Uvědomuji si, že jsem spokojená. Vlastně ne, já jsem šťastná!

Rodačka z Děčína, tehdy jedenadvacetiletá, zazpívala čtyři písně - od Joan Osbourne, Scorpions, Ashlee Simpson a také od zpěvačky Janis Joplin - a vyhrála. Možná i proto, že zvolila píseň zpěvačky, podle které vznikla její přezdívka. Sabině totiž často říkají Jopli. Od finále utekly tři roky a Sabina jde za svým životním cílem - zpívat, zpívat a zpívat. Daří se jí. V roce 2015 vydala desku Sirkama, má svoji kapelu 
a jezdí napříč republikou po různých vystoupeních. Chystá desku. A je spokojená. Do Děčína se často a ráda vrací, většinu času ale tráví v Praze. Sabině se daří. I když přiznává, že si po Superstar párkrát "nabila hubu".

Jak se uprostřed léta máte?
Krásně. Je léto, příjemné počasí, jezdíme po festivalech. A jsem po dovolené.

Kde jste si užívala?
S kapelou jsme byli v Chorvatsku a pak s partou kamarádů na vodě v Čechách a na Moravě.

S kapelou v Chorvatsku? Vždyť kapelu tvoří tři kluci. To se nemáte plné zuby?
Tak ponorka se občas objeví, ale my to ustojíme, víme o sobě, víme, jací jsme a máme rádi hudbu. Ponorka proto vždycky rychle odpluje.

A nelezou vám ti tři chlapi na nervy?
Tak někdy jo. Ale myslím, že i já jim lezu občas na nervy. Jenže jsem šéfová, musím to vše držet na uzdě. Ale sedli jsme si lidsky, takže je to v pohodě.

Když se vás zeptám na Superstar, nemáte už otázek tohoto typu plné zuby?
Nemám. Jsem moc ráda, že jsem se soutěže zúčastnila a vyhrála. Velké zkušenosti, noví lidé, nové obzory. Moc mi soutěž pomohla. Myslím ale, že mě soutěž nijak zásadně nezměnila. Akorát jsem si párkrát nabila hubu.

Jak to myslíte?
Ten svět showbusinessu je daleko drsnější, než jsem si myslela.

Přetvářka?
Asi bych to lépe nenazvala.

Superstar skončila, vyhrála jste. Potkala jste spoustu usměvavých lidí. Kamarády a taky kamarádky. Bylo mezi nimi spousta, jak bych to řekl, vykuků?
Při Superstar byli kolem nás milí lidé, starali se 
o nás, jak nejlépe to jen šlo. Myslela jsem si, že to tak prostě chodí a že to tak bude napořád. Jenže pak se kolem vás začnou objevovat lidé s úsměvy, dokonale ustrojení, učesaní.
Naslibují hory doly, ale skutek utek. Takových lidí bylo plno, ale já svoje nejlepší kamarády potkala už ve školce a na základce a ti jsou pro mě nejdůležitější. Vím, že se 
o ně můžu opřít a že mě mají rádi. Mě, ne Sabinu ze SuperStar. Pro mne to byla mnohdy drsná probuzení. Nezbylo mi nic jiného, než si začít věci zařizovat sama. Teď už mám manažera, ale pořád chci mít o všem absolutní přehled. I tak ale vím, že si tu hubu párkrát třeba ještě nabiju. Jinak si dělám své věci, své písničky a Superstar mi k tomu neskutečně pomohla. Jen bych byla ráda, kdybych nebyla 
s tou soutěží už pořád spojována. Přece jen to jsou tři roky a je to pryč. Teď se musím bít sama za sebe. Teď už mi nějaký titul nepomůže. Nechci být donekonečna brána jako "ta ze Superstar".

Na tu přetvářku kolem vás jste přišla sama? Nebo jste měla na to poradce?
I poradce může být tím vykukem. Ono se to časem pozná. Někdy dřív, někdy později.

Vy jste měla za sebou mnoho vystoupení s kapelou. Vyvolávaly pohled na známé tváře v porotě, televizní kamery, velké pódium i davy lidí ve vás nervozitu?
Jasně, to se nedá srovnávat. Byla jsem jak v Jiříkově vidění. Já měla sice za sebou už od dvanácti třinácti let spousty koncertů, ale to byly jen malé kluby pro pár lidí, pro pár pankáčů. Tohle bylo něco úplně odlišného. Byla jsem strašně vyklepaná.

