Na vrcholu své kariéry byl přítomen na lavičce Jablonce ve dvou ligových zápasech. Prvoligový start si však boleslavský odchovanec David Boško nakonec nepřipsal. Natož pak start za národní tým. To se mu povedlo až na sklonku kariéry. Reprezentační dres oblékl při červnovém mistrovství světa fanouškovských týmů na Ukrajině.

Představíte nám, co je vlastně EURO FANS 2019?

Je to EURO pro fanoušky týmů jak reprezentačních, tak klubových. Sešlo se tam asi osm reprezentačních fanklubů a dvanáct týmů klasických klubových fanoušků.

Jak probíhala nominace do českého týmu, jak jste se tam dostal?

Dozvěděl jsem se to od jednoho spoluhráče z Lukavice, který už letěl na první zápas do Wembley, kde hráli s Anglií. Svatopluk Smysl, patron českého týmu, dával na internet registraci. Kdokoli, kdo hraje fotbal, se tak na reprezentačním fanklubu mohl zaregistrovat.

Bylo tam nějaké omezení, co se úrovně soutěže týče?

Samozřejmě tam nesmí hrát profesionální hráči, takže to bylo omezeno do úrovně ČFL.

Kolik vás bylo a jaké bylo složení týmu?

Bylo nás celkem šestnáct. Nejstaršímu bylo 37 let, ten byl z Ostravy, pak byli tři ve věku 34 let. Potom už to bylo „omlazené“, v rozmezí 18 až 28 let.

A co samotná úroveň toho turnaje?

Koukal jsem se na video z minula, kdy hrála Francie ve finále proti Rumunsku. To jsem si říkal, že kvalitou vypadá jako okresní přebor. Některé zápasy mě ale opravdu překvapily, obzvlášť náš zápas ve skupině s Francií. To mělo podle mě parametry A nebo B třídy.

Jaká byla podpora ze strany FAČR?

Dopravu, ubytování a snídaně jsme od FAČRu měli zaplacené, zbytek jsme si hradili sami. Obědy jsme většinou řešili přímo na hřišti, tam se grilovalo. Je to velmi levná země i pro nás Čechy, natož pak třeba pro Angličany nebo Holanďany. Ti tam byli za krále.

Vy jste nakonec zvolili cestu autokarem, jaký to byl zážitek?

To bylo fantastické. Celkem za cestu tam i zpět jsem strávil asi 32 hodin v autokaru, na hranicích jsme stáli deset hodin. Tam se zastavil čas, to člověk musí zažít. Ukrajinské hranice, to je prostě neštěstí.

Jak probíhal samotný turnaj?

Začínalo se v pátek ráno a probíhalo to do neděle. V neděli ve 13.30 začínalo finále, které se hrálo na hlavním stadionu Karpatu Lvov.

Vyhráli jste základní skupinu, jak to vypadalo výsledkově?

Viděli jsme první zápas Francie s Lotyšskem a věděli jsme, že se dá postoupit i jako „lucky loser“. Viděli jsme se poprvé v životě, nikdy jsme spolu nehráli a netrénovali. Naším hlavním cílem bylo porazit Lotyše, ti tam opravdu přijeli jako fanklub. Hrály za ně čtyři ženy, měli to namíchané se staršími lidmi. Hlavně jsme chtěli porazit Lotyše.

S Heerenveenem jste hráli hladce, byť se třemi zraněnými.

Ano, a to jsme tam jeli v šestnácti lidech plus dva gólmani, protože Svatopluk Smysl se taky převlékl a za stavu 5:0 proti Lotyšsku šel na jeden poločas chytat a dal i gól z penalty, kterou jsem mu samozřejmě přenechal za to, že mě vzal. Proti Heerenveenu jsme vedli 5:0 po poločase, ale byl to hrozně houževnatý soupeř, spíš takový na rugby. Vůbec nechtěli hrát fotbal, nechtěli balon, chtěli nás zprasit, zbourat. Taky to odnesli tři hráči.

Pak jste porazili Francii.

Ta minulý rok prohrála ve finále s Rumunskem 0:2. Byli to tedy úřadující vícemistři.

