Kliknutím zvětšíte
Když se řeknou evropské poháry a Sigma. Jaký největší zážitek se vám vybaví?
Pro mě to byl určitě domácí zápas se španělskou Mallorkou v roce 1999. Jednak to byl můj úplně první zápas v pohárech a navíc se mi ještě podařilo vstřelit gól. Bylo to sice až za stavu 0:3, ale pro mě byl pochopitelně speciální. Ještě ke všemu hlavou, což se mi pak v kariéře podařilo asi už jen jednou (směje se). Na to vzpomínám moc rád.
Vy jste tehdy v kádru áčka začínal. Byl to dokonce jeden z vašich vůbec prvních zápasů za Sigmu, že?
Nebyl úplně první. Bylo to po nějakých dvou nebo třech ligových kolech. Ale to léto jsem přišel do áčka z dorostu.
Většina z hráčů současného kádru s poháry podobně jako tehdy vy zkušenosti nemá. Jak se hráč cítí, když jde do něčeho takového?
Já jsem měl výhodu, že jsem nikdy nebyl stresař. V dorostu v nějakých 15 letech jsem měl těžší období. A tam jsem nervozitu úplně odboural. Tenkrát jsem nějakou chvíli nehrával. Byl jsem fyzicky menší a slabší a pral jsem se s tím přechodem mezi kategoriemi. Někdy v téhle době jsem se zařekl, že si zápasy a fotbal celkově chci hlavně užívat a když už jsem dostal příležitost, tak jsem se chtěl ukázat. Tam jsem se nějak odnaučil nervovat se z fotbalu. Mám k tomu i takovou osobní komickou historku.
Povídejte.
V Sigmě byl tenkrát obránce Karel Rada. Borec, který to nakonec dotáhl ohromně daleko, do reprezentace i do zahraničí. Ale v mých očích tenkrát nebyl vůbec žádný zázrak. Říkal jsem si, že s balonem toho neumí ani zdaleka tolik, co já. V mých očích byl tehdy s prominutím kopyto. A já jsem si pořád říkal: Sakra, když tenhle chlap může hrát ligu, tak proč bych s trochou štěstí nemohl i já.
Kupodivu mě to přesně v té chvíli nějak nakoplo. A jako zázrakem se i ta moje situace, kdy jsem nehrál, během pár měsíců otočila. Trochu jsem vyrostl, zesílil a na hřišti se najednou nebál ničeho. Ani ta Mallorca už mě pak nerozhodila. Na to jsem se už jenom strašně těšil.
Mallorca tenkrát měla v Evropě jiný zvuk než dnes…
Byl to slavný španělský soupeř. Měli skvělé hráče jako třeba Diega Tristána, španělského reprezentačního útočníka, i další, ale i přesto to bylo ještě pořád relativně hratelné. Mimochodem zrovna s Tristánem jsem si vyměnil po zápase dres a někteří starší borci od nás to nenesli moc dobře, protože jsem jim ho vyfoukl před nosem (směje se). I za to asi vděčím té své drzosti.
Takže recept pro současnou Sigmu je: Buďte zdravě drzí jako já?
Je fakt, že mě tahle vlastnost dost pomáhala. I u fanoušků jsem byl takový oblíbený, že jsem na hřišti do všeho vletěl trochu bez stresu. Nebál jsem se dělat kličky a podobně. Ale nevím, jestli zase takoví můžou být všichni. Takže nevím, jestli je to univerzální recept.
Mallorca byl váš první velký soupeř. Který zápas byl z vašeho pohledu herně nejvydařenější? Kdy jste si říkal: Dneska mi to jde a vidí to celá Evropa?
Asi domácí zápas s Vigem v roce 2001, který jsme vyhráli 4:3. To byl naprosto fantastický zápas. Pepa Mucha dával dva góly a já jsem mu nahrával. Byl plný stadion, lidi bláznili, to bylo skvělé. A ještě taky další zápas doma se Zaragozou v roce 2004.
Dalšího španělského soupeře jste doma mačkali a málem ho senzačně vyřadili.
Tam jsme prohráli gólem chvíli před koncem 1:0. Doma jsme pak vedli a chvíli byli i na postup. Válcovali jsme je a na stadionu byla úplně úžasná atmosféra. Vzpomenout musím i na finále Intertoto Cupu s Udine o pár roků dřív, kde jsme prohráli až v prodloužení. To byly krásné zápasy a krásné roky. Taky jsme v těch letech měli podle mě nejlepší tým, jaký Sigma kdy měla.
Dáte sestavu klíčových hráčů dohromady?
Jistě. V obraně Kotůlek, Ujfaluši, Machala, v záloze Mucha, Kováč, já, Kučera, pak Vlček, Reiter vepředu. To byl mančaft, ze kterého to všichni někam dotáhli.
Co vám tyto zápasy daly do další kariéry?
Pro mě to byl vždycky veliký svátek. Oslava, možnost zahrát si proti velkým soupeřům, na velkých stadionech. A taky možnost podívat se do zahraničí, protože v té době se zase až tolik necestovalo. Tenkrát někdy v roce 1998, 1999 to byl trochu jiný svět, než je dnes. Přímo pro mou vlastní kariéru byla ale asi důležitější než poháry a zápas s Mallorkou hned můj další rok v lize, kdy se mi podařilo dát šest gólů. A pak samozřejmě hlavně úspěch s nároďákem do 21 let, kde jsme se stali mistry Evropy. To mi otevřelo cestu.
Jinde jste si už ale evropské poháry nezahrál, že?
Ne. Dostali jsme se do poháru jen s Omonií Nikósia, kde jsme se prokousávali přes ta úvodní předkola. Nakonec jsme vypadli s Manchesterem City. Tehdy to byla doba, kdy tam ještě nebyli šejkové a jejich velká éra teprve začínala. Už tam ale byl třeba Brazilec Robinho. Já jsem se však na hřiště nedostal, byl jsem jen na lavičce. Prohráli jsme 1:2 a 0:1 u nich. Nedostali jsme zase takový ranec, nebylo to úplně beznadějné.
Jak věříte současnému týmu Sigmy?
Neřeknu asi nic objevného. Vždy záleží na losu, to je jasné. Ale myslím, že na poháry nemáme tým tolik zkušený. Máme dobré mužstvo, dravé, ale v pohárových zápasech je to často opravdu hlavně o tom, že se nerozklepete. Na druhou stranu mám z tohoto týmu pocit, že když je v pozici outsidera, tak hraje velmi dobře. Naopak když je pod tlakem, že musí uhrát výsledek, tak to zase tolik nejde.
Sigmu čeká lepší z dvojice FC Kairat Almaty – AZ Alkmaar. Kazaši vyhráli úvodní duel doma 2:0. Vypadá to tedy, že nedorazí "bombastický" soupeř, v něhož někteří doufali…
Bylo by asi opravdu lepší dostat nějakou bombu, velký atraktivní klub, který bude s nadsázkou teprve začínat s přípravou a Sigmu by mohl podcenit. V takové pozici se nám vždycky hrálo daleko líp. Vezměte si jarní ligu. Jakmile Sigma držela třetí místo a všichni se na ni začali soustředit, tak to najednou tolik nešlo. Soupeř z postsovětské země by Sigmu nejspíš nepodcenil. Kvalitní soupeři už jsou v pohárech dnes opravdu skoro všichni.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
