Starostka Větrného Jeníkova: Ztratili jsme svobodu, ale jsem dojatá solidaritou

Asi je ještě příliš brzy hodnotit. Zatím nemám čas na to, abych rekapitulovala. Je toho příliš - jak emocí, tak organizačních, technických a především komunikačních záležitostí. Snažíme se opatřeními chránit nejzranitelnější a zároveň co nejméně omezit běžný život. To vše s myšlenkami na to, abychom řádně a včas informovali všechny, kterých se celá situace bezprostředně, ale i vzdáleně dotýká.

Život v Jeníkově se však takřka ze dne na den zastavil. O co nejdůležitějšího jste kvůli tomu přišli?

Nechci, aby to znělo pateticky, ale já osobně nejvíce vnímám ztracenou svobodu. Svobodu jít, potkávat se, uspořádat si den tak, jak bych sama chtěla, bez jakýchkoli nařízených opatření. A kromě této abstraktní, a přitom tak zásadní ztráty, jsme museli zrušit nebo omezit služby, na které jsme zvyklí. Ať už se to týká uzavření úřadu, knihovny, pekárny, stánku se zmrzlinou, hostince i restaurace, omezení pošty, návštěv u lékaře i nákupů v prodejnách potravin. Změna je to velká a nepříjemná.

A co třeba nějaké plánované kulturní nebo společenské akce?

Už víme jistě, že musíme zrušit plánovanou degustaci vín. Velmi zvažujeme, jestli začít připravovat jeníkovskou pouť, která se má konat první zářijový víkend. Když jsem sledovala pana starostu z Opatova, jak celý nešťastný musel zrušit slavnostní otevření nové hasičárny, tak jsem na pochybách… Uvažovali jsme také o letním kině, to teď samozřejmě také padá. Další akce jsou pak v plánu až v září, tak uvidíme, jak to půjde dál.

Jeníkov: Nepanikaříme, tržby ale klesly na minimum. Pekárna zavřela úplně

Jak občany informujete o aktuálním dění?

Již několik let u nás v obci funguje systém mobilního rozhlasu, díky kterému se dostáváme prostřednictvím SMS nebo e-mailu do každé naší domácnosti, ale i do obou chatových oblastí. Dále využíváme webové stránky a Facebook. V neposlední řadě, především na začátku, významně pomohla média.

Když jsme u médií. Někteří vnímají jako chybu, že se zveřejnila konkrétní obec, kde se nákaza objevila. Jak to berete vy?

Dlouho a velmi pečlivě jsem, spolu s paní Štěpánkovou z krajské hygienické stanice, zvažovala, zda informaci zveřejnit. Ale vzhledem k tomu, že jsme v sobotu večer věděly, že lidé, kteří mají příznaky, je větší množství, potřebovaly jsme rychle zasáhnout. Bylo nutné, aby zůstali doma a aby občané věděli, že zde nákaza hrozí. Navíc jsme na venkově, už od nedělního rána se začaly šířit dezinformace, které měly velmi ošklivé konotace. V tu chvíli jsme se potvrdily, že musíme s pravdou ven, aby nezačalo lynčování a panika. Zpětně toto rozhodnutí považuji za správné, i když následovalo velmi hektické mediální „šílenství“, které místním nepřidalo.

Nemají lidé problém s opatřeními? Nenadávají třeba, že musí znovu nosit roušky?

Na úplném začátku, kdy jsme tato opatření zavedli vlastně jen kvůli jednomu nakaženému, jistě byli mnozí velmi neradi. Bohužel se ale potvrdila obava z pozitivních testů většího množství osob. Od té doby vnímám, že naši občané respektují opatření. Moc si jich za to vážím.

Dalo vám to i něco pozitivního? Ukázali lidé třeba, že dokážou držet pohromadě i v krizové situaci?

Ano. I přes velikou únavu jsem vlastně nadšená a dojatá. Píše a volá mi tolik lidí, ať už od nás, nebo zvenčí. Ozývají se mi kolegové starostové se slovy i činy podpory. Lidé nabízejí pomoc druhým. Jak těm, co jsou v karanténě, i těm, kteří patří mezi ohrožené. Samozřejmě jsou i výjimky, ale to bude vždy a všude.

Sama jste v karanténě. Jak to prožíváte?

Těžce. Zaskočilo mě, jak je to tísnivé, a je mi líto mých dětí, které měly odjet na tábor.