Porotu jste zprvu upoutala nejen zpěvem, ale i výškou svého hlasu v mluveném slově. Doslova pískáte. Jak vás poslouchám, tak vám to zůstalo. Když jste promluvila, porota se smála, až se za břicho popadala - nechápala ty vaše dvě "tváře" - mluvené a zpívané slovo.
Nojo, já to tak prostě mám. Moc lidí mi to vždy říkalo, tak jsem si dávala pozor, že mluvené slovo, ten hlas, položím níž. Já jsem se na tom pódiu strašně styděla. Byla jsem ráda, že jsem zazpívala a že jsem se zmohla aspoň na nějaké pípnutí. O nějaké souvislé řeči nebylo ani potuchy. Porota se smála a já byla 
v šoku.

On je ten šok, když jste zazpívala, přešel. Navíc po první písničce vás Palo Habera vyzval, abyste ještě zazpívala česky s kytarou.
Ano, poslali mne do zákulisí, abych si ji od někoho půjčila. Nejprve mi ji nikdo nechtěl půjčit, až jeden fajn kluk mi ji dal do ruky 
a smál se, ať to zvládnu. Když už jsem měla kytaru, chtěla jsem zpívat vlastní písničku, i když třeba není tak dobrá jako by byla věc převzatá. Hrozně jsem se styděla, na kytaru jsem nebyla psychicky připravená. Porotě se to asi celkem líbilo a mně spadl kámen ze srdce.

Líbilo. I lidem se to líbilo. Vyhrála jste. Kdo vás do soutěže navrtal?
Teta. Od dvanácti let jsem působila v kapelách, ale nikdy mne nenapadlo se do takové soutěže přihlásit. Ani jsem je vlastně nesledovala. Když mi bylo dvacet, teta se vedle mne posadila, otevřela flašku, a když bylo vidět dno, podepsala jsem přihlášku. Tak dlouho do mne hučela, až jsem řekla, ať ten dotazník za mne vyplní, že to pak podepíšu.

Jedna láhev?
Ne, bylo to na konci druhého šampaňského.

Jaké je to živit se zpíváním?
Uživím se, ale je to těžké, musím se otáčet. To není, že někdo vyhraje Superstar a do konce života, aniž by tvrdě makal, si žije v pohodě. Musím makat, abych to zvládala.

Co všechno děláte? Muzikál, hrajete, studujete?
Už nestuduju, studia jsem přerušila.

Ale, vždyť vy jste na univerzitě v Ústí nad Labem studovala takový netradiční obor - popularizace hudby a organizace hudebního života.
To je náhodou skvělý obor. Kloubí se tam marketing, management a hudba. Jenže jsem to časově nezvládala, tak jsem studium přerušila. Kapelu mám vlastně jako malou firmičku, musím se ohánět, aby to všechno šlapalo. Není to o tom, že si v sobotu vezmu kytaru do ruky a vyrazím si zazpívat.

Vloni jste vydala cédéčko Sirkama, které bylo poměrně kladně hodnoceno…
…to jsem vážně ráda. Opravdu jsme na téhle desce potili krev. Jenže když už cédéčko přišlo a já otevřela krabici a laskala se s ním, tak mi kluci z kapely povídají, že už musíme myslet na další. Takže už materiál máme, a na festivalech už testujeme lidi, jak se jim líbí nové písničky.

Po kom jste zdědila hudební talent?
Já ani nevím, u nás všichni malují. Mamka sice na kytaru hrála, ale jen tak brnkala. Hudbě se nikdo nevěnoval. Jen malování
a sportu. Já hudbu brala odmalička jako koníček, který mne moc baví. Už ve dvanácti jsem se ocitla 
v rockovém klubu a začala jsem hrát na bicí.

Jako že jste přišla do rockového klubu a na baru oznámila, že budete bubnovat?
Né, rockový klub né! To bylo jako rocková liduška, tam se učilo hrát. A mně se bicí líbily.

