„Přesně vím, kdy jsem se rozhodl, že s tím musím něco udělat,“ říká muž, který na sobě nepřestává pracovat a na rovinu přiznává, že tomu nejdůležitějšímu v životě ho naučila smrt. Jeho nové pracovní výzvy jsou spojeny s technickým pokrokem práce hasičů. „Doba se mění, musíme být připravení, umět reagovat a mít odpovídající vybavení.“

Byla někdy nějaká jiná možnost, že byste byl něčím jiným než hasičem?
Určitě byla. Měl jsem svoje plány už jako dítě a pak dospívající kluk. Chtěl jsem být vojenským pilotem, to byl můj životní sen. Létání mě fascinovalo a přitahovaly mě i všechny sporty, které jsou s ním spojené. Ale lidský život je nevyzpytatelný a já se, vlastně náhodou, stal hasičem. Nikdy jsem toho ani na chvíli nelitoval. Tohle povolání mě obrovsky posunulo, mentálně i morálně. Dalo mi krédo, kterým se mohu řídit už napořád.

A to krédo zní…
Moje krédo je: „Smrt mě naučila žít“. Já vím, skoro se toho člověk až lekne, když se to řekne nahlas, nebo se to snad ani nehodí vyslovovat. Ale když se ptáte… Napadlo mě při jedné příležitosti, kdy jsem bohužel řešil následky velkého neštěstí. Vím své o tom, že smrt je všudypřítomná, krouží kolem nás, může vás připravit o život během vteřiny a někdy se může jevit i jako nespravedlivá, ačkoliv smrt je vlastně jedinou spravedlností. Záleží na úhlu pohledu. Viděl jsem tolik lidí, kteří třeba „jen“ jeli na koupaliště, na návštěvu, do divadla… a už se nikdy nevrátili domů. Dost na to, abych si opravdu poctivě uvědomoval v každou chvíli, kterou tu jsem, jaké mám vlastně štěstí. Proto na otázku: „Jak se máš?“ vždycky odpovídám, že dobře. Protože tak to je. Mám se dobře, když jsem ráno vstal, jsem zdravý a můžu žít tak, abych – kdyby se přece jen něco stalo – odešel ze světa s čistým svědomím a čistým stolem. S tímhle vědomím se dá postupovat směle kupředu a vlastně proti všem, kdyby to bylo potřeba. Vědomě se chci chovat tak, abych se každému mohl podívat do očí, abych splnil maximum toho, co jsem si pro ten daný den vytyčil za úkoly a nebudu fňukat ani si stěžovat. Tomu všemu mě naučila právě smrt, ta vyšší moc a síla, kterou vídám zasahovat do lidských životů a mám z ní neuvěřitelný respekt.

Jak konkrétně vypadala zmíněná náhoda, která vás přivedla k povolání hasiče?
Po návratu ze základní vojenské služby, psal se zrovna revoluční rok 1989, jsem se šel zaregistrovat na okresní vojenskou správu. Oslovil mě zaměstnanec veřejného požárního útvaru, který se tam ptal právě vojáků vracejících se ze služby do civilu, jestli nemají zájem stát se hasičem. Zaujalo mě to, a hlavně jsem si říkal „Proč ne?“ Už na střední škole mi jeden učitel vnuknul takovou myšlenku, že když už vám někdo něco nabízí, alespoň se na to doptejte, než řeknete ne. A tak jsem si řekl: „Neříkej ne“. Slíbil jsem, že se zastavím, a když jsem to udělal, potkal jsem úžasné lidi, tehdejší velitele pány Šnýdra a Molavce. Oni byli bezesporu hasičské ikony a já měl to štěstí, že jsem mohl sloužit právě s nimi. Byli to hasiči tělem i duší, jejich přístup mě oslovil a brzy mi došlo, že to je to nejsprávnější povolání pro mě. Že už vím, co chci celý život dělat. Od té doby se mě to drží.

Člověk asi musí být hasičem tělem i duší. Je to tak?
Ano, přesně tak, jinak to totiž ani nejde. Nemůžete to brát jen jako zaměstnání, to by nefungovalo. A mimochodem, když budeme mluvit o penězích, tak v době, kdy jsem nastupoval, byli hasiči podle platného katalogu prací ve druhé platové třídě, stejně jako třeba dělník ve výrobě dřevěných hraček. Aniž bych se tedy chtěl dotknout lidí, kteří vyrábějí hračky. Prestiž povolání veškerá žádná, na hasiče se koukalo skrz prsty, za první republiky to bývala dokonce nadávka. Občas to v nějakém prvorepublikovém filmu zazní. Myslím, že v Mužích v offsidu to zrovna je, že jsou někteří hráči „saláti“ a „hasiči“.

