Jednatřicetiletý záložník se posouvá blíž k návratu na zelené pažity. Cílem je zimní příprava. „Nechci ale vyhlašovat nějaké konkrétní termíny,“ brzdí nadšení kapitán národního týmu, se kterým Jaroslav Šilhavý i přes dlouhou přestávku počítá jako s klíčovým mužem pro červnové Euro.
Jak se vám poslouchají slova trenéra?
Každého by samozřejmě potěšila. Nicméně teď nemá cenu dávat si cíl k akci, která je za půl roku. Jedu týden po týdnu. Euro je strašně daleko, takže se k němu nechci upínat. Stejně rozhodne, v jaké budu případně formě. Pravda se ukáže až na jaře.
Účast na šampionátu tedy není hlavní motivací k brzkému návratu?
Ne, tou je jakýkoli oficiální zápas, do kterého budu moci vyběhnout. I proto nechci řešit reprezentaci. Cítím hlavně dluh vůči klubu. Stalo se mi poprvé, že jsem takhle dlouho mimo a není to příjemné. Něco se ode mě očekává a nejsem to týmu schopný dát. Chci být tedy zdravý, abych Spartě odevzdal vše, kvůli čemu jsem se do ní vrátil.
Jaký je tedy váš aktuální stav?
Rekonvalescence probíhá ke spokojenosti nás všech. Už proběhlo lehké testování některých věcí. Máme určitá čísla a hodnoty, jak na tom jsem, co se týče třeba svalové připravenosti. Nechci být přehnaně optimistický, ale jsem v takové fázi, jak bylo v plánu, možná i o kousek dopředu. Noha na zátěž reaguje, jak by měla, což je důležitý ukazatel. Takže vládne spokojenost.
Pracujete už i s míčem?
Nějaké drobné věci dělám, ale mám kolem sebe odborníky, kteří mě brzdí a budou to mít stále těžší. Čím víc totiž ucítím, že můžu být na hřišti s balonem, tím víc budou oni muset vstupovat a držet mě zpátky. Postupně se tedy přesouvám ven, ale běhat chodím ještě na fakultu, kde můžu mít nějaké odlehčení. Venku bych takové vzdálenosti nezvládl.
Je hodně motivující, že jde všechno podle plánu?
Pro hlavu je to hodně důležité. Chuť do tréninků je velká. Věci, u kterých bych normálně frfňal, když jsem byl zdravý, teď dělám rád a jsem šťastný, že je vůbec můžu podstoupit.
Byla pro vás dlouhá pauza těžká po psychické stránce?
Určitě, jako pro každého sportovce. Po první operaci se dlouho nevědělo, co bude. Noha nebyla dobrá. Když ale došlo na druhou operaci, vše se definitivně vyřešilo. Věděl jsem, že když budu pracovat, tak se na hřiště podívám. Od té doby jsme ušli velký kus cesty.
Došlo i na myšlenky, že byste ukončil kariéru?
V průběhu rekonvalescence jsou momenty, kdy myšlenky létají nahoru dolů a někdy to člověku bleskne hlavou. Ale že bych se utápěl v depresích, nemohl doma usnout a brečel do polštáře? To ne.
Nebojíte se, že se budete těžko dostávat zpět do formy?
Cítím, že pokud budeme trénink stupňovat, tak se všechny věci dostanou zpátky. Rychlejší už asi nebudu, ale jinak by to snad pro mě neměl být velký rozdíl a nebudu muset po večerech přemýšlet, jaké to bylo před rokem. Věřím, že se dostanu na úroveň, kde jsem byl, a nic mě nebude limitovat.
