Kdy jste dal svůj vůbec první gól, pamatujete si ho?
Jediné co vím, že to muselo být v roce 1975, protože 30. července toho roku mám první registraci v Kladně. Bylo mi necelých šest. Pamatuji si ale na první zápas. Se Spartou Praha C jsme prohráli 0:6 a od té chvíle bylo jasné, že nemohu jít nikdy do Sparty, pořádně mi to znechutili (smích). 

V kariéře jste vynikl na postu stopera, ale vzadu jste jako malý nehrál, že? 
Začal jsem v záloze a hrál tam až do dorostu. Ale když jsem jako mladíček přišel do chlapů, šoupli mě do útoku na křídlo. Dělali jsme tam černou práci pro zkušeného Milana Vdovjaka, ale to bylo v pořádku, pro mě to byla velká škola. Hráli tam i Míra Isteník, Míla Tichý, Míra Bubeník. Když jsem nastupoval mezi posledními, tak mě kopali do zadku ať mažu dopředu. Ale jinak mi samozřejmě hodně pomáhali. Byla to škola. 

A první gól za kladenské chlapy si vybavíte? 
Myslím, že to bylo proti Benešovu. Šel jsem na hřiště až ke konci utkání a šťastně, ale docela pěkně volejem přes celou bránu to tam trefil na 3:2. Bylo mi osmnáct. 

Brzy si vás vytáhla pražská Dukla, v té době vojenský tým. Kde si vás všimli, v reprezentacích jsme se tolik nepohyboval? 
Já byl třeba s Radimem Nečasem nebo Jirkou Novotným v reprezentační šestnáctce, tehdy jsme se dostali i na mistrovství Evropy. Ale nepostoupili jsme ze skupiny a já pak z reprezentací vypadl a hrál až za jednadvacítku. Nicméně s Kladnem jsem hrál už od patnácti dorosteneckou ligu i díky tomu, že když jsem dostal první šanci, hned jsem proti Spartě dal rozhodující gól na 1:0. Když už jsem byl starší, bojovali jsme právě s Duklou o postup. Docela zajímavé bylo, že jsem odešel během rozehrané sezony, v dubnu. Oni se mnou jednali už od konce předešlého roku, ale pak nic. Pamatuji si, že jsem ještě někde tancoval a zpíval: tri dny ma naháňali, ještě ma nedostali a druhý den jsem měl doma povolávák. 

Dukla pro vás byla vstupenkou mezi elitu, ale nebylo jednoduché se do áčka dostat, nebo se pletu? 
Byl to pro mě stěžejní klub a jednoduché to samozřejmě nebylo. Nejdříve jsem hrál za juniorku, to bylo ještě v útoku, pak v záloze. Na stopera jsem se dostal až po vážnějším zranění Dušana Fitzela. To bylo za trenéra Jareše. On nám mladým dal tehdy šanci při zimní lize Tatry Smíchov proti silné Bohemce. Naši áčkaři na zmrzlé škváře hrát nechtěli, ale my mladí se toho zhostili docela dobře. Už jsem v áčku zůstal a dostal nabídku, abych na vojně zůstal. 

A podepsal jste to, což asi nebylo jednoduché rozhodnutí, že? 
Nebylo. Jenže já tehdy utekl z útvaru, Kladno jsem měl přece blízko. Chytili mě a dostal jsem podmínku. A místo, abych byl v klidu, tak jsem ke konci tuhle podmínku proměnil a dostal deset ostrých. Seděl jsem tři dny v posádkové věznici, kde teď stojí Palladium, až pak někdo zaklepal a že mám jít na Duklu za panem Kockem. To byl skvělý člověk a velký znalec fotbalu a tehdy mi nabídl, abych to podepsal. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou. 

Proč, liga byla obrovskou šancí? 
To ano, ale tehdy jsem ještě s áčkem ani netrénoval. A Kladno bylo na postup do druhé ligy. Jenže já tehdy potkal v Praze už zmíněného Milana Vdovjaka a on mi řekl, ať neblázním a podepíšu to. Že do Kladna se mohu vrátit vždycky, zatímco tahle nabídka se opakovat nemusí. Měl pravdu.

Když už jsme u důležitých gólů, tehdy jste s Duklou přijel do Kladna k pohárovému zápasu a vy jste byl jeho hlavní hvězdou, vzpomínáte?
No jasně. Prohrávali jsme s Kladnem 0:2, ale já dal dva góly, pak jsem proměnil i penaltu a na ty jsme postoupili. A byl to moc důležitý obrat, proto Dukla tu sezonu vyhrála celý Československý pohár a v dalším roce jsme si zahráli Pohár vítězů pohárů. A to byl tehdy sen. 