Hasiči se původně vyvinuli z metařů a úklidových čet, dost dlouho jim tedy zůstala nálepka, že je to povolání, které může dělat každý a ani na to nepotřebuje moc chytrou hlavu. Nebo si z nás lidi dělali srandu typu: „Ty seš požárník? No vy to tam máte dobrý – pijete pivo, hrajete karty, vyspíte se a jdete domů.“ Film Hoří, má panenko nám v tom moc nepomohl. Hasiči byli v očích lidí taková tragikomická parta, která když už něco dělá, tak to pokazí a když už někde hoří, přijedou pozdě. Jednak bych se našich předchůdců rád zastal, protože oni často museli zasahovat v naprosto nevyhovující výstroji a poradili si v neuvěřitelných podmínkách. Nemohli to být žádní nazdárkové, naopak. Oheň pálí dnes stejně jako před sto lety a oni proti němu zasahovali oproti nám vlastně s holýma rukama.

Na druhou stranu to opravdu chtělo nějaké změny a já měl to štěstí, že jsem je zažil doslova v přímém přenosu. Zažil jsem přerod požárníků v hasičský záchranný sbor České republiky se všemi těmi novými popisy práce, strukturou integrovaného záchranného systému, úkoly, které se do té doby nedělaly, i zlepšováním výstroje. Najednou jsme neřešili jen ohně, ale také dopravní nehody nebo technické zásahy. Učili jsme se všichni za pochodu, práce neuvěřitelně přibylo, o její pestrosti ani nemluvě. Byl to takový hukot, že mi deset let života splývá v jednu kouli s výraznými body jako jedny povodně, druhé povodně…

Zpětně ale mohu říct, že to byla úžasná doba a jsem rád, že jsem u toho byl.

Souběžně přišla komerční média a hasičům s renomé profese u nás bezesporu hodně pomohla.
Ze dne na den jsme byli v každých televizních novinách, kamery se nám dívaly pod ruce a mínění lidí se začalo otáčet. Vnímal jsem to sám. Když jsem někde na otázku ohledně povolání řekl, že dělám hasiče, většinou začali uznale pokyvovat hlavou, že jako dobrý… Předtím se mi to stalo jen jednou ještě v tehdejší Německé spolkové republice někde s přáteli na horách. Ale pak se to zlomilo i tady, hodně k tomu přispěla i práce hasičů během prvních velkých povodní na Moravě.

Kolikrát jste si během své kariéry řekl: „Kam jsem to vlezl?“
Jak už jsem zmínil, nelitoval jsem nikdy. Ono to bude znít asi jako klišé, ale… Pocit z toho, že můžete někomu pomoct, ten vám nikdo nezaplatí. Když opravdu zachráníte život a jste to vy, kdo ovlivnil výsledek, nijak se to vyčíslit nedá. Ale morálně vás to někam posouvá. Přivést někoho přes tu hranici smrti zpátky, vyrvat ho mezi živé, to je neuvěřitelná zkušenost.

Nechci si hrát na žádného spasitele nebo špičkového lékaře, ale situace, kterým hasiči čelí, by se daly označit jako válečné operace v době míru. Klidně těch „velkých malých“ válek může být několik denně – vzpomínám si na směnu, kdy jsme měli sedmnáct těžkých výjezdů. Byl jsem ještě mladý kluk a hodně jsem se ten den o sobě dozvěděl. Během deseti minut se z relativně klidného prostředí stanice ocitnete uprostřed apokalypsy, doopravdy ve válce o životy. Vidíte zesnulé, vidíte a slyšíte zraněné, působí na vás adrenalin, přeživší i svědci mohou vyvíjet další stres. Skutečně nevím, k čemu bych to lépe přirovnal. Vaše smysly jsou tak vyburcované, že cítíte, nebo nějak vnitřně poznáte už při příjezdu, jestli na místě někdo zemřel. Důležité je v tu chvíli zachovat profesionální přístup. Vědět proč tam jste a dělat to, co máte.

