Coby hráč byl součástí jedné z největších sportovních dynastií u nás, s Duklou Jihlava získal hned pět ligových titulů. V roli hlavního kouče slavil další tři prvenství, ke dvěma z nich mu pomohl Marian Jelínek, uznávaný trenér, psycholog a osobní trenér Jaromíra Jágra. V rozhovoru, v němž se ohlíží za svou hokejovou cestou, čtyřiašedesátiletý rodák z Jiren vzpomíná na své začátky, zmiňuje se o úspěších svého syna Davida a reaguje na otázky ohledně současného stavu českého hokeje.

Vzpomenete si, jaké byly vaše hokejové začátky?

Určitě si vzpomenu. Pocházím z Jiren, což je vesnice nedaleko Prahy, kde jsem, asi jako všechny děti v té době, trávil každou zimu na rybníku. Tehdy nebylo, co se sportu týče, tolik na výběr, kromě hokeje jsem se věnoval ještě fotbalu. K hokeji jsem se dostal relativně pozdě, až v sedmé třídě jsme se s jedním kamarádem rozhodli, že bychom to chtěli zkusit. Jeho táta nám to domluvil na Spartě, kde pracoval, oproti ostatním jsme ale zaostávali v bruslení, takže nás nevzali. Uspěli jsme až na zkoušce v Motorletu Praha, se kterým jsme během krátké doby Spartu paradoxně začali porážet (směje se). Celou žákovskou a dorosteneckou kariéru jsem tedy strávil na Štvanici, v sedmnácti letech nás Luděk Brábník, tehdejší trenér A-týmu a později i sportovní komentátor, vytáhl na pár zápasů s dospělými do druhé nejvyšší soutěže. Nakonec jsem v Motorletu, který byl později přejmenován na I. ČLTK Praha, strávil skoro dva roky.

Poté jste přestoupil do Dukly Jihlava, se kterou jste získal pět ligových titulů, z toho čtyři v řadě mezi lety 1981 – 1985, což se od té doby nikomu nepovedlo. Čím to, že jste byli tak úspěšní? 

V tehdejší době patřila Jihlava k nejlepším mužstvům nejen u nás, ale i v celé Evropě. V roce 1972 jsem tam šel na vojnu, poté se očekávalo, že jako Pražák začnu hrát za Spartu, která angažovala i několik mých kamarádů z mládežnických kategorií, jmenovitě třeba Pavla Richtera. Mně se ale v Jihlavě zalíbilo, zůstal jsem tam třináct let. Jak jste říkal, získali jsme několik titulů, tehdy se mi opravdu poštěstilo hrát s nejlepšími hokejisty v Československu, ať už se jednalo třeba o bratry Holíky nebo Jiřího Lálu. Po konci v Dukle mě ještě lákala Sparta, její nabídku jsem ale kvůli synovi odmítl. Poslední roky své hráčské kariéry jsem strávil v Mladé Boleslavi.  

Jak jste se po konci hráčské kariéry dostal k trenérství?

Právě v Mladé Boleslavi jsem začal trénovat sportovní třídy, poté i juniorský tým. V roce 1989 mě povolali zpět do ČLTK, kde jsem ale vydržel jen jednu sezonu. V té době se totiž na Spartě měnili trenéři a Tomáš Netík starší, tehdejší kouč jednoho z mládežnických výběrů, byl posunut k áčku, já se na to konto dostal k juniorům. U nich jsem vydržel tři roky, společně jsme získali titul. Spousta z nich se později zařadila mezi hlavní opory Sparty, napadá mě třeba obránce František Ptáček, který v naší nejvyšší soutěži drží rekord v počtu odehraných zápasů (1209 utkání, pozn. red.). V roce 1995 mě povolali k A-týmu, tehdy jsme vybojovali bronz. V následujících letech jsem se tu pořád s někým střídal, vždy jsem si na dva roky odskočil trénovat někam jinam a poté se vrátil zase zpět (směje se).

V roce 1996 jste učinil poměrně nečekaný krok, když jste odešel trénovat do slovinské Jesenice, o pár let později jste vedl i slovinskou reprezentaci. Jaké vám působení v této zemi, kde hokej není sportem číslo jedna, dalo zkušenosti?

close František Výborný by rád v Mountfieldu pokračoval i v příští sezoně. info Zdroj: Deník/Václav Pancer zoom_in Na čas, který jsem ve Slovinsku strávil, vzpomínám velice rád. Zažil jsem tam dvě dvouleté štace a musím říct, že ta spolupráce byla parádní, lidé jsou tam velmi příjemní, děti měly k tréninku výborný přístup, stejně tak i jejich rodiče. Slovinci jsou sice malý národ, zimním sportům se tam ale poměrně daří, mezi ty nejpopulárnější určitě patří skoky na lyžích či sjezdové lyžování. Za doby mého působení nebyl slovinský hokej na takové úrovni, hráčská základna tam pořád není tak široká, rozhodně vychovávají méně kvalitních hokejistů než třeba my.

