Kliknutím zvětšíte
V rozhovoru pro Deník se rozpovídal jak o oslavě, tak o tom, co by dělal, kdyby nebyl trenérem, i o tom, jak ho někdy trošku štve, že je často brán „jen“ za bodrého lidového vypravěče. „Ale zase mě pak těší, když mě někdo vidí v televizi, nebo v novinách a řekne si, že John ještě neumřel,“ povídá se svým typickým humorem.
Jak se vám vydařila oslava sedmdesátin?
Byla vynikající. Dorazila spousta přátel z fotbalu, ale taky z Kroměříže. Celkem asi sedmdesát lidí. Mrzelo mě, že nemohl Karel Brückner, který byl nemocný. Ale i tak to bylo perfektní. Složili mi písničku „John má sedmdesát“, takže jsme si i zabékali. Chci poděkovat Sigmě, že mi to umožnila uspořádat v krásném prostředí. Byl jsem nervózní asi deset dní dopředu. Všechno ale vyšlo parádně.
Jste vnímaný jako fotbalový symbol Hané. Všichni ale možná neví, jak neuvěřitelně ji propojujete.
Maminka je z Litovle, tatínek z Nasobůrek, já jsem se narodil v Uničově. Pak jsme bydleli v Kroměříži. Manželka je z Prostějova a žijeme v Olomouci. To je vážně celá Haná, máme to pokryté dobře.
„Bodrý Hanák“, ale i „spodina společnosti“
A nejlepší je, jak vás všude mají rádi a berou za svého. Jak to děláte?
To mě samozřejmě těší, když se řekne, že mě mají rádi. Ale pozor! To jde jenom o přátele. Já říkám, že když mě padesát procent lidí bude mít rádo a padesát procent ne, tak je to úspěch. Myslím si, že kdo by poznal i tu mou druhou stránku, tak by se někdy divil. Jak jsem se rozčiloval na hráče, rozčílím se někdy i v civilním životě. Spousta lidí by podle mě byla překvapená, a říkali by si, panebože, jak ho někdo může chválit. Taky bývaly časy, kdy jsem nebyl „bodrý Hanák“, ale „spodina společnosti“. To o mně napsal jeden novinář, radši ho nebudu jmenovat, už je to dávno (usmívá se).
Nejbouřlivější období z fotbalového pohledu byla devadesátá léta v Brně? Pamatuji si záběry, jak jste běsnil na oválu kolem hřiště.
No to byly časy… (směje se)
Co to s vámi dělalo, když jste se pak třeba zpětně viděl v televizi? Nespráskl jste někdy sám nad sebou ruce?
No jasně, že jo. Říkal jsem si: Panebože, je to vůbec možné, co to dělám? Když jsem trénoval ve Zlíně, rozhodčí nás dusil, tak jsem drapl balon, co je připravený na půlce, vběhl jsem čtyřicet metrů do hřiště a halfvolejkou jsem ho chtěl napálit! Neskutečné! Byl tam tenkrát Milan Kerbr a ten pak říkal: „Tréňo, netrefil jste ho, přitom ta halfvolejka, to je vaše silná stránka.“ Jako dneska to vidím. Taky jsem za to byl trestaný.
Omlouval jsem se. A nejen na fotbale
Manželka vás doma hubovala, když jste musel platit pokuty na disciplinárce?
Taky. Ale ta mě spíš usadila, když jsem byl moc nahoře. Špatně ty moje výstupy nesla moje maminka. Zvlášť, když jí někdo řekl takové to: „Co ten váš syn tam zase dělal?“ Maminku to hodně trápilo. Postupně jsem se poučil. Stálo mě to nemalé peníze. Když něco buduješ a najednou si spočítáš, že na pokutách zaplatíš 120 tisíc, tak tě to štve. Dneska kdybych trénoval, tak budu slušný. I když slušný, no… Někdy člověk ujede. Asi bylo štěstí, že se tenkrát nedávaly žluté karty trenérům jako dnes.
Omlouval jste se pak?
Omlouval a nejen na fotbale. Měli jsme třeba schůzi tam, kde bydlím. Něco se plánovalo, pak to padlo a mně se to nelíbilo. Tak jsem se hodně rozčílil. Některé manželky mých kamarádů byly hodně překvapené. Pak jsem musel na nástěnku napsat vzkaz, že se omlouvám za své vystoupení, že na sobě budu pracovat a už se to víckrát nestane. Hezké ale bylo, že mi pak ty holky odepsaly: „Bereme to!“ a daly palec nahoru. Není to se mnou vždycky sranda.
Emocím asi těžko v tu chvíli poručíte, že?
