Ostravská studentka medicíny Mikki Pospěchová v ochranném obleku, v brýlích, s respirátorem a dvěma páry rukavic, které podstatně snižují cit v rukou, pečuje třikrát týdně v rámci dvanáctihodinových směn o pacienty s covidem-19. „Zvyknete si na vše, hlavně v tom musíte vidět smysl,“ dodává sympatická budoucí lékařka.

Vyrazila jste pomáhat už při první vlně koronaviru, teď jste se do pomoci opět zapojila navzdory tomu, že vás čekají státnice. Proč? Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?
Myslím, že těch důvodů bylo hned několik najednou. Každý den přibývaly neustále nové výzvy nemocnic, které akutně sháněly mezi studenty naší fakulty nové dobrovolníky. A tyto výzvy měly úplně jinou urgenci než na jaře. Počty potřebných studentů byly vyšší, výzev bylo více, ochota nemocnic zajistit klidně každodenní dopravu nebo vyšší finanční motivaci byla až do očí bijící… Přišlo mi, že situace, ve které se jednotlivé nemocnice ocitly, je opravdu urgentní. Navíc práce v nemocnici, ať už je její náplní cokoliv, vás nějak posune, něco vám dá, ať už nadhled nebo zkušenosti. A taky bych nedokázala sedět celou dobu doma, nad knihou a se zvýrazňovačem v ruce, hlavou bych byla stejně jinde. Vadilo by mi, že nemám vlastní pohled na situaci v nemocnicích, vadilo by mi, že si tu práci nemůžu vyzkoušet. A taky zjišťuji, že se toho stejně nejvíce naučím pod tlakem (smích). 

Pomáháte ve vítkovické nemocnici, a to přímo u pacientů nakažených covidem. Jak jste se dostala zrovna na toto pracoviště?
Když se blížil poslední den mé praktické výuky na fakultě, začala jsem se rozhlížet po místě, kde bych mohla posléze nastoupit. Ve Vítkovicích jsem působila už na jaře. Věděla jsem, že akutně někoho shánějí, takže ve chvíli, kdy jsem se dovolala na personální oddělení, mě přijali s obrovským nadšením. Vzhledem k tomu, že mě výhledově čeká státnice z chirurgie, požádala jsem o přidělení právě na oddělení chirurgie, kde jsou nyní hospitalizováni covid pacienti.

Co všechno je v náplni vaší práce a jak vás jako medičku vnímají pacienti?
Myslím, že pro pacienty jsme všechny sestřičky. Nedělají rozdíly mezi sestrou, ošetřovatelkou, medičkou a někdy možná ani mezi lékařkou. V oblecích vypadáme všechny stejně. Navíc v tom shonu a nasazení, které zavládne během našich návštěv u pacientů, ani my kolikrát nestíháme rozeznávat, s kým vlastně mluvíme, pokud se už dobře neznáme. Takže se občas stane, že začnu úkolovat lékařku, která zrovna přišla na vizitu (smích). Naštěstí jsem se dostala na skvělé oddělení, kde se nikdo nebojí žádné práce, všechny děláme, co je zrovna potřeba, a co víme, že zvládneme. Nehraje se na “můj/tvůj pokoj“, nehraje se na “nechci“, nehraje se na “to je tvoje práce“. Spolupráce v našem kolektivu je skvělá.

Přibývá pacientů s úmrtím

Pomáhala jste už při první vlně, ale na podzim máme nakažených pacientů výrazně víc a jsme jednou z nejpostiženějších zemí na světě. Jak rozdíl mezi první a druhou vlnou vnímáte jako člověk, který je v denním kontaktu s nakaženými pacienty?
Ten rozdíl je oproti jaru obrovský! Pro představu, během celé jarní tříměsíční vlny, kterou jsem strávila na covid ambulanci, jsme dokázali spočítat, kolik nakažených pacientů nám reálně prošlo pod rukama. Šlo opravdu jen o několik lidí, u kterých se prokázalo, že jsou pozitivní. Čísla, se kterými jsme se setkávali na jaře, jsme hravě po pár týdnech fungování našeho oddělení dohnali. Ovšem ne s počtem nakažených, ale s počtem zemřelých pacientů! Je to děsivé a smutné zároveň. Část veřejnosti je již apatická, nemá respekt vůči umírajícím a jejich rodinám. Nevěří, že existují nakažení, naše vysvětlování, apel i prosby se míjejí účinkem. Do jisté míry se tomu nedivím, ale to vytížení nemocnic a personálu je obrovské a podpora a pochopení veřejnosti mnohem skromnější než na jaře.