Na druhou stranu, jsme jen lidi. Někdy je to opravdu obrovský nápor, zažil jsem, že kolega zakolísal, to je přirozené. Od toho jsou tam v tu chvíli ostatní, aby ho někdo vzal za ramena, otočil k sobě, podíval se mu do očí a řekl: „Klid. Takhle ne. To zvládneme.“ Stejně tak věřím na samouzdravovací psychologické procesy v kolektivu. Vůbec nezlehčuji odbornou psychologickou pomoc, která v době mých začátků mimochodem vůbec nebývala, ale těžké zážitky chlapi asi nejlépe zpracují mezi sebou.

Byl nějaký okamžik, kdy jste se ocitl na pokraji psychických nebo fyzických sil?
Nechtěl jsem si to připustit. Bude to možná znít samolibě nebo pyšně a pýcha je špatná vlastnost. Tak spíš možná za to může nějaká moje snad přijatelná míra sebevědomí. Já tu práci vždycky „žral“, promiňte mi ten výraz, lepší mě nenapadá. Připravoval jsem se na ni i ve svém volnu, hodně jsem cvičil, hodně četl, stále jsem se snažil vzdělávat. Každý případ, který jsem řešil, byla pro mě svým způsobem výzva. Tak jsem si to nastavil na začátku a nemění se to. Tolik k psychice. No a fyzicky jsem ze všech hraničních okamžiků, včetně toho nejnebezpečnějšího, nakonec vyváznul.

Máte na mysli takový ten okamžik, kdy se celý svět kolem zpomalí a dosavadní život proletí před očima?
Nevěřil jsem, ale čas se kolem vás jakoby zastaví. Při jednom požáru na mě spadnul komín, na výšku měl přes dvacet metrů. Celá budova, kde jsme zasahovali, se už hroutila, takže jsme odtamtud utíkali a já se jako poslední ocitnul přímo pod komínem. Najednou na mě spadl kousek omítky, nebo úlomek cihly. Podíval jsem se nahoru a věděl jsem, že je zle, že se komín vlní a padá. Mojí jedinou únikovou cestou byla dlouhá chodba v ose pádu toho komína, takže jsem utíkal chodbou a komín se skládal za mnou.

Podobné záběry bývají ve filmech s Brucem Willisem zpomaleně.
Jenže já nejsem Bruce Willis, a tak jsem to úplně nedoběhl a komín mě trefil. Naštěstí jen do zad, nejprudší úder schytala tlaková láhev. Vyrazilo mi to dech a odhodilo ještě o pár metrů dopředu. Byl jsem samozřejmě odřený a otřesený, ale ještě jsem nějakou dobu chodil, než se mi udělalo špatně a odvezli mě do nemocnice. Tam jsem ležel na chodbě a poslouchal, jak si o mně povídají, že třeba už nebudu chodit. Ležíte a přehodnocujete celý svůj život, představujete si různé varianty – co a jak bude, jak se k tomu postavíte. Ale nakonec to dopadlo výborně. Po čtyřech dnech jsem šel domů.

Na revers?
Na revers (úsměv).

Vaše jméno zná dnes snad každý hasič v republice…
Přeháníte.

Nepřeháním, to je podložený fakt. Jste autorem unikátní metodiky nazvané Instrukčně metodické zaměstnání na vyprošťování osob z havarovaných vozidel. Na této metodice jste spolupracoval s Generálním ředitelstvím hasičského záchranného sboru České republiky. V praxi to znamená, že se moderní metodiku na nejmodernějších vozech přijíždějí do automobilky v Mladé Boleslavi učit hasičské týmy z celé země. Odkud se vzal ten nápad?
Vzpomínám si na jeden výjezd, kdy jsme přijeli k dopravní nehodě na silnici 1/38, nová Škoda Octavia se srazila s kamionem. Měli jsme vyprostit řidiče, ale ten osobní vůz jsme vůbec neznali, diametrálně se lišil od všech starších vozů, se kterými jsme se setkávali. Nevěděli jsme, jestli se airbagy aktivují nebo ne, měli jsme nedostačující hydraulické nářadí, nemohli jsme přestřihnout b-sloupek. Vnímal jsem ten stres, kolegy, lidi kolem. Vnitřně jsem si řekl, že přesně tohle je ten okamžik, který nechci, aby kterýkoliv hasič musel zažívat. A věděl jsem, že s tím musím něco udělat, aby se to neopakovalo.