Když jsem cítil, že mi ubližuje rozhodčí, tak to nešlo, zastavit. Jindy mě zase třeba naštvali hráči, tak jsem je zpéroval. Kolikrát jsem si zpětně říkal, proč jim vlastně tak nadávám. Vždyť jsou to krásní kluci. Každý má jiné rodiče, třeba takové, kteří na ně nikdy nezakřičeli. Nenávist ke mně musela být někdy asi dost hrozná. O to víc si vážím, že mezi hráči většinou žádné nepřátele nemám. Asi je pravda, že čas léčí a to zlé už zapomněli.
O vás se přitom říkalo vždycky, že jste tohle uměl vycítit. Kdy pochválit, kdy naopak zvednout hlas a udělat třeba i nějaké divadlo. Byl to dar? Nebo jste na tom nějak pracoval?
Nijak zvlášť jsem se nepřipravoval. Je jasné, že dacana musíte zpucovat, ale mladé kluky zase nemůžete zadupat do země. Většinou jsem spíš kritizoval osobnosti v tom daném týmu. Abych je trochu naštval, vybudil.
Musíš být vždycky sám sebou
Vyučoval jste na studiu profilicence. Dá se trenérství naučit?
Každý jsme jiný. Já jsem třeba měl rád slušné trenéry. Dokola jmenuju Víťu Lavičku. Asi proto, že jsem takový nebyl a byli pro mě příkladem. Na druhou stranu jsem se nechtěl nikdy měnit. Všechny ty věci okolo nesmíš hrát. Musíš být vždycky sám sebou. Proto já brečívám, když mě někdo pochválí. Nebo když jsme vyhráli, tak jsem byl dojatý. Taky jsem ale seřval klidně funkcionáře. Bylo mi to jedno. Jak o mně řekl bývalý předseda disciplinárky Károlyi: „Uličný je dobrý člověk, ale nemá sebekontrolu.“ A tu jsem opravdu neměl.
Kdybyste ji měl, byl byste tak úspěšný?
To je otázka, asi ne. Kdybych hrál slušňáka, nebyl bych to já. Neměl bych tu sílu. Při druhém angažmá ve Zlíně jsem měl zdravotní problémy, tu srdeční arytmii. Začal jsem mít o sebe hrozný strach. Přípravu jsem si udělal, odříkal to, odtrénoval to. Ale už tam nebylo žádné šmé, nebylo to prostě ono. Bez toho mi to prostě nešlo.
Byl jste bouřlivák, ale taky jste se přiznal, že jste chodil na Svatý Kopeček zapalovat svíčky do kostela. To je ten váš Jekyll a Hyde? Nebo to byla jen taková pohádka?
(směje se) To bylo spojené s rodinou. Jezdili jsme tam, když jsem se potřeboval trochu zklidnit. Nejsem ale věřící. Chodil jsem poděkovat, jak já říkám, do vzduchu. Tomu nahoře jsem vždycky povídal: Kamaráde můj, jsem rád, co všechno pro mě děláš. Opatruj, prosím, dál celou rodinu a tak podobně. A závěr jsem si někdy přidal: Víš, dneska hrajeme se Spartou, tak kdyby sis náhodou vzpomněl, tak bych potřeboval vyhrát. (usmívá se). K tomu mám výborný příběh z Ružomberku.
Povídejte.
Měl jsem tam tenkrát pobožného brankáře. Vykládal jsem mu, jak jsem byl takhle prosit o pomoc před zápasem s Žilinou. A my ho prohráli 1:4! Tak jsem si u něj stěžoval, jak je to možné. A on mi odpověděl: „Ale pán trenér, On to vie. On vie, že to nepotrebujete. Veď máte všetko, auto, dom…“ A to je taky pravda…
S Hradcem jsme soutěž neskutečně proletěli
Často jste opakoval, že jste měl štěstí, že jste se mohl živit svým koníčkem. Zároveň je ale trenéřina hodně nejisté povolání. Měl jste během kariéry někdy pocit, že je konec a nikde vás nevezmou?
Po angažmá v Opavě v roce 2000. Myslel jsem si, že tam ligu zachráním a nepovedlo se. Prohráli jsme poslední tři zápasy a šli dolů. Bylo mi padesát a byl jsem zlomený člověk. To jsem si myslel, že jsem skončil. Říkal jsem to i doma.
Ale znovu jste se nastartoval…
Zavolali mi z Hradce Králové. Druhá liga. Trochu jsem ohrnul nos, ale pak jsem si řekl, že to musím vzít a ještě to zkusit. Tenkrát jsme soutěž neskutečně proletěli s mým asistentem Martinem Černíkem. Až po tomto angažmá se ozvali i tady domácí z Olomouce. Do té doby mě nechtěli. A přišla další krásná éra těch let 2004, 2005. Říkal jsem pak později u piva, že jsme mohli udělat víc než třetí místo. To jsem si taky naběhl. Dneska už si ze mě funkcionáři dělají srandu, že jsem měl udělat titul (směje se). Měl jsem štěstí na skvělý tým, dvě kompletní jedenáctky, které by mohly klidně hrát.