Skupinou jste prošli bez porážky, takže potom už se nějaké ambice objevily?

Už když jsme jeli tam, tak jsme si vyloženě řekli, že jedeme pro medaili, že ji chceme, ať už by to byla bronzová, stříbrná nebo zlatá, kterou jsme si přáli nejvíc. Chtěli jsme ukázat, že něco umíme i my, co se fotbalem neživíme. Nakonec se podařilo třetí místo, i když se štěstím. Bylo to trochu shodou okolností, která nám asi měla být souzena. Podařilo se to a jsme za to rádi.

Vypadli jste ve čtvrtfinále s Newcastlem, ale přesto jste hráli semifinále. Popište tu zajímavou situaci.

Newcastle přišel před začátkem zápasu za trenérem a řekli mu, že musí hned druhý den letět, protože jinak by se domů dostali až další týden. Takže aby tam oni netrávili ještě další týden, tak řekli pořadatelům, že své místo přenechají nám. Na to přišel protest od francouzského týmu, který s námi prohrál 1:2, a tudíž se nás bál, a řekl, že takhle to nechce. Organizátoři turnaje tedy přišli s tím, že všichni čtvrtfinalisté půjdou do boje o penalty. Vítěz bude hrát semifinále.

S Frankfurtem jste postoupili kontumačně a potom vás čekalo Dynamo Minsk.

Frankfurt přišel v půl osmé k nám na hotel, my jsme zrovna vstávali a šli na snídani. My jsme se pomalu připravovali a oni zrovna přitáhli z města, z nějaké pařby. Druhý souboj byl Karpat Lvov s Minskem, tam to skončilo myslím 9:10 na ty penalty. Postoupil Minsk, takže jsme šli na Minsk.

I. B třída: Stará Boleslav - Chotětov
V zápase bez brankářů ukončili černou sérii

Potom v semifinále přišla prohra s Francií, jak to probíhalo?

Bylo to tak, že Francouzi se před každým zápasem připravovali už třeba půl hodiny předem. Měli 23 lidí včetně realizačního týmu, měli tam trenéra gólmanů, asistenta, hlavního kouče, možná tam měli i nějakého kondičního trenéra. Při našich penaltách ale koukali, jak je kopeme. Potom podali protest, že to hrát nebudou. Organizátoři jim ale řekli, že do deseti minut nastoupí, nebo místo nich budeme hrát semifinále my a Dynamo Minsk.

Těsně vám unikl ligový start v Jablonci, teď přišly starty za nároďák. Je to splněný sen?

Určitě, za mě to je stoprocentně splněný sen. Zahrát si na Karpatu Lvov je prostě bomba, stadion pro 35 000 lidí. Tolik jich tam samozřejmě nebylo, ale byl to obrovský zážitek.

Bylo dojetí při hymně?

Jo, to bylo. Slzy tekly, bylo to dojetí a štěstí. Při hře to ale potom všechno spadlo. Na takovém stadionu a při takovém zápase vás prostě ani nic nebolí, všechno to jde přes vůli.

Co nějaké nesportovní dojmy a zážitky z Ukrajiny, kromě těch hranic?

Určitě právě ty hranice, ale i historie města. Delegátka nás jednou vzala do města, jeli jsme tam asi třicet minut MHD za sedm hřiven, což jsou asi čtyři koruny. Úplně neuvěřitelné je, že se nastupuje jakýmikoli dveřmi, ale platí se u řidiče, takže tam se posílají peníze dopředu po lidech. Udělat to v Čechách, tak jsou tady lidi bohatí. My jsme tedy dostali peníze a poslali jsme je dál. Zůstalo to u našeho Tomáše, druhého stopera. Ten si ty peníze nechal, protože si myslel, že si z něj děláme srandu. Řidič potom posílal nazpátek lístky, takhle to tam funguje. Hrozná tam je chudoba, jsou tam jen dvě sorty lidí, bohatí a chudí. Střední třída tam je minimální. V centru je hodně žebráků, otravují jako v Egyptě, lezou za vámi, vypráví zážitky. Já jim naštěstí nerozuměl, takže mi bylo jedno, co mi vypráví.