Jenže první gól za Duklu to nebyl.
Ten jsem dal hned při prvním mistráku proti Slovanu Bratislava mému kamarádovi Šaňo Vencelovi. 

Pak už přišla Slavia, která vás získala v době, kdy do ní vstupoval Boris Korbel, čechoameričan a multimilionář. Vzpomínáte na tu dobu? 
Tehdy se amatérské smlouvy měnily na neamatérské a já dostal nabídku od Slavie. Pan Kocek už v Dukle nebyl, byl šéfem svazu, a mně nabídli lepší podmínky. Boris Korbel chtěl nejdřív do Sparty, jenže ta ho odmítla a zamířil do Slavie. Povedlo se udělat Patrika Bergera i další kluky. Byl to dobrý krok. 

Jaký byl vůbec Boris Korbel? 
Sympaťák, na nic si nehrál. Pohodář. Tehdy si pamatuji, že jsme byli se Slavií na soustředění někde ve střední Americe a mohli jsme si vzít i jednoho člověka s sebou. Byla to díky tomu vlastně tréninková dovolená, tým se dal hodně dohromady i co se týče mezilidských vztahů a pak šlapal. 

A první gól za Slavii? 
Ten si nevzpomenu, ale vybavím si jeden z prvních a kuriózní. Tehdy jsme hráli na Bohemce a já vstřelil nejrychlejší branku celého ročníku, už po necelé minutě po rohu. A ještě teď se musím smát, jak padnul: stoper odkopával míč, trefil mě do zadku a šlo to přímo do šibenice. Gól z půlky! A víte, co byla cenou za ten gól? Pětilitrová sklenice hub. 

Naštěstí jedlých, protože jinak byste se nemohl podívat do národního týmu. Za ten jste skóroval poprvé kdy? 
Tam si to vybavím dobře, dal jsem totiž jen čtyři. První v Irsku, tehdy jsme tam v hezkém utkání vyhráli 3:1. 

A nejslavnější? Asi ten proti Rusku na ME 1996…
Asi ano, i když stejně cenný byl i ten předešlý v kvalifikaci v Norsku. Kdybychom tam tehdy prohráli, tak jsme se do Anglie asi ani nedostali. A Norové vedli 1:0, když se mi povedlo před koncem (84.) vyrovnat. Jsou to všechno trochu životní náhody, ale hezké náhody a rád na ně vzpomínám. 

Teď už máte radost hlavně z gólů vašich svěřenců, vedete úspěšně národní tým do 19 let, udělali jste úspěch na evropském šampionátu. Nebo byste raději zpět do ligy? 
Řekl bych, že tohle je moje parketa, s hráči věku staršího dorostu se cítím asi nejlépe. 

Jenže v tomhle věku je největší úmrtnost hráčů, protože se přiblíží dosud zakázaným věcem. Jak s tímhle bojujete? 
Někdy to problém samozřejmě je, ale nám bylo také devatenáct, byť byla jiná doba. Holky, první cigareta, pivo, skoro každý to nějak vyzkoušel. Jde o to, aby tomu někdo nepropadl a bylo to v nějakých mezích. Já to rozhodně nikomu doporučovat nebudu. Nicméně musím říci, že dnes mají hráči disciplínu docela na úrovni. Jsou výjimky, které potvrzují pravidlo a všichni nemohou být stejní. Já bych to ani nechtěl. 

A co byste mladým napsal na recept, jak se dostat do fotbalového světa? 
Já nikdy neměl rád běhání, ani parametry jsem nikdy nevyčníval. Byl jsem pomalý a kondičně jsem nikdy nevyčníval. Teprve trenér Koubek mi v dorostu Kladna navedl, že budu muset s fyzičkou přidat. Měl jsem ale nějakou předvídavost, kopací techniku, spíš takovej přírodňák. Hlavně jsem měl a mám rád fotbal a nerad prohrávám. To byly asi největší atributy to, že jsem se s trochou štěstí někam dostal. 

Jan Suchopárek
Soustředění národního týmu U19 před ME na Braškově. Kladenští trenéři - hlavní Jan Suchopárek (vpravo) a kouč brankářů Filip ToncarNarozen: 23.9. 1969 v Kladně
Klubová kariéra: Kladno, Dukla Praha, Slavia Praha, RC Štrasburk, TB Berlín, Slavia, Kladno. 
Reprezentační kariéra: 13 zápasů za Československo, 48 za Českou republiku. Vstřelil čtyři góly. 
Největší úspěchy: vicemistr Evropy 1996, mistr ligy 1996, semifinalista Poháru UEFA 1996, vítěz Československého poháru (s Duklou) 1990, vítěz Českého poháru (se Slavií) 2002, vítěz francouzského ligového poháru (se Štrasburkem) 1997.