Jste v kontaktu s občany? Nemají to prvnímu nakaženému za zlé?

Samozřejmě, jsem v každodenním kontaktu s občany. Nebudu zastírat, že se i takové reakce objevují, ale trpělivě vysvětluji, že v této době, kdy jsou již veškerá opatření v této zemi rozvolněna, může nákazu přinést kdokoli, kdykoli a odkudkoli a že je naprosto liché zjišťovat a ukazovat na někoho prstem. Moc krásně se k tomu vyjádřil jeden náš občan.

Co napsal?

„Vlastně nemám nic zásadního ani důležitého, jen takový osobní postřeh nebo pocit. V souvislosti s epidemií ve Větrném Jeníkově jsem se setkal, jako asi mnozí z nás, s odtažitostí až opovržením některých lidí, protože jsem Jeníkák. Naštěstí takových moc není. Uvědomil jsem si ale, že moje první reakce byla vlastně podobná - kdo to sem přitáhl, už zase roušky a podobně. Rychle mi ale došlo, že je to vlastně jedno, kdo byl první a kdo další, nikdo se určitě nenakazil naschvál a úmyslně to nešíří. A potkat to může kohokoli z nás, důležité je to přečkat důstojně a chovat se zodpovědně. Je snadné být hrdý na to, že jsem Jeníkák, když se otevírá muzeum, když lidé chválí, jaké u nás pečou dobré housky, nebo jakou máme fajn starostku. Dneska ale není lehké být z Jeníkova, když nás navíc každý pozná podle roušky. Přesto budu roušku hrdě nosit, dokud to bude potřeba, abych se mohl, až tohle všechno pomine, podívat každému zpříma do očí. Vždyť jsem přeci Jeníkák.“ Lépe bych to nenapsala. Myslím, že přesně tato slova jsme potřebovali všichni slyšet.

Koronavirus zavřel nemocnici v Jihlavě. Nakažení mají vazby na Jeníkov

Koronavirus ale vaši obec neovlivnil jen teď. Kvůli nižším příjmům od státu jste museli zrušit i řadu plánovaných investičních akcí. Co například padlo?

Zatím nepadlo nic. Všechny projekty, které jsme měli připravené, bychom rádi zrealizovali. Jedná se především o velké akce podpořené dotacemi. S jistotou už ale víme, že budeme muset sáhnout na projekty, které jsme měli v plánu dělat takzvaně za své.

Ostatně v této souvislosti jste napsala i otevřený dopis jedné bezvýznamné starostky jedné bezvýznamné obce, jak ho sama nazýváte. Co bylo jeho hlavním cílem?

Upozornit na to, že slibované dotace namísto financí jsou sice krásně znějící slib v médiích, ale realita na obcích je diametrálně odlišná. Samosprávy potřebují mít možnost ovlivňovat, jakým směrem půjdou, protože na spousta projektů nelze o dotaci ani žádat. No a naprosto zásadní bod mého dopisu bylo to, že s námi, jako se zástupci samospráv, kterých je více než šest tisíc nikdo nekomunikuje. Vše se děje nahodile a čeká se, jestli se někdo ozve, nebo jestli to projde.

Už jste na něj dostala nějakou reakci?

Ano, odepsala mi ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová a několik dnů po zveřejnění mi volal i pan premiér. Ptal se, proč píšu hysterické dopisy a kazím mu mediální obraz, když stačí přijet do Prahy mu říct co máme za problém a on ho vyřeší. Po telefonu mi slíbil dotaci na hřiště, což se potvrdilo a mluvil i o rekonstrukci obecní stodoly, o tuto dotaci jsme žádali již podruhé.

Přesto mám pocit, že se k tomuto slibu příliš neupínáte…

Už jsem to za deset let v komunální politice zažila tolikrát, že bych mohla napsat román. Je mi to líto, protože každý starosta by pro svou obec dýchal, obětuje jí svůj volný čas, svou často velmi perspektivní pracovní pozici, aby přešel do oblasti, kde se musí stále učit. A kde ten, kdo by měl být partnerem a vzorem, velmi často selhává. Je to ztracená příležitost, protože starostové dokážou být skvělí parťáci, kteří umí táhnout za jeden provaz a hledat cesty, jak se domluvit, aby se občanům žilo lépe. To jsem si ostatně teď jenom potvrdila a jsem jim všem moc vděčná.