V posledních letech se jich ale hodně objevuje v nejlepších evropských soutěžích, ať už se jedná o ruskou KHL nebo další. Já sám jsem se zasloužil o příchod několika Slovinců do Tipsport extraligy, v Mladé Boleslavi působil třeba obránce Mitja Robar, za Spartu hrál Robert Sabolič, který patřil k nejlepším střelcům celé soutěže. Jejich největší hvězdou, kterou jsem trénoval už od dětství, je bezesporu Anže Kopitar, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu, první centr Los Angeles Kings a opravdu hokejista par excellence. Právě s ním, ale i s pár dalšími hráči, si dodnes telefonujeme, do Slovinska každoročně jezdím a pořád tam mám spoustu přátel.

Jako trenér jste získal tři tituly s pražskou Spartou. Který z nich byl pro vás nejcennější? Ten první, kdy jste v play-off neprohráli ani jeden zápas, nebo třeba ten druhý, kdy jste po základní části byli až šestí a nakonec ve finále porazili Slavii?

Jako hráč jsem získal pět titulů s Duklou Jihlava, kde se později vítězení stalo samozřejmostí, druhé nebo třetí místo se považovalo za neúspěch, i když konkurence byla v té době opravdu velká. Tady ve Spartě určitě nejraději vzpomínám na titul z roku 2000, tedy ten úplně první. Sparta tehdy prvenství neslavila dlouhých sedm let, na takhle dlouhou pauzu tu nebyli zvyklí, protože předtím získávali titul s určitou pravidelností. Tenkrát se nám mj. dařilo i v Evropské lize, po skvělých výkonech jsme se probojovali až do finále v Luganu, kde nás ale porazil ruský Magnitogorsk.

Myslím si, že i mužstvo, které jsem v té sezoně vedl, bylo plné výborných individualit a opravdu vynikajících hokejistů. Byla radost za nimi stát a pracovat s nimi. Týmu se v předchozích sezonách nedařilo, začínal v podstatě od začátku, ale později se dostal do takové formy, že jsem věděl, že nás nikdo nedokáže zastavit. Tehdy jsem si vítězství opravdu vážil a říkal si, že lepší mužstvo už ve své kariéře asi nikdy trénovat nebudu, čímž rozhodně nechci shazovat týmy, se kterými jsem získal zbývající dvě prvenství, ale to první mám v srdci nejvíce.

Nemůžu se nezeptat na vašeho syna Davida, který je pětinásobným mistrem světa a má za sebou sedm sezon v zámořské NHL. Snažil jste se z něj už odmala vychovat profesionálního hokejistu?

Když jsem působil v Jihlavě, tak téměř všichni moji spoluhráči měli děti zhruba ve stejném věku. Kluci se po každém našem tréninku scházeli na ledě, takže si myslím, že jejich dětství probíhalo stejně jako u ostatních. Byli jsme taková jedna velká rodina. Nijak jsem netlačil na pilu, ale samozřejmě mě těšilo, že se David věnuje nějakému sportu. Už v žákovských letech mezi ostatními vynikal, bylo vidět, že má talent, většinou nastupoval o jednu nebo dokonce dvě kategorie výš, byl kapitánem mládežnických výběrů národního týmu. V té době mě napadalo, že by bylo fajn, kdyby třeba hrál nejvyšší soutěž v Čechách, ale o NHL jsem moc nepřemýšlel. Poté ho draftoval Edmonton, do NHL se ale neprobojoval, místo toho s pár dalšími kluky od nás strávil rok na farmě. Posbíral tam spoustu bodů, pozvánky do prvního týmu se ale nedočkal, proto jsem mu poradil, aby se vrátil zpět do Evropy.

close František Výborný info Zdroj: Deník/ Jaroslav Sýbek zoom_in V roce 1996 ho Ivan Hlinka nominoval na jeden z mezinárodních turnajů seniorské reprezentace, David mezitím hrál ve Švédsku a stal se jednou z hlavních postav Sparty, kde prožil dvě skvělé sezony. Přál jsem mu, aby se dostal na mistrovsví světa, protože mně se to nikdy nepodařilo. Ještě ten samý rok byl součástí vítězného mužstva na světovém šampionátu ve Vídni, což mu nastartovalo kariéru za Atlantikem. Tehdy jsem na něj byl opravdu pyšný. V té době se na něj do Prahy jezdil dívat Dave King, který se dobře znal se Slavomírem Lenerem a s českými hokejisty velice rád spolupracoval. Už tehdy měl našlápnuto k tomu, aby se stal trenérem Columbusu, a když se tak stalo, do jedné z klíčových rolí si vybral právě Davida, který v zámoří vydržel osm let. Jsem za to rád a i ho obdivuju, protože hráči s jeho postavou (179 cm, pozn. red.) se v zámoří adaptovali daleko obtížněji. V Columbusu patří mezi legendy, v klubové tabulce produktivity se drží na druhém místě za Rickem Nashem.  

