Jako hráč nastupujete za Jíloviště, trénujete B tým Motorletu Praha, jste předsedou Okresního fotbalového svazu na Praze západ a navíc děláte experta v O2 TV. Jak se to všechno dá skloubit?
Ještě mám dvě malé děti, hospodu a vlastní práci. Organizace času je samozřejmě náročnější. Já jsem ale člověk, který by se nudil, kdyby nic nedělal. Jde to zvládat, člověk to musí trochu vyselektovat. Některé věci jsem si i propojil, třeba dělám společné tréninky Jíloviště s Motorletem B. Neztratím ani jedno a dá se zvládnout oboje. Jíloviště trénuje jednou týdně, takže jeden trénink děláme společný. Snažím se, abych všechno stíhal.

V Jílovišti trénujete i hrajete. Jak to jde dohromady?
Spolu s Horstem Sieglem a Tomášem Šornou jsme se tak domluvili. Horst má taky spoustu jiných aktivit, takže nemůže stíhat všechno. Na zápasech je on hlavní trenér, který vše řídí z lavičky. Většinu tréninků ale vedeme my s Tomášem. Jsme na to tři, takže se můžeme prostřídat.

V Motorletu jste hrál, takže vaše působení tam dává smysl. Proč jste si ale vybral pro další působení právě Jíloviště?
V O2 TV chodím často do studia právě s Horstem Sieglem, který tam působí. Už když jsem skončil, tak mě tam lákal, ale pak přišel covid. S majitelem Honzou Nekolou jsme se pak několikrát bavili a dal mi prostor pro rozvoj. Domluvili jsme se, že bych se mohl podílet i na přivedení některých hráčů. Hrát jsem ještě chtěl, takže jsme si plácli. I přes covid to vydrželo a teď myslím, že to nabírá slušný směr. Navíc to mám kousek, je to na Praze západ. Je to tam hezké a mají tam příjemné malé hřiště, kde se tolik nenaběhám.

Působíte zároveň jako předseda na Okresním fotbalovém svazu. Co obnáší tahle funkce?
Okresní svazy i celý FAČR by měly dodávat servis pro kluby. Aby fungovaly soutěže a aby kluby měly to, co do soutěže potřebují. Já jako předseda mám na starosti organizaci a vymýšlení nových projektů. Primárně ale organizaci. Jde o to, aby fungovaly soutěže, mládež, rozhodčí a disciplinárka. Od toho jsou pak jednotlivé komise. Tyhle všechny věci musí fungovat, aby soutěže jely. Nejsložitější je asi práce sportovně technické komise, která dělá termíny zápasů. Je toho dost, ale dá se to rozložit do více lidí.

Nevnímal to někdo jako střet zájmů, že stále hrajete a k tomu plníte tuhle funkci?
Nemyslím si. Je to na okrese, ale okresní soutěž hraje naše béčko, za které nenastupuju. Naopak si dávám pozor, aby tam kluci od nás z béčka neudělali neplechu, abych z toho neměl ostudu. Nemyslím si, že by to byl střet zájmů. Já ani nemám osobní ambice Jíloviště nějak prosazovat. Zvlášť v těchhle soutěžích jde úplně o něco jiného. Ať si chlapi zasportují a je zábava.

Když se podíváme do budoucna, v čem byste se viděl spíš? Je to role trenéra, funkcionáře nebo třeba televizního experta?
Musím říct, že mě baví všechny tři věci. Věřím tomu, že všechno má svůj čas a samo se to nějak vybere. Láká mě se dostat výš v rámci FAČR, ale taky by mě lákalo nějaký klub vést z pozice sportovního ředitele. Tam bych mohl zúročit svoje dovednosti a zkušenosti. Myslím, že bych uměl nastavit klubovou koncepci, už jsem s tím pomáhal na Motorletu. Tenhle směr mě hodně láká. Co se týče komentování v televizi, je to další věc, která mě baví. Taky o to nechci přijít a přemýšlím, že bych se v tom mohl posunout. Nechávám to otevřené, časem se to samo selektuje.

A trénování na vyšší úrovni by vás nelákalo?
Teď jsem neudělal zkoušky na profi licenci, kterou jsem vždycky chtěl. Tím, že toho mám dost, tak jsem to trochu odsunul. Vůbec jsem se na to nepřipravil a šel jsem to zkusit. Trénování mě ale hrozně baví. Furt jsem s mladými kluky na hřišti a cítím se tam velmi dobře. S áčkem můžu trénovat až třetí ligu a ambice na to mám. Časem se uvidí, co z toho vypadne. Učím se ve všech oborech. V rámci komentování třeba chodím na kurzy rétoriky, abych správně mluvil. Ve všem se snažím posouvat. Uvidíme, co z toho vypadne do budoucna.

Kdy budete mít další možnost se o licenci pokusit?
Teď odstartovala profi licence, na kterou jsem se nedostal. Musím říct na rovinu, že jsem se na to vůbec nepřipravil z různých důvodů. Další šance bude až za dva roky. Je mi čtyřicet a trenéři to dělají i v pozdějším věku, takže to by neměl být problém. Druhá věc je, že jsem úplně nechtěl jít cestou profi trenéra. Je super to mít, ale abych čekal na nabídku dělat asistenta v lize… Mám ještě svojí práci a poznávám život z mimofotbalové perspektivy. Navíc mě to baví. I to byl důvod, proč jsem se trochu odsunul dál.

