„Zápasy jsou ale čím dál těžší,“ upozorňuje Martin Komárek, který si v klubu z podhradí vychutnává závěr své bohaté kariéry.

K nedělnímu vítězství na půdě Nových Sadů B 5:3 pomohl jedním gólem.

„Z naší strany to nebylo nejpovedenější utkání. Byla tam spousta jednoduchých zkažených míčů,“ hodnotil bývalý fotbalista Sigmy, který působil i na Slovensku nebo v Kazachstánu.

O vítěznou sérii jste nepřišli ani na Nových Sadech. Ceníte si osmé výhry v osmém zápase?
Jo, paráda! Pořád hledáme soupeře, který nás porazí, ale zápasy jsou čím dál těžší. Soupeři se na nás už chystají pečlivěji. Bude to těžší a těžší, ale to je jenom dobře, protože těžké zápasy nás posouvají dál.

Všechny porážet výrazným rozdílem by nebylo ono, že?
Je to krásné, když se vyhrává tolik, ale na druhou stranu je to trochu břemeno, protože pak každý očekává, že všechny přejedeme čtyři nebo pět nula. Ale když se soupeř kousne a hraje na hranici svých možností, tak je to s každým mužstvem těžké. Většinou to rozhodne první nebo druhý gól, kdy se pak hra uklidní, ale vždycky se začíná za stavu nula nula. Tentokrát jsme prohrávali a o to těžší to bylo otočit, ale nakonec jsme to zlomili. Máme silný mančaft, který naštěstí dokáže dát spoustu gólů.

Olešnice u Bouzova (ve světlých dresech) vyhrála na Nových Sadech 5:3.
Olešnice letí za postupem jako kometa. Ve šlágru na Nových Sadech nasázela pětku



Jak vás baví zápasy v I. B třídě?
Já už to neberu na soutěže. Je mi jedno, jestli bych hrál čtvrtou nebo třetí třídu, já se tím bavím a jsem strašně rád v kolektivu lidí, kteří na Olešnici jsou. Moc rád jezdím po stadionech, kde jsem vyrůstal, protože do patnácti let jsem byl v Bouzově. Vždycky tedy přijedu na stadionu, kde jsem hrál za žáčky a vybaví se mi vzpomínky, jak jsem začínal s fotbalem. Taky mě baví potkávat lidi kolem fotbalu, kteří mě v podstatě provázeli celou kariéru. Ať už to jsou hráči, trenéři, funkcionáři. S každým si podám ruku, zjistím, jak se má a co je nového (usmívá se). Je to paráda a jsem z toho vážně nadšený.

Když v Olešnici vznikl tento projekt, tak jste neváhal?
Já bych neřekl, že je to nějaký projekt. Laďu Galla (trenér týmu, pozn. red.) znám, on byl jedním z těch, který za mnou v patnácti letech přišel, ať jdu do Mohelnice. Tím druhým byl vlastně Pavel Bárta, který je s ním na lavičce. Lidi na Olešnici znám a jsem tam strašně rád.

Každopádně vznikl tým, který převyšuje svoji soutěž možná o několik úrovní.
To určitě. Laďa Gallo poskládal mančaft na tuto soutěž nadstandardně a netají se ambicemi, že by chtěl hrát co nejvýš. Tým je v tuto chvíli natolik silný, že soupeře přehráváme takovým rozdílem.

Vy osobně soupeře taky moc nešetříte. Pořád neuhnete ze souboje?
Já ten fotbal pořád chci hrát tak, jak jsem ho hrával vždycky (usmívá se). To znamená tvrdě od podlahy a nikomu nedat nic zadarmo. Asi by mě to nebavilo, kdybych po hřišti jen chodil a vyhýbal se soubojům. Já jsem byl vždycky soubojový a na tomhle jsem měl postavenou kariéru. Nebyl jsem extra technický hráč, který by rozdával nahrávky. Já jsem pořád stejný a bohužel to některé kluky bolí (úsměv). Ale to k tomu patří.

Stanovili jste si cíl vyhrát soutěž bez porážky?
Takový cíl jsme si nedali, protože soutěž neznáme. Teprve ji poznáváme, stejně jako všechny soupeře. Říkat, že I. B třídou projedeme jako nůž máslem, to by bylo hodně nadsazené a egoistické. Jsme pokorný mančaft, snažíme se soustředit sami na sebe a neřešíme ostatní. Že se nám tak daří na hřišti, to je výsledkem práce, kterou odvádíme na a kterou odvádějí ti, kteří se o nás starají. Na lidech okolo, kteří na domácím stadionu prodávají občerstvení nebo nám perou dresy, ten fotbal v podstatně stojí. My se jenom vezeme (úsměv).