Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Popravdě, fandím Boleslavi. Ale miluju slávistický fanouškovský kotel. Snad se tam jednou tajně vypravím a napíšu z té návštěvy reportáž. Vždy takřka s otevřenými ústy sleduju, jak dokáží tleskat, hvízdat na povel i živelně, jak zvedají slávistické šály, mávají, vytvářejí obrazce. To je prostě samostatná kapitola, kterou by měl každý aspoň jednou vidět.

A tak sedím mezi slávisty a Boleslav právě dává první gól. Vyskočím, zakřičím gól, zatleskám, zatnu pěsti a mám radost. Kolem mne sedící slávisté se na mne nechápavě podívají, nevěří, že někdo může mít radost z toho, když Slávka dostane gól. Nota bene, když sedí mezi nimi v Edenu. Chápu je, ale naštěstí jsme v zóně, kde mne nikdo kamenovat nebude. Radost mohu projevit snad beztrestně, věřím.

Boleslav dává druhý gól, moje radost i jejich výhružné pohledy se opakují. Pak se to to stává potřetí. Když se to stane počtvrté, mnozí fandové kolem mne odcházejí, protože tohoto fotbalu mají plné zuby. Boleslav poráží v Edenu Slávii 4:0. A já mám radost. Jsem Slávista, ale Boleslav je Boleslav. Slávisté prominou. Snad.

Po každém domácím zápase se těším, jak parta fotbalistů Slavie doběhne pod kotel za severní brankou a tam se klaní, děkují a s fanoušky se navzájem loučí. Je to neskutečné divadlo, které musíte také vidět. Jako fotbalista, jenž to dotáhl pouze do krajského přeboru, jsem se na něco podobného vždy těšil. Bohužel, marně. O to více fotbalistům v červenobílém závidím.

Poslední hvizd rozhodčího, Slávie prohrává a kotel fanoušků se natlačuje těsně za branku a čeká na hráče, že jim zatleská a taky trochu vynadá. Prostě že si to vyříkají přes hradbu ochranky.

Jenže co se nestává. Slávisté se srocují uprostřed hřiště, podívají se směrem k fanouškům, ukloní se, zamávají a odcházejí do šaten. To kotel neskutečně naštve, na plochu létají kelímky s pivem a dokonce i několik slávistických dresů. A hlavně se stadionem nese neskutečný pískot, po němž následuje skandování My jsme Slávie, vy jste nic. Fanoušci naznačují, že oni tady budou navždy, kdežto hráč tu zítra být nemusí.

Takovou aroganci hráčů vůči věrným fanouškům, těm, kteří by za Slavii snad i položili život, jsem nejen nikdy nezažil, ale hlavně nečekal. Stojím na tribuně a po těle mi běhá mráz. Má dvojí příchuť: radost z vítězství Boleslavi a smutek z chování hráčů Slávie.

Inu, i to je podoba fotbalu…