Ve Spartě a později i v Mladé Boleslavi jste spolupracoval s Marianem Jelínkem. Z vašich společných rozhovorů mi přišlo, že jste si sedli jak profesně, tak lidsky, o čemž vlastně svědčí i úspěchy, kterých jste dosáhli. Jak byste vaši spolupráci zhodnotil?

Bylo to úžasné, s Marianem jsem zažil nejlepší roky své trenérské kariéry. Poznali jsme se v roce 2005 na Spartě, já se v té době zrovna vracel ze Slovinska. Týmu, kterému se před naším příchodem nedařilo, jsme se ujali v listopadu a hned od samého začátku jsme si neuvěřitelně sedli. Marian se už tehdy věnoval psychologii, dlouhou dobu dělal osobního kouče Jaromíru Jágrovi, takže v tomto oboru opravdu patřil k absolutní špičce. Se Spartou jsme získali dva tituly, poté se rozešli do jiných klubů a nakonec se po několikaleté pauze znovu sešli v Mladé Boleslavi. Pamatuji si, že jsem Marianovi, který tehdy působil v Liberci, po svém příchodu skoro každý den volal a přemlouval ho, aby šel do Boleslavi za mnou, že s ní určitě uděláme nějakých úspěch (směje se). Nakonec se mi to podařilo, vydrželi jsme tam čtyři roky a myslím si, že to, co jsme si předsevzali, tedy postup do extraligy a následné udržení týmu v klidnějších vodách tabulky, se povedlo.

Když se zpětně podíváte na své pětileté působení v Mladé Boleslavi, čeho si třeba nejvíce vážíte a co byste s odstupem času naopak udělal jinak?

Já bych asi nic moc neměnil. Jako svou hokejovou rodinu jsem vždy považoval Spartu, ale musím říci, že v Mladé Boleslavi jsem zažil něco podobného. V době, kdy jsem přišel, zde hrál můj syn, navíc jsem v Boleslavi končil hráčskou a u mládeže začínal trenérskou kariéru. Setkal jsem se s lidmi, se kterými jsem dříve pracoval, takže se mi tam vracelo o to lehčeji, všichni mi to usnadnili. Musím říci, že po dobu těch krásných pěti let jsem byl obklopen úžasnými lidmi z managmentu, majitelem nebo třeba kustody, pořád na to rád vzpomínám.

Coby člověku v pokročilém věku, který už všechnu mediální pozornost nemusí snášet úplně nejlépe, mi vyhovoval i fakt, že Boleslav, na rozdíl od Sparty, nepatří k velkoklubům, očekávání a nároky na ni tudíž nejsou tak velké. Poslední sezona v Boleslavi byla velmi těžká, na mě už dolehla únava, týmu se navíc tolik nedařilo. Nechci to úplně říkat, protože jde o mého syna, ale osobnost typu Davida nám v kabině opravdu chyběla. Ale celkově mi to tu hodně přirostlo k srdci, hokejové prostředí v Boleslavi mám rád a klidně bych se sem zase někdy vrátil.

Za svou kariéru jste vedl velké množství hráčů. Zajímalo by mě, jestli byste si dokázal vzpomenout, který z nich byl nejtalentovanější a který z nich všechny ostatní naopak převyšoval nasazením a prací v tréninku.

No, to musím tedy hodně zavzpomínat… (zamyslí se). Jen jednoho asi vybrat nedokážu. Napadá mě třeba obránce František Kučera, který během výluky NHL působil ve Spartě, těch osobností tu ale bylo daleko více. Petr Bříza, to byl skvělý kluk do kabiny a v klíčové fázi sezony, tedy před začátkem play-off, se uměl připravit naprosto neskutečně, dále bych zmínil třeba již zesnulého Jana Marka. Z poslední doby se mi vybaví třeba Radan Lenc, který se ze čtvrté lajny v Mladé Boleslavi propracoval až do národního týmu. Na mistrovství světa to sice zatím nedotáhl, rozhodně ale není bez šance. Jako další můžu jmenovat třeba Petra Nedvěda, Jiřího Dopitu… Je to těžké, těch hráčů, které jsem za svou kariéru trénoval, bylo opravdu moc (směje se).