Pár let nato jsem vnímal novou pozici právě jako šanci zařídit, aby ničemu takovému hasiči nečelili. Chvíli trvalo, než se projekt rozběhl, než se podařilo získat vozy určené k likvidaci pro to, aby se na nich hasiči mohli učit. Ale teď už projekt běží třináctým rokem, což je pro mě překvapení, protože jsem tomu původně dával maximálně tři roky.

Podle oficiální statistiky jsme vyškolili asi čtyři tisíce profesionálních hasičů, plus se školí dobrovolné jednotky určené pro zásahy u dopravních nehod a občas další hasičské jednotky, u kterých cítíme opravdový zájem a smysl takového školení. Protože když vidíte srdcaře, a my hasiči jsme vlastně kolegové nejen napříč republikou, ale troufnu si říct, že napříč celým světem, tak se jim věnujete. I kdyby to mělo zachránit jeden jediný život, potom to sobotní dopoledne stálo za to.

A další výzvy jsou už za dveřmi, nebo spíše ve dveřích, řekl bych. Představte si hromadnou dopravní nehodu na D1 v noci a sněhové vánici. Dvě auta na benzín, tři diesely, jedno na vodík a elektromobil. Přijíždějí hasiči, ve tmě, vánice, auta zapadaná. Potřebují nebýt v pasti, vědět, do čeho jdou, rychle se zorientovat, aby mohli efektivně pracovat.

Jak by mohlo řešení vypadat?
Klíč je v tom, aby hasiči věděli, jaké vozy mají před sebou a jak se ta auta můžou chovat. Tak, jako jde rychle kupředu svět, měli bychom stejně rychle reagovat i my hasiči. Postupy, výstrojí…

Mimochodem, co se týče výstroje, patří hasiči v České republice do čela žebříčku. Měli bychom se ale podle mého názoru více soustředit na nové postupy, nové výzvy – jako je například právě zmíněná elektromobilita. Nebo si vezměte, kolik chybí vody. Někdy je to nutné, ale jindy se zásah vhodným postupem a za použití vhodné techniky dá zvládnout s použitím minima vody, vysokotlaká čerpadla pracující s průtokem okolo 50 litrů za minutu jsou budoucností pro hasiče. Kdy s minimálním množstvím vody uhasíte celý pokoj v panelovém domě a spotřebujete třeba jenom 200 litrů vody, když víte, jak na to.

Velkou budoucnost má nepochybně hašení suchou pěnou, zejména v době, kdy v přírodě není dostatek volných zdrojů vody. Používáme drony, dovedu si představit větší zapojení tabletů nebo chytrých telefonů. Hodně o tom přemýšlím. Cíle si dávám záměrně ve svém profesním i soukromém životě, abych se udržel v nějakém napětí a neupadl do letargie. To by pak ze mě byl dinosaurus a vyhynu (úsměv).

Od pohledu je vidět, že vás technika zajímá. Úplně jste pookřál, když o ní mluvíte.
Protože se na mě vztahuje ten vtip o tom, jaký je rozdíl mezi klukem a chlapem. Odpověď zní: v ceně jeho hraček. Ale můžu mít sebelepší techniku, a pokud lidé, kteří ji obsluhují, neumí nebo nejsou z nějakého důvodu schopni provést rychlý, intenzivní zásah, není technika nic platná.

Kdy jste naposledy křičel?
Já se nechci rozčilovat ani křičet, protože to nic neřeší. Ve své podstatě nekřičím a ani to nemám v plánu. Někdy mluvím důrazněji, to je asi ta správná definice. Když dojde ke střetu zájmů nebo konfliktu, chci dotyčnému vysvětlit svoje stanovisko a na druhou stranu jsem ochoten poslechnout si to jeho. Samozřejmě u zásahu se velí v posloupnosti odshora dolů a poslouchá bez jakýchkoliv diskusí. To je jasné. Taky nesnáším lež. Obecně ji neberu a v našem povolání nemá místo už vůbec. Stalo se mi, že mi do očí lhal velitel úseku, kterému jsem jako nadřízený u zásahu velel. Dodnes tu nehoráznost nepochopím, vždyť tím ohrozil život dalších desítek kolegů.