Aha. A kdy jste vzala poprvé do ruky kytaru?
V šestnácti. Nějak jsem zatoužila skládat, tak jsem sáhla po kytaře. Uměla jsem tři akordy a máma hned řekla, abych něco složila. Že mi prý nikdo nic lepšího nesloží. Tak jsem to zkusila.

Písničky si textujete sama?
Ano, textuju, skládám hudbu na kytaru a ve zkušebně na ní pracujeme celá kapela. Kluci z kapely mají konzervatoř a jsou skvělí muzikanti, takže aranžují.

Máte nějaké místo, čas, atmosféru, kdy víte, že "to" přijde, že je ta chvíle na dobrý text?
Tak všeobecně je známé, že se nejlépe skládá, když se člověku něco stane…

…ideálně negativního, že?
Jojo, je to tak. Člověk má v sobě pak tu našlapanou energii, kterou vyventiluje. Někdo si pak jde zaboxovat, jiný vezme kytaru a složí písničku. Ale nutně to nemusí být tragédie.

V podstatě čím větší průšvih, tím větší hit?
Dá se to tak říct. Když člověka něco zasáhne, pak to občas ze sebe sype. Ale je fajn, když je člověk v pohodě. Takhle jsem psala desku Sirkama.

Jak se vám žije v Praze?
Prahu mám ráda. Doma jsem vždycky byla a budu 
v Děčíně, kam se ráda vracím. Ale Praha je nádherná, má své kouzlo a spoustu krásných míst. A taky míst, kde můžete zajít na parádní muziku.

Sportujete?
Běhám. A taky jezdím na rotopedu. To si pustím Colomba a šlapu a šlapu.

To je nějaký nový zpěvák?
Ne, myslím tu detektivku, poručíka Colomba. Mám ho strašně ráda. Taky bych chtěla být detektiv.

Jenže teď zpíváte. Máte přítele?
Já teď řeším kapelu, kde mám tři chlapy. Nerada mluvím o svém soukromí.

Co vás letos čeká?
Krásné léto plné festivalů, které jsou v plném proudu. Na začátku září, od druhého do čtvrtého, se v pražských Holešovicích uskuteční velké mezinárodní setkání příznivců motocyklů Harley Davidson Prague HarleyDays, kde s kapelou vystoupíme. A taky mne svezou na motorce při spanilé jízdě. Na to se strašně těším, miluju motorky. No a na podzim nás čeká turné po republice.

Jak to je u vás s dodržováním zdravého životního stylu? Jinak řečeno, co jíte?
Ráno si dám jogurt, ale jinak miluju maso, houby. Kluci se mi smějí, když si ke svačině dám buřta. Nebo na festivalech klobásku a pivo. To můžu.

Jak se nažhavujete před koncertem?
Vždycky se musím hodit do pohody, neřešit svět kolem sebe, uklidnit se. Někdy to dá docela práci, ale když nejsem v pohodě, lidé to vycítí.

Máte hudební sen? Vyprodat Lucernu?
Lucernu? Tak hezké by to bylo, ale takhle nemyslím. Já nehodnotím koncert podle počtu lidí v hledišti, ale podle toho, jak se vše vydaří, jaká je nálada, atmosféra. Jsem moc ráda, když lidé přijdou a já vidím, jak si naše písničky zpívají. Takových lidí, kteří je znají, stále přibývá a to mi dělá radost. Můj sen jezdit s kapelou se plní a já jsem šťastná, spokojená.

Co vás kolem nejvíc štve?
Mne tak nějak nic neštve. Já jsem tak nějak v pohodě.

V pohodě? Je to normální?
Tak nevím, zda je to úplně normální být v pohodě, ale snažím se být a věci neřešit. Jen se musím soustředit na to, abych byla spokojená, je třeba si mnohé věci nepřipouštět.

Dá hodně práce být spokojená?
Docela jo. Ale když je člověk vyladěný, klidný, spokojený, hned je ten svět nějak hezčí, barevnější, přívětivější. Mám prima kapelu, hudba mne živí, zpívání mne baví, kamarády a přátele mám, rodina mne podporuje. Teď si uvědomuji, že jsem spokojená. Vlastně ne, jsem šťastná…