Jste nejlepší českou plážovou fotbalistkou. Jak vám to zní?

Zní to určitě krásně, je to velká čest. Abych pravdu řekla, tak jsem to vůbec nečekala. Byl to teprve první ročník, kdy se vyhlašovala i fotbalistka roku, takže jsem za to moc ráda. Je to ale určitě takové ocenění pro náš celý tým – pro spoluhráčky, pro vedení, pro trenéry.

Těší vás to o to víc, že jste vůbec první vyhlášenou v historii?

Určitě ano. Jak říkám, nečekala jsem to a hodně mě to potěšilo.

Považujete to za svůj největší úspěch v kariéře?

No, největší úspěch… Asi je to spíš takové ocenění za dlouholetou práci v reprezentaci než nějaký životní úspěch. (úsměv) Myslím, že to je spíš odměna za všech těch patnáct let v plážovém fotbale.

Jak jste výhru oslavila, když je všechno zavřené?

Vlastně nijak, moc se teď slavit nedá. Přišly mi nějaké gratulace od spoluhráček, od trenérů a od rodiny, ale žádná oslava neproběhla. V dnešní době bohužel není možnost.

Jaká byla vaše cesta k plážovému fotbalu?

Dostala jsem se k tomu přes velký fotbal, který jsem hrála od třinácti let. Blíž k plážovému jsem se dostala zhruba v patnácti letech, tehdy byl v Praze turnaj, tak jsem si to šla zkusit. Oslovil nás tam trenér, který byl potom i naším reprezentačním koučem, s tím, že by chtěl dát dohromady „pilotní“ tým pro Českou republiku a že si zkusíme pár zahraničních přáteláků. Naštěstí se to potom rozjelo, přidaly se další fotbalistky a od té doby tady fungujeme. Za těch patnáct let už jsem zažila mistrovství Evropy nebo kvalifikaci na Světové hry. Je to dost cestování, ale pro nás jedině dobře.

Jak vzpomínáte na své fotbalové začátky?

Začínala jsem v Mnichově Hradišti někdy v těch třinácti letech. Tehdy jsme tam hrály třetí ligu. Potom s přestupem na střední školu do Ústí jsem šla hrát do prvoligových Teplic.

Sledujete i dál, jak se Hradišti daří, jste s někým v kontaktu?

Sleduju to prostřednictvím facebooku. Trenér Michal Maděra tam hodně dává fotky ze zápasů, na to se koukám. Ale v kontaktu ani s holkami, ani s trenérem nijak nejsem. Vidím jen to, co je na facebooku.

Hrajete ještě velký fotbal?

Ano, za druholigový klub FC Praha ze Střížkova.

Dokázala byste nějak srovnat velký a plážový fotbal?

Největší rozdíl je v tom, že plážák se hraje naboso, takže je tam velký rozdíl v technice. Míč se bosou nohou zpracovává jinak. Běhat v písku je taky rozhodně náročnější. Když nemáte dobrou fyzičku, tak si dáte jeden sprint a jdete dolů. V tom je velký fotbal příjemnější, hraje se na pevném povrchu. Je to prostě něco jiného než hrát na pohodu v kopačkách na pevném trávníku. Písek je víc nevyzpytatelný.

Jak byste popsala svůj herní styl?

Jsem hodně silově a rychlostně založená spíš než technická. Oběhám a odrazím všechno, ale ta technika se právě na písku hodně projevuje. Když člověk není technický typ, musí to dohánět rychlostí, silou a fyzičkou. Plážový fotbal hraju v obraně, ve velkém fotbale v záloze, na pravém kraji nebo uprostřed.

Jak je pro vás těžké mezi tím přepínat?

Pro mě osobně není velký rozdíl mezi trávou a pískem. Mám hru založenou na té fyzičce, do všeho jdu naplno tam i tam. Přepínám samozřejmě třeba co se týče toho povrchu, ale ta změna není vyloženě velká.

Jaké jsou vůbec v Česku podmínky pro hraní plážového fotbalu?

Nemáme tady vyloženě ženskou ligu, jen reprezentaci složenou z fotbalistek a futsalistek. Předloni, ještě před covidem, byl první ročník takové miniligy, hrálo se to na jednom hřišti v Praze. A jinak zázemí jako takové máme na novém hřišti ve Stodůlkách. Nebýt covidu, tak už tam normálně trénujeme a hrajeme. Musím říct, že zázemí, finance, organizace, to všechno v plážovém fotbale funguje. Kvůli covidu to ale bohužel všechno stojí.

Co vás čeká v nejbližších dnech a týdnech?

Záleží asi na pandemické situaci, teď máme jen individuální tréninky. Doufám, že už co nejdřív bude pokračovat ta naše druhá ženská fotbalová liga. První už se hraje, tak snad to brzy přijde i u nás. Tuším, že v plážovém fotbale byly na léto naplánované nějaké turnaje. Záleží ale fakt na situaci s covidem.