„Byly to nádherné časy,“ říká jednačtyřicetiletý Černý, který si dodnes rád zakope za Dolní Chabry. Klubů v kariéře vystřídal víc než dost, bohužel ho také trápila zranění.

Jak dnes vzpomínáte na své začátky v Třinci v letech 1999 až 2001? Jde o město spjaté víc s hokejem…
Na časy v Třinci mám samozřejmě hezké vzpomínky, bylo to mé první angažmá mezi dospělými a hrávali jsme druhou ligu. Já jsem do té doby hrál akorát v mládeži Bruntálu, takže to pro mě byl velký skok. Chviličku trvalo, než jsem se do toho dostal, ale postupem času to bylo lepší. Vzpomínám si, že jsme měli výbornou partu v kabině a všechno fungovalo.

Pak následoval přesun do Opavy, která v té době už měla nejlepší roky za sebou.
Je pravda, že už to v Opavě nebylo takové, jako v nejlepších letech. Spíše se tam hrávalo o záchranu nebo o postup z první ligy. Vzpomínám si na jeden z prvních zápasů, který jsme doma hráli se Spartou. Stadion tehdy ještě byl na stání, na zápase tehdy mohlo být snad patnáct tisíc diváků a atmosféra byla výborná. Jen mě mrzí, že se nám v sezoně příliš nedařilo a nakonec jsme spadli do druhé ligy. Ale samozřejmě oproti Třinci, kde na nás chodilo třeba sto diváků, to byl obrovský rozdíl.

Nicméně vy jste v lize zůstal, vyhlédla si vás Olomouc. Šlo o důležitý posun?
Tam jsem měl přijít jako náhrada za Aleše Urbánka, který tehdy koketoval se Spartou a zahraničím. Jenže nakonec k jeho přestupu nedošlo a v kádru jsme zůstali oba, takže hlavně v prvních dvou sezonách jsme se v sestavě střídali. V jednom roce jsme dokonce hráli předkolo Poháru UEFA. Pamatuji si, že jsme hráli se Sarajevem a vypadli jsme na penalty. Před třetí sezonou v Olomouci se mi ale utrhl křížový vaz v koleni, takže mě klub poslal rozehrát se do Brna.

V Olomouci vás mimochodem vedl i Petr Uličný, trenérská legenda. Jaký byl?
Výborný chlap a trenér, i když samozřejmě trošku bouřlivák. (směje se) Jsme spolu celou dobu v kontaktu, občas si na Facebooku napíšeme. Shodou okolností jsem si koleno urval zrovna pod jeho vedením.

Hostování v Brně se nakonec změnilo v přestup. Dařilo se vám tam víc než v Olomouci?
Vyhlédl si mě tam trenér Karel Jarůšek, který přišel do Opavy zrovna v době, kdy jsem já odcházel do Olomouce, takže jsme se tehdy trochu minuli. Po individuální stránce mi to sedlo, nastřílel jsem i nějaké branky, i když jsme první dvě sezony hráli spíše o záchranu. I v Brně ale byla fajn parta v kabině a všechno fungovalo.

Proč jste tedy nakonec odešel do Českých Budějovic, které byly na podobné, ne-li nižší úrovni?
V Brně tehdy začínala úspěšná generace, která na mistrovství světa dvacítek vybojovala stříbro, hodně byli vidět Luboš Kalouda s Markem Střeštíkem. Měl jsem nějaké zprávy o tom, že už by má pozice nemusela být tak pevná, a nakonec jsem vycítil, že pro mě bude nejlepší změna prostředí.

A na jihu Čech jste zářil tak, až vás v roce 2008 koupila Slavia. Proběhlo to hladce?
K přestupu mohlo dojít už o půl roku dříve, jenže v Budějovicích si za mě v létě řekli o strašně velkou sumu, což Slavia nechtěla dát. Potom ale postoupila do Ligy mistrů, za což samozřejmě dostala spoustu peněz, takže mě v zimě koupili.

Šlo o nejpovedenější roky vaší kariéry?
Jednoznačně, to byla paráda. Povedlo se nám udělat dva tituly, navíc Eden byl tehdy zcela nový a chodilo na nás spoustu lidí, takže do sebe všechno zapadalo. Pamatuji si, že nejméně lidí za celou sezonu přišlo na zápas s Příbramí, a stejně byla návštěva snad patnáct tisíc. Byly to opravdu nádherné časy, zažili jsme i evropské poháry.

Vy jste dokonce dostal dvě pozvánky do reprezentace…
Jeden zápas jsem odehrál na turné po USA, kde jsem odehrál zápas s Tureckem, podruhé jsem hrál pod trenérem Strakou proti Maltě. Nechci nějak snižovat kvalitu dnešní reprezentace, ale tehdy byla ještě mnohem kvalitnější, všichni hráči působili v zahraničí a měli obrovskou kvalitu. O to větší čest to pro mě byla.

Na Slavii ovšem vzápětí přišly horší časy, fotbalově i ekonomicky. Proto jste v klubu skončil?
Ano, to je pravda, v průběhu mé třetí sezony nahradil pana Jarolíma trenér Petrouš a už to nebylo takové. Mě v té době končila smlouva, ale rozhodl jsem se ji neprodloužit. Slavia mi potom bohužel začala dělat trochu problémy. Dlužili mi několik výplat a dal jsem je k arbitráži. Po mém odchodu do Ankaragücü mi nechtěli poslat transfer kartu, na kterou jsem čekal snad dva měsíce.

Proč vám následné angažmá v Turecku moc nevyšlo?
Tři dny poté, co mi konečně přišla transfer karta, v klubu vyhodili trenéra, přišel tam Turek, já se zase zranil a pak už jsem nehrál. Potom mi v létě na halovém fotbálku v Horním Benešově prasklo stehno, do toho mi zase z Turecka volali, že mám přijet a chtějí mě vidět. Celé to nakonec skončilo tím, že jsme v Turecku i s dalšími českými kluky dali výpověď, protože klub měl i finanční problémy.

Takže se pokazilo úplně všechno…
Nechci ale Turecko jenom hanit, protože každá zkušenost je dobrá. Poznal jsem, že tam jsou do fotbalu úplní blázni, fanoušci byli neskuteční.

Po návratu jste se ještě objevil znovu v Českých Budějovicích a v Senici, moc jste toho ale neodehrál. Táhla se s vámi zranění?
Svým způsobem ano. Měl jsem už po třicítce, do toho jsem měl za kariéru sedmkrát různé problémy s kolenem. Takže už to bylo těžké, měsíc nebo dva jsem hrál a pak se zase zranil. Nakonec jsem usoudil, že už mi to za to nestojí a z velkého fotbalu se trochu stáhnul.

Působil jste poté ještě v Rakousku a Německu, že?
Ano, jednalo se o nižší soutěže, už to nic velkého nebylo. Jezdil jsem navíc jen o víkendech na zápasy.

A v dnešní době se ještě fotbalu nějak věnujete?
Hraju ještě za Dolní Chabry, v klubu je i Vláďa Šmicer, který dělá takového manažera, takže je to fajn. (usmívá se) Snad se postupem času uvolní vládní opatření, abychom zase mohli hrát. Co se týče trenéřiny, to jsem zatím nezkoušel. Odrazovalo mě od toho i bývalé vedení fotbalu, věřím ale, že to teď noví kluci chytnou za správný konec a půjde to i bez různých postranních věcí.