Co je podle vás na vykonávání trenérského povolání nejobtížnější? Je to třeba čich na výběr správných hráčů?

close Nový trenér HC Mountfield František Výborný trénoval 4.listopadu poprvé s mužstvem. info Zdroj: Deník/Václav Pancer zoom_in V dnešní době je hokej, stejně jako ostatní sporty, hodně o penězích, většina klubů už má finanční prostředky na to, aby si mohla kvalitnější hráče dovolit. Ale v Mladé Boleslavi se mi třeba stalo, že jsme získali dražšího hráče se známým jménem, ale později se ukázalo, že prostředí klubu mu nesedlo, což se poté odráželo i na jeho výkonech. Líbí se mi, že hokejoví trenéři mají v posledních letech téměř podobnou funkci jako fotbaloví manažeři v Anglii, mohou tedy mluvit do výběru hráčů a být za ně zodpovědní. Ale trenérské povolání je především o tom, abyste svou filozofii nebo představu o tom, jak má mužstvo hrát, dokázal v tréninku přenést na hráče a oni to zvládli prodat v zápase. Kdybych to měl vztáhnout na současnou Spartu, tak tým se skládá už delší dobu, působí zde dobří hráči, kteří už mají z předchozích let některé návyky naučené, nemusíte jim vše vysvětlovat. Tato sezona sice neprobíhá podle očekávání, ale myslím si, že je to způsobeno generační obměnou, kterou Sparta prochází, chvíli to určitě potrvá.

Líbilo by se mi, kdyby se česká liga hrála podobně jako NHL. Tam se úspěšný tým, který třeba vyhraje dva tituly za sebou, musí vypořádat s vyššími finančními nároky hráčů a vzhledem k platovým stropům si je nemůže všechny dovolit. Tím pádem si musí vybrat jen několik z nich, kolem kterých chce mužstvo postavit a ostatní pošle jinam. Třeba i za cenu toho, že v nacházejících letech bude hrát na dně tabulky, dá šanci mladým hráčům. Samozřejmě, ne vždy se to musí povést. U našeho hokeje mi přijde, že se od prvního kola každý bojí případného neúspěchu, což ubírá i na atraktivitě, hráči jsou zbytečně pod tlakem. Druhá strana vám zase řekne, že když se z extraligy nebude sestupovat, zhorší se přístup hráčů, ale určitě bych se tomu nebránil a třeba po dobu dvou let bych zkusil, zda by to fungovalo. Příležitost by dostali mladí kluci, po čemž se u nás v posledních letech hodně volá, kluby by nemusely hráče zbytečně přeplácet. Možná by to byla cesta… 

Poslední dobou se ozývají hlasy, že český hokej je mírně na ústupu. Svědčí o tom třeba výsledky národního týmu na mistrovstvích světa nebo klesající počet českých hráčů v NHL. Jaký pohled na to máte vy?

Myslím si, že asi všichni, kdo se okolo českého hokeje pohybují, vědí, v čem je problém. Hodně se ukazuje na špatnou práci s mládeží. Po skončení v Mladé Boleslavi jsem krátce pracoval pro Český svaz ledního hokeje, navštívil jsem několik mládežnických akademií. A když jsem viděl, v jakých podmínkách ti mladí kluci trénují, nebo jaké rozdíly, co se týče podmínek, v jednotlivých klubech panují… Třeba Liberec, Sparta nebo Slavia mají velmi kvalitní zázemí, ale pak jsem narazil i na pár mužstev, které nechci samozřejmě jmenovat, kde vidíte, že všechno není v úplném pořádku. Samozřejmě netvrdím, že i v těchto týmech nemohou vyrůst dobří hráči.

Hokejovou základnu ale určitě máme menší a nevím, v čem nám země jako Kanada nebo USA utíkají. Myslím si, že ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi jsme na tom srovnatelně, každý má slabší i silnější roky. Máte pravdu, že se to odráží na výrazně nižším počtu hráčů v NHL, ale zas na druhou stranu musím říct, že co tuto soutěž sleduji, tak čeští hokejisté, kteří v ní hrají, mají kvalitu a dokáží se prosadit. Ale pravý důvod tohoto problému nevím. Ne, že bych se tomu alibisticky vyhýbal, ale touto problematikou se nezabývám, vše vidím jen z pohledu přihlížejícího.

Děkuji za rozhovor.

Vojtěch Tůma, student MUP