Váš otec je bývalým atletem, ale vás přivedl k fotbalu. Po oválu vás nechtěl honit?

Nejdřív jsem zkoušel hokej, ale na zimák se mnou neměl kdo chodit, tak jsem začal chodit na fotbal, protože stadion jsem měl za barákem. Táta pak i pomáhal v Boleslavi s trénováním.

Jak těžké pak bylo předčasné ukončení kariéry ze zdravotních důvodů?

Myslel jsem si, že to bude horší, ale už během angažmá v Čáslavi jsem cítil, že to na nějaký velký fotbal nebude a člověk se na konec mohl v hlavě tak nějak připravit.

Maséřina byla jasná volba?

Nebyla. Zkoušel jsem i trénování. Půl roku jsem byl v Boleslavi u dorostu, ale to mě nějak zvlášť nenaplňovalo. Nakonec jsem se vydal cestou masérství.

O svého odchovance se postarala Mladá Boleslav…

S panem Doležalem jsme se domluvili na půlroční zkoušce u béčka. A poté byla oboustranná spokojenost, tak jsme si plácli na další spolupráci.

Masér u fotbalistů – to asi není jenom po zápase proklepnout hráčům lýtka?

Ráno člověk dorazí do kabiny s dvouhodinovým předstihem, aby hráčům připravil pitný režim. Poté už přichází hráči, kteří potřebují zatejpovat, promasírovat, nebo protáhnout. Během samotného tréninku toho není zase tolik a po zápase klasické masáže, uvolnění a regenerace. Maséři mívají na starost i dobrou náladu v kabině.

Jak těžká práce je to v Boleslavi letos, když se nedaří tolik, jako v minulých sezonách?

Když se daří, tak nálada je super. Ale v poslední době se to zvedlo, protože kluci odehráli pár dobrých zápasů, takže nálada je pozitivní. Ale podzim byl krušný, tomu odpovídala i nálada v kabině.

Nohy vás na střídačce nesvrbí?

Teď už ne. Ze začátku by si člověk rád zahrál, ale prostě vím, že to nejde. Ale chci, aby se vyhrávalo a zápasy samozřejmě na lavičce prožívám.

Kdo je nejrozmazlenější v kabině Boleslavi?

Starší kluci už samozřejmě potřebují větší péči, hlavně co se tejpování týká, ale že by si někdo vymýšlel, tak to ne.

Na starost máte také pozápasový vítězný pokřik.

Ten jsem si vymyslel já. Na krku mám formu od bábovky, aby se nás držela forma a na hlavě paruku. Měl jsem nejdřív bílou, ale kluci mi v Portugalsku někde na tržnici koupili modrou, kterou používám teď.

Vy ale působíte i u národního týmu. Jaká tam vedla cesta?

Když kouč Jarolím věděl, že půjde k národnímu týmu, tak mě oslovil. Taková nabídka se samozřejmě neodmítá. Na pozici maséra člověk asi více dosáhnout nemůže. Každý sraz si užívám.

Je rozdíl v práci v klubu a nároďáku?

Ani ne. Jenom když se letí na venkovní zápasy, tak přibude balení vybavení, ale v národním týmu jsme na to čtyři, takže každý máme na starost něco. Rozdíl je jenom v tom, že jsme celý den k dispozici hráčům.

Poslední akce reprezentace byl turnaj v Číně. Přivezl jste si nějaké nevšední zážitky?

Začalo to už zpožděným letem, ten pak trval jedenáct hodin, takže jsme na místě hodně řešili sedmihodinový časový posun. Přiletěli jsme ve čtvrtek ráno a v pátek už se hrálo s Uruguayí. Na nějaké zážitky nebylo ani moc času, protože jsme veškerý trávili na hřišti nebo na hotelu, ale stihl jsem tam ochutnat nějaké červy.

A v národním týmu někdo vyžaduje speciální péči?

Třeba Tomáš Kalas má před každým zápasem hodně strečinku. I kluci z Basileje mají speciální program na předzápasové rozcvičce. I další brankář Tomáš Koubek má z Francie navyklé speciální cviky, takže když potřebují, tak jim s tím pomáháme.