Čemu přesně se profesně věnujete?Jsme společnost na development a k tomu máme i butikovou realitku. Protože mám spoustu známých, tak je mojí prací propojování lidí a shánění nemovitostí. Je to taková všehochuť, úplně to specifikovat nejde. Co dokážu zařídit, zařídím, co ne, to obstarají kolegové.

Jak dlouho byste ještě chtěl hrát?
To nevím. Je pravda, že toho moc nenatrénuju. Trénuju jen tak jednou týdně a v 1. A třídě pak hrají mladí běhaví kluci, takže mě to stojí dost sil. Den po zápase mě všechno bolí, ale stojí to za to. Adrenalin utkání je pro mě pořád motivující. I když je to 1. A třída, člověk pořád cítí zodpovědnost a jde na hřiště dělat to, co dělal celý život. Je jedno, jestli je to reprezentace, liga nebo 1. A třída. Ten pocit, když jde člověk na hřiště, je pořád stejný.

Pojďme se ohlédnout za vaší kariérou. Co je nejsilnější vzpomínka z dob, kdy jste hrál profesionálně?
Asi první start za nároďák ve Wembley, kdy jsem nastoupil asi v sedmdesáté minutě. To si budu pamatovat do konce života. Když jsem byl mladý, tak jsem měl sen hrát za nároďák. Tenkrát se mi splnil, navíc ve Wembley. To byl opravdu zážitek.

Co z toho, co jste sám zažil, byste chtěl hráčům předat?
Je to spousta věcí. Člověk se vyvíjí a ve dvaceti letech si některé věci neuvědomuje. Až zpětně ve čtyřiceti vidí, že udělal spoustu chyb. Chci kluky učit, aby chyby nedělali. Musí to mít samozřejmě všechno nějaký řád, takže i ten jim chci předat. Ať je to disciplína, nebo vůle. Já mám hodně mladé kluky. Z béčka Motorletu jsem udělal víceméně juniorku, takže jsou to všechno hráči přecházející z dorostu do dospělého fotbalu. To je úplně jiný sport. Říkám jim, jak se dospělý fotbal hraje, to jsou zkušenosti, které jim můžu předat. Když to nedokážou pochopit, tak jim to někdy i musím ukázat, že se to hraje takhle. Tím, že jsem spojil tréninky s Jílovištěm, kde jsou zase zkušení kluci, to dává krásnou souhru. Mladí kluci jsou běhaví, rychlí a dynamičtí, od starších hráčů zase trénink dostane zkušenosti. Oba manšafty to zvedlo, za což jsem hrozně rád.

V jednom z nedávných rozhovorů jste mluvil o svých problémech s alkoholem, který jste přestal před více než rokem pít. Je i tohle směr, ve kterém byste chtěl mladé hráče učit?
Jednoznačně. Od té doby, co jsem o tom mluvil, se mi ozvala velká spousta lidí, kteří mají podobné problémy. Dnešní doba má ale spoustu mentorů a koučů, se kterými se dá spolupracovat. Dneska je to hodně otevřené téma a vím, že hodně hráčů s mentálními kouči spolupracuje. To je dobře. Já se ale nebráním někomu poradit nebo pomoct, když se mi ozve.

Jak se s podobnými problémy pracuje v klubech? Jaká je vaše zkušenost?
Dřív to kluby zajímalo, ale zase hráči to nechtěli řešit. To je důležité, zaprvé by to hráči měli chtít sami. Zadruhé má každý hráč od jedenácti manažera, takže i tohle je jeho práce, aby jim dodal servis. V rámci klubu je to těžko nastavitelné. Když se nedaří, kluby si berou psychologa. Na dlouhodobou práci to ale úplně není. Klub může někoho nabídnout, ale mentálních koučů už je dnes opravdu hodně, takže si každý může najít toho svého. Je to hodně individuální, mně třeba taky někdo neseděl, takže jsem kouče několikrát měnil. Kluby by měly udělat servis, ale není to jejich priorita. Měli by to dělat hráči sami nebo jejich manažeři. Ti z nich mají peníze a potřebují je zdravé jak fyzicky, tak psychicky. Myslím, že se to tak v současnosti děje.

Na závěr se pojďme podívat na celek. Co říkáte na stav českého fotbalu?
Jsme v přechodu z jedné generace, která skončila, do takové akademické generace. Teď nám vylézají mladí talenti jako Hložkové a Karabcové, kteří prošli různými akademiemi. Je vidět, že to má smysl, ať už akademie FAČR nebo klubové. Vylezou z toho zajímaví hráči, už teď se objevuje řada mladých jmen. V přechodu jsme ale ve všech ohledech. Co se týče infrastruktury nebo rozhodčích. Sice se zlobíme, že to neumí, ale naučit se to musí. Po tom, co se stalo s Romanem Berbrem, máme nového předsedu. Jsme zkrátka v přechodu. To je správné slovo. Sám jsem účastníkem tohohle přechodu a to na více frontách. V rámci předsednictví, po klubové stránce i po stránce expertovské a srdeční, protože fotbal miluju. Věřím, že přijde doba, kdy zase půjdeme postupně výš. Bude to ještě trvat, ale věřím, že cesta je nastavená správně. Snad to přinese výsledky.