Jedna věc je nevěřit zprávám o nakažených, druhá nedodržovat vládní opatření. Co si myslíte o lidech, kteří odmítají roušky nebo nedodržují rozestupy? Jak to jako člověk, který se spoustu hodin stará o nemocné pacienty vnímáte, když pak někde narazíte na někoho bez roušky?
Naprosto chápu tu nechuť k jakýmkoliv dalším zpřísňováním a opatřením. Sama jsem otrávená tím, jak někteří lidé nejsou schopní dodržet vládní nařízení. K tomu ten chaos ve smyslu co platilo včera, neplatí dnes a podobně. Ale to je problém politiků. To, s čím se potýkáme my, zdravotníci, není politický problém. Je to problém nás všech. A ten problém skutečně existuje. A jedině my, všichni, se s ním můžeme společně zodpovědně vypořádat. Neuvěřitelně se zlobím pokaždé, když někdo říká, že to je nemoc starých. Ano, staří, oslabení lidé to mohou snášet hůře, ale tímto přístupem jako bychom jim vzkázali: jste nám ukradení. Navíc těžký průběh mohou mít i mnohem mladší ročníky, třeba padesátníci. Znám případ, kdy aktivní sportovec, zdravý čtyřicátník skončil na jednotce intenzivní péče na plicním ventilátoru. Opravdu chtějí lidé riskovat, že by si mohli pro sebe nebo své blízké vytáhnout černého Petra jen kvůli roušce přes ústa a trochu většímu rozestupu mezi sebou?

Studentka medicíny Mikki Pospech pomáhá na provizorním kovidovém oddělení (původně Chirurgie A) v nemocnici AGEL Ostrava-Vítkovice, 30. října 2020 v Ostravě.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Dvanáctihodinové směny, částečně strávené v ochranných pomůckách a do toho příprava na státnice. Neměla jste někdy chuť si říct, dnes jsem tady naposledy?
Spíš si říkám, abych už měla tu státnici hotovou, abych nemusela mít výčitky a třeba si i vzít o nějakou tu směnu navíc. Ta práce opravdu je náročná, obzvlášť v těch oblecích. Je v nich neuvěřitelné vedro, brýle se dříve nebo později kompletně zamlží, přes masky stěží slyšíte sestru, která stojí kousek od vás, a máte dva páry rukavic, které vám podstatně snižují jakýkoliv cit v rukou. A doba, kterou v obleku musíte strávit, se počítá na hodiny. Během jarní vlny jsem dělala 24hodinové směny a nepřicházela z nich tak vyčerpaná, jako chodím domů teď po 12 hodinách v práci. Ale zvyknete si na vše a hlavně v tom vidíte smysl. Někteří lidé, kteří se k nám dostanou, vám umí být vděční opravdu za maličkosti.

Nebojíte se, že se při práci o nemocné sama nakazíte?
Myslím, že dělám vše, co můžu, abych to riziko minimalizovala. Na oddělení prakticky nesundávám respirátor, k pacientům se snažím vše utěsnit, jak jen to jde. Dezinfekce se na oddělení spotřebovává po litrech za den. Nicméně ano, to riziko tady vždy je a není zrovna malé. Potřebujete se napít, potřebujete se najíst, potřebujete se nadechnout, byť v prázdné místnosti s otevřenými okny, riziko zde je…

Jakému oboru se chcete věnovat po vystudování medicíny?
Upřímně? Nevím. Mám několik oborů, do kterých vím, že se hnát nebudu, ale ve většině dalších si dokážu najít nějaké kouzlo.

Bez pomoci studentů by se teď nemocnice obešly jen těžko. Máte představu, kolik dalších studentů se kromě vás už do pomoci v kraji zapojilo?
Na našem oddělení jsme zatím čtyři studentky. V rámci celého kraje ale pomáhá něco přes 250 studentů z lékařské fakulty. Samozřejmě se nejedná pouze o mediky, ačkoliv se v médiích skloňují nejčastěji. Veliké zásluhy mají budoucí záchranáři, zdravotní sestry, fyzioterapeuti a ergoterapeuti a mnoho dalších kolegů, kteří navíc mohou mít mnohem více praktických zkušeností, než my medici. Je obrovská škoda, že se jejich obory nezmiňují tak často, protože v nemocnicích i jiných sociálních zařízeních dělají obrovský kus práce. O to větší poklona patří všem studentům, vezmeme-li v potaz, že současně musí ještě plnit povinnosti vůči škole – splňovat povinné praxe, učit se na zkoušky. Náleží jim obrovský obdiv a dík.

HANA HANKE