On sám ještě má chuť do fotbalu a nebránil by se ani dalšímu zahraničnímu angažmá.
Vzpomenete si ještě, jak to bylo s vaším příchodem do Mladé Boleslavi?
Bylo to trochu komplikované, přišel jsem v roce 2000 a dodělával jsem tady devátou třídu základní školy. Dojednával se internát, ty ale nejsou povolené pro děti mladší 15 let, musel jsem tedy dostat výjimku. Myslím si, že podobně složité to má každý mladý hráč. Kluby se však o zázemí postarají.
Jak se zrodil přestup do Nizozemska a jak se vám tam hrálo?
Tady jsem byl až čtvrtý gólman, takže jsem si mohl najít jiné angažmá. Řešil jsem to s agentem Nehodou a naskytla se příležitost jít do Waalwijku. Po testech jsem tam ještě pár dní zůstal a dokázal jsem, že by to mohlo fungovat. Myslím, že v mém fotbalovém životě to bylo to nejvíc, co jsem zatím dokázal. Zahrát si nizozemskou ligu jako gólmanská jednička, a to paradoxně z pozice čtvrtého brankáře Boleslavi, bylo asi to nej, co jsem dokázal.
Působil jste i v Indii, jaké máte vzpomínky na ni?
V Indii to bylo vlastně podobné jako v Holandsku. Ligu teprve rozjížděli a pomáhala jim s tím manažerská skupina z Británie. Pojali to jako Ligu mistrů – ubytování ve špičkových hotelech, ochranka, doprava týmů, zabezpečení stadionu. Ten ročník se docela podařil, organizačně to klapalo. Liga měla základní část a potom následovala nadstavba ve stylu play off.
Dokázal byste srovnat život v zahraničí a tady v Česku?
Každá země má něco do sebe. Nizozemsko je orientované na přírodu, všechno se zelená. Lidé myslí ekologicky, jezdí na kolech, je tam spousta hybridních aut. Mají moře, je to „čistá příroda“. Na druhou stranu tam je dost draho. Lidé jsou otevření, ale jen do určité míry. Indové jsou naopak dost pohostinní, byť tam je chudoba. Je to třetí svět, vidíte velký kontrast mezi bohatými a chudými. Zdálo se mi, že jsou docela ulhaní. Slibují, ale potom povinnosti odkládají a dělat se jim nechce. Když něco chcete, musíte se důrazně ozvat. Česko je skvělé v tom, že mám kolem sebe rodinu, znám to tady. Jsem tady doma a beru to tak, že právě to je to nejlepší.
Co berete za největší úspěch své kariéry?
Dvakrát jsem vyhrál český pohár s Boleslaví, v Indii jsme došli do čtvrtfinále a přivezl jsem si Zlatou rukavici za nejvíc čistých kont. Když vám někdo dá medaili, tak je to fajn. Pro mě osobně jsou ale nejvíc zážitky. Nejlepší zápas jsem odehrál na Ajaxu, kde jsem dokázal vychytat nulu. Tyhle vzpomínky řadím nad materiální trofeje.
S jakým nejlepším hráčem jste se v kariéře setkal?
V Indii jsem si zahrál s Robertem Pirésem. Poznal jsem ho nejen jako spoluhráče, ale i jako člověka. Naše evropská skupinka šla párkrát na večeři, normálně jsme se spolu bavili. Ze soupeřů to byli třeba Alessandro Del Pierro, Nicolas Anelka nebo Freddie Ljungberg. V Nizozemsku taky hráli dobří hráči, ale nejvíc vzpomínám na Pirése.
Kladete si před sezonou nějaké osobní cíle?
Osobní cíl pro mě je vždycky jedině to, že chci chytat. Musím dokázat trenérům, že chytat umím, a že bych chytat měl. To je pro mě jediný cíl pro přípravu. Neříkám si, že bych chtěl sbírat trofeje, protože fotbal je kolektivní sport a není to čistě jen o jednom hráči.
Máte ještě nějaký fotbalový sen?
Vždycky jsem si chtěl zkusit italskou ligu, i když v mých letech už na to jsem pro někoho asi trochu starý. Jsem v tomhle realista, ale ještě bych si rád zkusil zahraničí. Záleží na tom, kdy ukončím kariéru, ale chtěl bych ještě jít ven. Je jedno, jestli to bude třeba Polsko nebo Německo, nebo jestli by to bylo něco dál, jako Turecko nebo Kypr.
Máte nějaký speciální předzápasový rituál?
Před zápasem nejsem hecíř, že bych chodil a plácal kluky po zádech. Jsem spíš tichý, soustředím se sám na sebe a dělám si svoje věci. Očistím si kopačky nebo rukavice, ale nemůžu říct, že bych třeba líbal prsten. Je lepší se plácat po zápase, než se plácat před ním v kabině a potom nic nepředvést.
Michal Konvalina