Je podle vás mladá generace zhýčkaná? Nebo se i dnes najdou kluci, kteří se na profesi hasiče hodí?
Já takové to paušalizování, že je dnešní generace špatná, nemám rád. Možná jsou odkojení sociálními sítěmi a mají hlavu zamotanou ze všech těch možností, o kterých se nám ani nezdálo, ale… Ono se nakonec vždycky ukáže, že se lidi moc nemění. Věřím, že srdcaři hasiči se najdou vždycky. Rád bych jim ještě něco z toho, co jsem se naučil a co jsem poznal, předal, ale doufám, že jednou včas poznám ten okamžik, kdy už toho mám nechat. Snad to pochopím sám nebo mi to někdo naznačí. Pak může přijít někdo jiný a může to i třeba dělat líp.

Jinak ještě k vaší otázce – samozřejmě vidíme na fyzických testech, že kondice mladých lidí klesá, někdy mají potíže se zručností, protože zmizela řemesla a hasič, to je vždycky tak trochu taky zámečník nebo instalatér. Prostě musí mu to myslet a musí být šikovný na ruce. Taky by neměl mít problém s autoritami, respektovat posloupnost velení, s tím se občas mladí trochu potýkají. My jsme přišli z vojny a věděli jsme, že se vyšší šarže prostě poslouchají a basta. V tomhle to mají dnešní velitelé přece jen o něco složitější.

Na co se pak mladí mohou připravit, až budou hasičem třicet let, jako vy? Máte deformaci z povolání?
Určitě mám a hned na několika úrovních (úsměv). Na pracovních cestách do Indie, do Ruska i dalších zemí samozřejmě porovnávám práci nebo výstroj a techniku tamních hasičů s naší. To je jeden způsob deformace. Na dovolené si asi víc, než jiní lidé všímám únikových cest. Podvědomě si určím, co bych dělal a kudy s rodinou utíkal do bezpečí. Někdy to příjemně pomáhá v situacích, jako je například návštěva divadla. Docela často se mi stává, že přijdu pro kabát jinudy než davy a pohodlně bez tlačenice odcházím domů.

A pak přijde noc. Zdají se vám sny o práci?
Snažím se, aby se mi nezdály. Myslím na hezké věci na světě a taky mám to štěstí, že usínám opravdu raz dva. Spím krátce, ale intenzivně. Cvičím v domácí posilovně už v dost nekřesťanskou hodinu, aktivuju pohybem endorfiny a jdu do práce, kde si na mě díky tomu stresy jen tak nepřijdou. Celkově se snažím udržet rovnováhu těla a mysli, ve starém Řecku se tomu říkalo kalokagathia. To vám s usínáním dost pomůže, když se daří.

Myslíte si, že lidstvo někdy dokáže dostat oheň pod kontrolu?
Určitě ne. Oheň je živel, bude nás překvapovat a stavět před výzvy dál. Sice si nemyslím, že by se mohlo stát něco takového, jako v minulosti – že z celého města zbylo po požáru šest domů – jako kdysi v Třeboni, protože používáme jiné stavební materiály a roli hraje celá řada dalších faktorů. Ale jinak je potencionální oheň všude kolem nás, vlastně žijeme v době ohňové, dalo by se říct. Mobily to začíná a automobily končí. Nedovedete si představit, jak rychlé to může být.

Jednou jsem jel po dálnici z Prahy, asi v deset hodin večer v sobotu a přede mnou auto, které už vyloženě hořelo a kapal mu benzín, pravděpodobně závada na palivovém systému. Auto zespoda plálo, ale řidič to ještě nezpozoroval. Tak jsem pána předjel, rozblikal výstražná světla a lehce ho upozorňoval, ať zpomaluje. Jenže on to nepochopil, předjel mě zpátky a oheň tím rozfoukal. Předjel jsem ho nakonec asi třikrát, než pochopil, že nejsem žádný blázen a že se něco děje a konečně zastavil. V tu ránu bylo auto v plamenech, ani si nestihnul vzít ze sedadla spolujezdce doklady.

Až budete v důchodu… Co byste si přál, aby ostatní hasiči říkali o panu Cihelníkovi?
Já osobně bych nechal hodnocení své osoby na Bohu. To že jsem, udělal ve svém životě chyby a omyly vím, ale také jsem se snažil je v rámci svých možností napravit. Existuje citát italského básníka Leopardiho, který mě již na střední škole zaujal svojí jednoduchostí a přímočarostí. Kritika je lehká – dílo těžké.

JANA DIVIŠOVÁ