Trenér potřebuje štěstí, že?
Jasně. Třeba štěstí, že jste v pravou chvíli na správném místě. Jako s tou půlroční brigádou v tom roce 2012. Nebo na gól, který dal Zdena Klesnil se Slováckem v devadesáté minutě, který otočil celý ten půlrok. Vyhráli jsme pak v poháru na Baníku, vyhráli jsme v Plzni 4:0… Bylo to neuvěřitelné. Měli jsme sedm bodů po podzimu, zachránili se a ještě vyhráli pohár. Když jsem nastupoval, tak jsem málem ani nevěděl, že nějaký pohár hrajeme.
Vždycky jste věděl, že chcete dělat trenéra?
Studoval jsem fakultu tělesné kultury a specializaci fotbal. A po jejím absolvování jsem měl oprávnění dělat nejvyšší soutěže. Už když jsem hrál, tak jsem trenérům do toho i trochu kecal. Milan Máčala mi tady chtěl dát jednou i po paštěce. Ale nic neslušného. V Plzni mě třeba trenér vyvolával, když se chtěl zeptat, co si o tom kdo myslí, když jsem měl to vzdělání. Ve dvaatřiceti, když přišel můj hráčský konec, tak jsem šel dělat asistenta do Hranic na Moravě a pak do Uničova, a tam to všechno začalo.
Měl jste nějaký plán, kdyby to nevyšlo?
Veterinu, kterou jsem studoval, to jsem nikdy neuměl. Asi bych byl bezdomovec (směje se). Ale ne, nejspíš bych šel učit. Asi bych dělal učitele tělocviku, snad bych sehnal flek.
Sžil jsem se s tím, že jsem provinční trenér
Nikdy jste nevedl Spartu nebo Slavii, ty opravdu velké kluby. Někde jste prohlásil, že na to jste neměl. Nebylo to třeba jen o tom štěstí ve správný okamžik?
Jako jsem věděl, že nemůžu do zahraničí, protože neumím cizí řeči, tak jsem si vždycky myslel, že prostě nejsem tak odborně na výši, abych mohl trénovat takové kluby. Možná to byla zbytečná skromnost, nevím. Kdyby se mi v těch 55 letech ozvali, asi bych tam šel. Byli tam ale lepší trenéři a lepší jména. Sžil jsem se s tím, že jsem provinční trenér.
Nejtěžší angažmá bylo tedy HFK Olomouc? Kde jste musel vyhrávat i přáteláky?
(směje se). Laďa Dostál (bývalý šéf HFK – pozn. red.) byl taky na oslavě a říkal jsem mu, že ne funkcionáři ligových mužstev, ale on mi dával největší čočku. On to neřešil. Uličný, neUličný, když byl v ráži tak vletěl do kabiny a bylo. V lize bych ty funkcionáře vyhnal, ale tady už jsem byl jednak klidnější a jednak jsem si myslel, že už mám stejně po kariéře. Delší dobu jsem tenkrát nikde netrénoval, tak jsem to vzal. I kvůli tomu, že mi Laďa vytvořil skvělé podmínky. Je to borec.
Dokud se o vás mluví, tak žijete
Musím se zeptat. Ty vaše pecky, chyby ve jménech a podobně. Byla to vždycky improvizace. Nebo trochu hra?
To si nejde připravovat. To z tebe musí samo vyletět ven. Něco samozřejmě bylo v kabině na odlehčení nálady trochu připravené. Třeba jsem poprvé přišel do kabiny a zeptal jsem se: „Tipněte si, trénoval už jsem někdy nějaké mužstvo?“ Nebo jsem se ptal, z kterého jsem města. S těmi jmény jsem se opravdu někdy pletl. Nevzpomněl jsem si, tak jsem zařval: „Šestko, vracej se!“
Nevadí vám, že jste někdy braný hlavně jako vypravěč veselých historek?
To mě někdy trochu štve. Ale taky se řídím tím, že dokud se o vás mluví, tak žijete. Teď mě pochválil Láďa Vízek v novinách. Nemusel, ale vzpomněl si na mě, že mám narozeniny. Potěšil mě Jindra Trpišovský ze Slavie, který mi poslal krásnou esemesku. Psal mi i Víťa Lavička. Přiznávám, že mě potěší, když si na mě takové osobnosti vzpomenou. I to, že když mě někdo uvidí v televizi, nebo si přečte rozhovor, tak si řekne, že ten John ještě neumřel.
29
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
