnějším hráčem týmu v základní části, dvakrát nejlepším střelcem, sedmkrát nejlepší nahrávačem. Z toho třikrát byl nejlepším nahrávačem celkově v extralize a dvakrát nejproduktivnějším hráčem ligy.

Debut za Kladno si připsal 4. října 1990 v Jihlavě (prohra 0:4)

První branku (a zároveň bod) zapsal 24. září 1991 s Litvínovem (7:7)

Poslední zápas odehrál v dresu Kladna 20. dubna 2014 (výhra 2:1 nad Olomoucí), kde vstřelil také svou poslední branku (a zároveň bod)

Kladenské áčko vedl také jako trenér, a to ve 138 soutěžních zápasech (63 hlavní trenér / 75 asistent).