Kliknutím zvětšíte
„Člověk lituje v životě spousta věcí, zpětně bych možná udělal pár kroků jinak, ale vrcholový fotbal není souzený každému,“ ohlíží se v současnosti pětadvacetiletý fotbalista.
Jaroslav Tregler, Ondřej Kočí, Roman Květ, Karel Soldát, David Kilián, Patrik Brandner nebo Dominik Mašek. Jeho generační souputníci, kteří to na rozdíl od něj dotáhli až do ligy. On takové štěstí neměl. „Na spoluhráče jsem měl během své kariéry velké štěstí, ale paradoxně také smůlu, protože byli tak individuálně famózní, že vedle nich bylo těžké vynikat,“ přiznává.
Přesto na mládežnická léta, která prožil v 1. FK Příbram, vzpomíná rád. „Měli jsme super partu, dalo by se říct, že jsme byli jako rodina. Nejen na hřišti, ale také mimo něj,“ vzpomíná.
Součástí zmíněné party byla navrch i dvojice Antonín Barák a Aleš Matějů – v současnosti italští legionáři, kteří jsou pevnou součástí české fotbalové reprezentace. „Co se týká Tondy (Baráka), pracovitějšího hráče jsem nezažil. A ještě po tom všem, čím si prošel, tak mu to strašně přeji a fandím. Jeho příběh mi trochu připomíná Pavla Nedvěda,“ nabízí zajímavé přirovnání.
„Na druhou stranu Alda (Matějů), ten vždy proplouval, ale držel si svůj standard, neměl jsem pocit, že by mě někdy převyšoval na hřišti. Vždy, když sedíme na kávě, tak si říkáme, že fotbalový pánbůh už není pěkně dlouho doma, když tohle dopustil,“ směje se. „Teď vážně. I on má můj obdiv a přeji mu to. Hlavně bych u obou rád vyzdvihl, že se vůbec nezměnili. Nelétají v oblacích, žádná sláva v hlavě, ale naopak úsměv od ucha k uchu,“ prozrazuje David Sandr.
Sám měl také jeden velký fotbalový sen – rozhodnout slavné španělské El Clásico. „Dlouho jsem snil o tom, že nastoupím na Santiago Bernabéu za Real Madrid a dám dva fíky Barceloně. Jednou ale člověk prostě musí dojít na fotbalové rozcestí a zhodnotit situaci. Já jsem cítil, že to na Real Madrid v tomto životě nebude (smích). Pak jsem zjistil, že to nepůjde ani profesionálně. A na základě toho jsem se vydal rozdávat radost do nižších soutěží,“ líčí Sandr.
Svého rozhodnutí nelitovat nemusí. I tak ve fotbale zažil spoustu nezapomenutelných zážitků. Třeba během působení v Chrastavě si zahrál s hvězdným Jiřím Štajnerem. „Dneska už si tykáme, ale zpočátku jsem měl k němu velký respekt. Pro mě to je persona. Nejen pro to, co dokázal, že to dotáhl až do Bundesligy. Během prvního společného tréninku jsem kolem něj našlapoval po špičkách,“ vybavuje si první setkání s bývalým reprezentantem.
„Ač se o tom v České republice častokrát pochybovalo, protože měl a má blízko k pivu a cigaretám, je to obrovský profesionál. A to nejen na hřišti, kde i ve svém pokročilém fotbalovém věku patřil k nejlépe kondičně připraveným, ale i v kabině, kde dokáže uvolnit atmosféru. Takového hráče chcete mít v týmu a já si moc vážím, že jsem měl tu čest si s ním zahrát,“ vzpomíná Sandr, podle kterého je Jiří Štajner v tuzemských luzích a hájích nedoceněný.
„V Německu má mnohem větší jméno. Důkazem je to, že na naše zápasy kvůli němu pravidelně jezdila celá řada jeho fanoušků od našich západních sousedů,“ podotýká Sandr.
Další zajímavost se pojí k jeho pobytu v Austrálii, konkrétně v Melbourne. Při této příležitosti okusil tamní fotbalovou školu. „Hrál jsem tam normálně registrovanou soutěž. A šlo o velmi zajímavou zkušenost. Soccer, jak se tam fotbalu říká, je sice na vzestupu, ale jeho podpora je pořád velmi nízká. Australský fotbal je stále výrazně populárnější a jeho prvky se objevují právě v socceru. Soutěže jsou tedy především o fyzičce. I systém je jiný. Soutěž je rozdělena do několika pásem, aby se necestovalo velké dálky. Účastní se jí dvanáct týmů a sezona se hraje vždy v kuse bez přestávky. To kvůli tomu, aby si v těchto měsících, kdy je u nich léto, mohli užívat dovolených,“ prozrazuje.
Největšího úspěchu pak dosáhl v rámci malé kopané, kde to dotáhl až do reprezentace. „Byla to pro mě obrovská čest. Reprezentace je v každém sportu nejvíc. Když jsem slyšel státní hymnu, uvědomil jsem si, co jsem dokázal. S odstupem času si toho cením stále více. Je to pro mě určité zadostiučinění,“ říká David Sandr.
V dresu se lvíčkem na prsou odehrál celkem dva zápasy – oba proti Anglii v rámci přípravného kempu na Euro 2018. „Jeden jsme vyhráli a druhý prohráli. Bohužel, skončila tím tehdy dlouhá série neporazitelnosti, kterou naše reprezentace měla. Já se pak dostal i do širší nominace na samotné mistrovství Evropy,“ popisuje.
Na závěrečný turnaj, který Češi nakonec vyhráli, se ale nedostal. Přišel tak o titul mistra Evropy. „Na jednu stranu to samozřejmě mrzí, ale i to, že jsem se vůbec dostal do širší nominace, považuji při obrovské konkurenci za velký úspěch. V budoucnu bych se do reprezentace rád vrátil a zabojoval znovu o účast na velkém turnaji. Vzhledem k tomu, že Příbram je pravidelným účastníkem celostátní Superligy, to nevidím jako nereálné,“ věří Sandr.
V současnosti žije v Liberci, kde se věnuje své další velké vášni – kávě. „Obecně je známo, že fotbalisté mají ke kávě blízko. Já třeba nejen proto, že jsem vystudoval gastronomickou školu. Káva mě zajímá a v Austrálii jsem dostal šanci k ní ještě více přičichnout. Když jsem se vrátil, neplánovaně kvůli koronaviru, domů, chtěl jsem to nějak zužitkovat. Dostal jsem pracovní příležitost v jedné kafeterii v Liberci, kde jsem začínal jako barista a momentálně jsem už provozní.“
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
