Po konci v Mladé Boleslavi ale následovalo putování po nižších ligách a po krátké anabázi ve Francii také konec v profesionálním hokeji. „Doteď se s tím srovnávám. Každý den myslím na to, že bych chtěl hrát,“ říká teprve čtyřiadvacetiletý Ďurač, který teď začal nastupovat aspoň v krajské lize.
Ivan Ďurač měl hokejovou cestu, jakou by si mnoho mladých hráčů přálo. V devatenácti letech za sebou měl působení v mládežnických reprezentacích, ve kterých hrával se současnými hvězdami, jako jsou Pavel Zacha, Libor Hájek, Filip Chlapík nebo David Kaše, a s národním týmem dokonce vybojoval stříbrnou medaili na prestižním Memoriálu Ivana Hlinky. Vedle toho navíc stihl posbírat více než třicet startů v extralize za rodnou Mladou Boleslav. Pak ale přišlo vystřízlivění.
„Do Boleslavi přišel na post manažera pan Bukač a řekl, že už o mě nemá zájem. Nedozvěděl jsem se ani důvod proč. Musel jsem si na vlastní pěst něco hledat, ale kdo vezme devatenáctiletého kluka, který je nevyhraný a nemá tolik zkušeností. Bylo to tak, že se rozjela sezona a já neměl kde hrát. Začal jsem teda od druhé ligy,“ vzpomíná Ďurač, který se netají s tím, že mladoboleslavskému klubu dodnes neodpustil.
„Je tam velká zášť. Klub v Mladé Boleslavi nemám rád. Je něco jiného, co je v médiích, a to, co je realita. Boleslav byla hodně o kamarádíčkování, celé to byl rodinný podnik. Ať už v mládeži, u trenérů nebo u manažerů a ve vedení. Bylo mi devatenáct, byl jsem v nároďáku a měl jsem jet i na mistrovství dvacítek, kdybych nebyl zraněný. Oni mě ale odpálkovali,“ říká.
S koncem v Mladé Boleslavi začalo pro Ďurače velké hokejové putování. V další sezoně hrál druhou ligu za Dvůr Králové nad Labem a vyzkoušel si i nejvyšší polskou soutěž. Ročník 2018/19 rozehrál ve druhé lize za Nymburk a Šumperk a řekl si o šanci i v prvoligové Porubě, kde za šestnáct zápasů nastřádal deset kanadských bodů.
„V Porubě to bylo fajn. Byl jsem tam spokojený, vyhověli jsme si s manažerem i trenérem. Další sezona už ale nebyla tak dobrá,“ říká Ďurač. V nadcházejícím ročníku stihl odehrát v první lize dokonce 39 zápasů, ale zapsal během nich jen deset bodů. „Bylo tam hodně kluků a nedostal jsem tolik prostoru. Pořád jsem hrál ve čtvrté lajně. Možná jsem ani neměl formu a pak už to nějak nešlo,“ vysvětluje.
play_fill
Před minulou sezonou tak přišlo velké rozhodování. „Nabídku z první ligy jsem měl. Upřímně ale říkám, že za deset nebo patnáct tisíc nikam hrát nepůjdu,“ nezastírá Ďurač. Zamířil proto do druhé francouzské soutěže, kde měl domluvené lepší podmínky. Ani tam ale všechno nebylo tak růžové. „Soutěž přerušil covid a nedostal jsem zaplaceno, co jsem měl,“ osvětluje.
close
info
Zdroj: ČTK/Radek Petrášek
zoom_in
Třetí semifinále mezi Mladou Boleslaví a Libercem: Ivan Ďurač (vlevo) a Radim ŠimekNásledoval tedy návrat domů a v únoru oznámení na Ďuračově instagramovém profilu: Ukončuji svou profesionální kariéru. „Mám rád hokej, chtěl bych ho hrát, jenomže zadarmo to nejde. Musel jsem zvážit celou situaci a říct, že na to kašlu,“ říká Ďurač, který momentálně v jedné firmě kontroluje kvalitu produktů a k tomu začal v nedávné době zase hrát hokej. V krajské lize za Mladou Boleslav B.
„Už jsem brusle vůbec nechtěl obout, protože jsem byl na všechno hodně naštvaný. Jelikož ale hokej v béčku dělá kamarádův táta, tak mě přemluvili, abych si šel zahrát. Když jsem šel na led, tak mě to zase o to víc chytlo. Když si člověk zamíchá s pukem nebo je s kluky v šatně, tak se mu to hned zase všechno vybaví,“ vypráví Ďurač, který stihl zatím odehrát v krajské lize dva zápasy, v nichž vstřelil dva góly.
„Nejvíc mě mrzí, když vidím, jak kluci, se kterými jsem hrával, dál hrají a já nemůžu. Kdyby mi odněkud přišla rozumná nabídka, tak bych se vykašlal na to, co dělám, a šel bych hrát hokej. Kdybych dostal šanci v nějakém lepším týmu ve druhé lize, věřím, že bych dokázal, že na první ligu mám,“ hlásí Ďurač a dál sní o hokeji na profesionální úrovni.
